Pavel podle Babiše vede válku. Ve skutečnosti jen odmítá dělat dekoraci vlády

Andrej Babiš v aktuálním vystoupení prohlásil, že Petr Pavel proti jeho vládě vede skrytou válku. V dalším veřejném útoku už prezidenta označil za tvůrce konfliktů a prezidenta opozice. Hrad má podle premiérovy verze zřejmě tajný generální štáb, jehož hlavní výzbrojí jsou rozhovory, kompetenční žaloba a nesouhlas.

Je to nápadně pohodlná definice války. Babiš nemusí odpovídat, zda Pavel v konkrétní věci říká pravdu. Stačí prezidentův výrok převést z věcné roviny do nepřátelské. Kritika vlády už není kritika. Je to útok. Právní spor není cesta k vyjasnění pravomocí. Je to sabotáž. Samostatný prezident není ústavní partner. Je to opoziční centrála s výhledem na Hradčany.

Takový slovník premiérovi usnadňuje život. Každý, kdo mu nepřitaká, může být zařazen do nepřátelského vojska. Horší službu ale dělá státu, který potřebuje rozlišovat mezi politickým konfliktem a ohrožením, nikoli je míchat podle momentální nálady předsedy vlády.

Pavel samozřejmě není druhá vláda. Nemá právo nahrazovat kabinet, psát mu program ani přebírat každodenní řízení zahraniční politiky. Současně není porcelánová soška, kterou kabinet přenese na vhodnější polici, když začne překážet ve výhledu.

Spor o účast na summitu NATO přesně ukázal, proč se prezident nedá vypnout dálkovým ovladačem. Vláda ho do delegace nezařadila, Pavel se obrátil na soud a Ústavní soud předběžným opatřením jeho účast umožnil. Současně výslovně upozornil, že konečné rozdělení kompetencí teprve posoudí.

To není důkaz, že Pavel má vždy pravdu. Je to důkaz, že existuje skutečný ústavní spor, o němž nemůže definitivně rozhodnout premiérovo rozhořčení. Kdyby byl prezident pouze vládní dekorací, nebylo by co soudit.

Pavel po summitu řekl, že Česko utrpělo diplomatický výprask. Tvrdý výrok, který si zaslouží přesné důkazy a také polemiku. Prezident však zároveň ocenil některé kroky vlády a odmítl, že by jí chtěl házet klacky pod nohy.

O několik dní dříve nabízel uklidnění vztahů a návrat ke koordinaci. Českým novinám řekl, že rozdílný názor nemá být vnímán jako osobní nepřátelství. Právě tato věta míří k jádru sporu přesněji než veškerá válečná terminologie.

Prezident může být příliš politický, může volit nešťastná slova a může se chystat na obhajobu mandátu. Nic z toho samo o sobě nedělá z kritiky skrytou operaci. Přímá volba mu nedala neomezenou moc, ale dala mu vlastní legitimitu. Babiš by nejraději uznal jen její slavnostní část: projevy, věnce, podpisy a úsměv vedle premiéra.

Babišovi zjevně nevadí jen obsah Pavlových názorů. Vadí mu, že prezidenta nemůže odvolat, přehlasovat na koaliční radě ani přerušit poznámkou, že už je přesčas. Pavel je politická překážka s pevným funkčním obdobím. Proto se z něj musí stát nepřítel, loutka, kandidát v kampani a nyní také velitel skryté války.

Jenže prezident, který nikdy neznepokojí vládu, není automaticky státník. Může být také pohodlným vybavením reprezentačních prostor. Český systém počítá s tím, že Hrad a Strakova akademie nebudou vždy zpívat stejnou melodii. Jejich povinností je hledat souhru, ne odstranit druhému mikrofon.

Pavel nemusí být ve všem správně. Babiš však není napaden pokaždé, když s ním někdo nesouhlasí. Skutečnou poruchou státu by nebyl prezident s vlastním hlasem. Byla by jí představa premiéra, že klid nastane teprve tehdy, až se všechny ostatní instituce přepnou do tichého režimu.