Turkova nehoda ještě není vyšetřená, ale Macinka už přes ni zkouší odvolat prezidenta

Petr Pavel v rozhovoru řekl, že dostupné informace nasvědčují hrubému porušení pravidel, zároveň však výslovně ponechal závěr na odbornících. Pokud policie označí Filipa Turka za viníka, považoval by prezident jeho rezignaci za správnou. Petr Macinka odpověděl větou, že jiný by zase mohl říct, že Pavel nerespektuje ústavu a má abdikovat. Oba výroky zachytil rozhovor iDNES.cz.

Tak vznikl pozoruhodný politický přestupní uzel. Začne se u dopravní nehody, pokračuje se přes odpovědnost vládního zmocněnce a během několika vět už vystupujeme na konečné stanici jménem Abdikace prezidenta. Macinka nepotřebuje jízdní řád. Směr má nastavený trvale.

Prezidentův komentář lze kritizovat jako předčasný. Dokud policie neskončí práci, neměl by nikdo vydávat záběry za rozsudek. Jenže Pavel svůj výrok podmínil výsledkem vyšetřování. Macinka na podmínku odpověděl trestem pro úplně jiného člověka a za úplně jiný spor.

Policie stále vyhodnocuje kamerové záznamy, vyslýchá účastníky a neurčila odpovědnost za střet. ČT24 zároveň uvedla, že Turek do rozhodnutí policie nebude vykonávat funkci vládního zmocněnce a při označení za viníka chce rezignovat. Ani jeho vlastní strana tedy nepředstírá, že se nic nestalo.

Macinka přesto přesměroval pozornost k Pavlovi. Je to starý trik v novém laku: když se nepříjemný příběh týká spojence, najde se větší údajný viník mimo vlastní garáž. Nehájí se konkrétní manévr, ale celý kmen. Nezkoumá se odpovědnost Turka, nýbrž oprávnění prezidenta vůbec něco říct.

Turek už na jaře připustil, že Macinkův postoj k Pavlovi souvisí s jeho nejmenováním ministrem, byť odmítl mluvit o pomstě. Připomněl to iROZHLAS. Od té doby jako by každý nový konflikt dostal jedinou povinnou přílohu: další účet vystavený Hradu.

Macinkova věta je především rétorická odveta. Ministr nemůže prezidenta jedním statusem odvolat a vláda nemá tlačítko, kterým by hlavu státu vypnula. Podle článku 61 Ústavy se prezident může svého úřadu vzdát do rukou předsedy Senátu. Jde o jeho rozhodnutí, nikoli o sankci za to, že podráždil předsedu menší koaliční strany.

Právě lehkost, s níž Macinka sahá po slově abdikace, je výmluvná. V normální politice představuje odchod hlavy státu krajní ústavní událost. V jeho podání je to odpověď na rozhovor, spor o ministra, summit, nesouhlas i patrně nepříznivou předpověď počasí nad Hradčany.

Tím se nebrání ústava. Ta se používá jako těžký předmět položený na stůl pokaždé, když dojdou přesnější argumenty. Macinka neřekl, které konkrétní ustanovení měl Pavel svým komentářem k nehodě porušit. Pouze přilepil starou výtku k novému případu a doufal, že hlasitost spoje zakryje jeho chatrnost.

Pavel se může mýlit a jeho veřejné výroky mají být přísně posuzovány. Prezident nemá nahrazovat policii, soud ani dopravního znalce. Stejné měřítko ale musí platit i pro ministra zahraničí. Ten nemá z každé kritiky Filipa Turka vyrábět útok na ústavní pořádek.

Macinka si vždycky najde důvod, proč Pavla vykázat z funkce. Když prezident odmítne Turka jmenovat, překáží. Když chce jet na summit NATO, překáží. Když komentuje nehodu a připustí politickou odpovědnost, překáží znovu. Problém už proto není v jednotlivých výrocích. Problémem se Macinkovi stala samotná existence prezidenta, kterého nemůže řídit.

Turkova nehoda potřebuje vyšetření, ne další kolo války s Hradem. Jestli policie zjistí pochybení, odpovědnost má nést ten, kdo pochybil. Macinka však dokázal i z převráceného nemocničního vozu udělat odrazový můstek k Petru Pavlovi. U něj všechny cesty nevedou do Říma. Všechny vedou k prezidentské abdikaci.