Článek
U dveří se nehádalo o diskotéku, ale o stát
Každý zná ten pubertální výjev: u dveří stojí člověk v bundě, druhý mu vysvětluje, že ven prostě nepůjde, protože rozhoduje on. Jenže čím déle se scéna natahuje, tím hůř vypadá autorita toho, kdo zákaz vyslovil.
Petr Pavel v úterý do Ankary skutečně poletí. Pražský hrad oznámil jeho účast na summitu 7. a 8. července i ranní brífink ve Kbelích. Premiér Andrej Babiš, ministr zahraničí Petr Macinka a ministr obrany Jaromír Zůna mají podle ČTK odletět krátce před ním.
Tohle už není spor o letenku. Je to obřad moci. Vláda prezidentovi vzkazuje: smíš přijet, ale chceme, aby bylo z dálky vidět, kdo tě pustil. Pavel odpovídá: nejedu jako host kabinetu, nýbrž jako hlava státu, která si nemá žádat o povolenku pokaždé, když se Babišovi znelíbí její názor.
Babiš potřebuje mít u stolu poslední slovo
Je možné uznat, že zahraniční politiku určuje vláda a že předseda vlády za její výkon nese odpovědnost. Prezident není druhý premiér. Jenže Babiš z téhle správné věty vyrábí pohodlnější nárok: být jediným dospělým v místnosti.
Právě to je podle mě jádro celé přetahované. Babišovi nevadí Pavel proto, že by prezident neměl co říct. Vadí mu spíš to, že Pavel dokáže mluvit i bez jeho souhlasu, v prostředí, kde premiér nemůže jeho pozici přepsat domácí tiskovou konferencí. Pavel nemá stejnou exekutivní pravomoc. Má však vlastní mandát, vlastní publikum a schopnost být v bezpečnostní debatě sám za sebe. To je pro politika, který staví na přehledně rozdaných rolích, nesnesitelně neukázněný prvek.
Není nutné vyrábět pohádku o osobní nenávisti. Stačí sledovat choreografii. Premiér neslibuje, že Pavel nemá na summit nikdy jezdit. Dává mu najevo, že jeho účast může být trpěna, jen když ji vláda označí za vlastní ústupek. V tom je ten otisk rodičovské hádky: nejde už o diskotéku, ale o to, kdo bude držet klíče.
Soud otevřel dveře, kabinet by z nich rád udělal škvíru
Ústavní soud vládu, ministra zahraničí i ministerstvo zavázal, aby prezidentovi a jeho doprovodu účast umožnili, zajistili akreditaci a nebránili jí ani ji neztěžovali. Zároveň zdůraznil, že jde o dočasné procesní rozhodnutí, nikoli o konečný verdikt v kompetenčním sporu, jak stojí v tiskové zprávě soudu.
Pavel tedy může působit umanutě. Jenže umanutost je někdy méně nebezpečná než poslušnost. Kdyby po zásahu soudu zůstal doma, vláda by získala precedent, že prezidentovu přítomnost lze nejdřív zpochybnit, pak zmenšit a nakonec z ní učinit privilegium udělované podle nálady premiéra.
A tak Pavel letí. Ne proto, aby Babiše potupil, ale aby nebylo možné předstírat, že o účasti hlavy státu na summitu rozhoduje stejným způsobem jako o tom, komu doma vrátíme klíče po půlnoci.
V Ankaře nejde o rodinnou fotografii
NATO samo popisuje summity jako setkání Severoatlantické rady na nejvyšší možné úrovni, tedy hlav států a vlád. Ankara bude takovým setkáním 7. a 8. července. To není důvod k prezidentskému samolibému gestu. Je to důvod, proč by česká politika měla přestat inscenovat domácí rodinnou scénku před očima spojenců.
Babiš může vést delegaci. Pavel může hájit svou roli. Kdyby si oba místo měření židlí dokázali rozdělit prostor s respektem k pravomocem toho druhého, nebylo by o čem psát. Jenže premiér zvolil tón otce, který na prahu zkouší zachránit autoritu zákazem, a prezident roli syna, jenž už má sbaleno a ví, že dveře nejsou zamčené.
Je to zábavné jen do chvíle, než si uvědomíme, že za těmi dveřmi není diskotéka. Je tam bezpečnost země. A český stát vypadá nedospěle, když musí přes soud řešit, zda jeho prezident smí odletět na summit, kam má podle všeho patřit.
