Příští summit může vést Pavel, říká Babiš. Hlavně ať u toho nesedí vedle něj

Babiš výrok nepronesl v rozhovoru, nýbrž v odpovědi novinářům na tiskové konferenci po jednání vlády 20. července. Potvrdil, že dřívější nabídka platí a Pavel může příští alianční delegaci vést. Hned nato přidal osobní pojistku: on už u toho nebude.

Na první pohled je to velkorysost. Prezident dostane summit, premiér si vybere jiný program a český protokol ušetří další přetahovanou o židli. Ve skutečnosti jde spíš o diplomatickou střídavou péči. Jednou reprezentuje stát Hrad, podruhé Strakova akademie, hlavně aby se rodiče nepotkali u vchodu.

Takové řešení může zabránit nepříjemné fotografii. Neřeší však nic z toho, co fotografie pouze odhalila: neschopnost dvou nejvyšších představitelů domluvit se, co bude Česko prosazovat, kdo povede která jednání a jak se rozdílné názory sdělí spojencům bez domácího divadla.

Letošní ankarský summit řešil obranné investice, výrobu zbraní, protivzdušnou obranu, nové technologie i dlouhodobou pomoc Ukrajině. NATO v závěrech potvrdilo podporu v hodnotě 70 miliard eur pro rok 2026 a nejméně obdobnou úroveň pro rok následující. Proti tomu působí česká debata o tom, kdo vedle koho odmítá sedět, jako spor o loketní opěrku během požárního poplachu.

Babiš s Pavlem se nemusejí mít rádi. Nikdo po nich nechce společnou dovolenou ani přátelské selfie z letiště. Jejich povinností je zajistit, aby Česká republika nevysílala do zahraničí dvě soupeřící verze sebe sama. Oddělená letadla mohou přepravit politiky. Neunesou však společnou strategii, pokud před odletem žádná nevznikne.

Premiérovo „už nikdy“ proto není státnické rozhodnutí. Je to emoční věta člověka, který ze špatné zkušenosti vyvodil, že příště odstraní spoluúčastníka, nikoli příčinu konfliktu. Když se porada nepovede, nezruší se komunikace. Zlepší se pravidla.

Ani právní stránka není uzavřená. Ústavní soud pouze předběžně nařídil, aby vláda Pavlovu účast v Ankaře umožnila; konečný výklad zastupování země na summitech NATO teprve přijde. Babiš však už vyhlásil osobní doktrínu pro všechny příští cesty. Soud bude řešit kompetence, premiér mezitím vyřešil zasedací pořádek navždy.

Pavel v rozhovoru pro Radiožurnál na Colours of Ostrava řekl, že prezident s premiérem musejí mluvit, jinak bude trpět země. To je správná věta, ale platí i pro něj. Komunikace není jen opakovaná nabídka schůzky; znamená také zdrženlivost, schopnost připustit chybu a nevyrábět z každého nesouhlasu veřejnou morální bitvu.

Příští summit může vést Pavel. Jiný může vést Babiš. Protokol takové střídání přežije. Český stát ale nemůže dlouhodobě fungovat jako redakce, v níž se dva moderátoři odmítají potkat ve studiu a každý čte jinou verzi zpráv.

K řešení jsou výdaje na obranu, stav armády, protivzdušná ochrana, podpora Ukrajiny i nejistota kolem amerického závazku v Evropě. Všechno z toho je důležitější než osobní pohodlí premiéra nebo prezidentova potřeba dokazovat vlastní význam.

Babišova věta může znít jako praktické ukončení sporu. Ve skutečnosti je to jeho konzervace. Příště možná neuvidíme trapné míjení dvou českých kolon. Pokud se však oba muži nenaučí mluvit předem, pojede na summit jen jedna delegace a s ní dvě neslučitelné politiky. To je dražší problém než sousední židle.