Článek
Luxusní hodinovka za laciný program
Politici nejsou zaměstnanci s píchačkami a jejich funkce se nedají poctivě rozpočítat na směny. Přesto je užitečné udělat orientační převod, aby vynikla cena času, který veřejná moc spotřebovává sama na sebe.
V roce 2026 činí podle přehledu platů ústavních činitelů základní hrubý plat prezidenta 383 200 korun měsíčně, premiéra 308 700 a ministra 219 300 korun. Nejsou v tom paušální náhrady ani provoz jejich úřadů. Při čistě ilustrativním dělení 174 hodinami – stejný dělitel používá MPSV v jednom z pracovněprávních výpočtů – vychází prezident přibližně na 2 200 korun za hodinu, premiér na 1 774 a ministr na 1 260 korun. Dvojice prezident–premiér tak představuje skoro čtyři tisíce korun základních platů za hodinu.
Stát jim neposílá příplatek pokaždé, když se pohádají. Skutečný účet je horší. Platíme jejich čas, aparát, ochranku, poradce, tisková oddělení i pozornost země. Když se hlavním produktem týdne stane další spor o židli, výrok nebo uraženou důstojnost, nekupujeme rozhodnutí ani správu. Kupujeme draze ozvučené poměřování ega.
Největší ztráta není na výplatní pásce
Pár tisíc korun za hodinu státní rozpočet nepoloží. Mnohem dražší je to, co v té hodině nevznikne. Neprojedná se reforma, nedohodne se bezpečnostní postup, nevysvětlí se rozpočet a nevznikne kompromis, který by ušetřil další měsíce chaosu.
Hádka navíc spotřebuje víc než čas jejích účastníků. Ministerstva připravují podklady, mluvčí vyrábějí reakce, poslanci opakují stranické verze a veřejnost dostává další dávku konfliktu. Denisa Hejlová z Univerzity Karlovy pro iROZHLAS upozornila, že vleklé spory premiéra s prezidentem lidi unavují a snižují jejich zájem o politiku.
To je účet, který se nevejde do jednoho řádku. Když občan získá pocit, že politika je profesionální hádka placená z jeho daní, přestává věřit, že má cenu něco sledovat, kontrolovat nebo volit. Mocní pak paradoxně získají více klidu. Znechucený člověk totiž nebývá přísnější volič. Často už není volič vůbec.
Kdo může zatáhnout za ruční brzdu
Příjemná představa říká, že někde existuje dospělý, který vstoupí do místnosti, zabaví mikrofony a pošle aktéry pracovat. Český ústavní systém takovou funkci nezná.
Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, která jí může vyslovit nedůvěru. Premiér může navrhnout odvolání ministra. Prezident je z výkonu funkce politicky neodpovědný a běžný spor není důvodem k jeho odstranění. Instituce umějí řešit ztrátu důvěry, porušení ústavy nebo rozpad většiny. Neumějí trestat dětinskost.
Zbývá tlak veřejnosti, médií, vlastních stran a nakonec volby. Občan nemůže politikovi strhnout hodinovou sazbu za každou přestřelku. Může však odmítnout odměňovat konflikt pozorností a hlasem. Strana zase může pochopit, že její představitel není placený influencer, jehož výkon se měří počtem virálních výpadů.
Plaťme za správu, ne za seriál
Vysoký plat politika není sám o sobě skandál. Stát potřebuje schopné lidi, kteří nesou odpovědnost za miliardy, bezpečnost a zákony. Skandál začíná ve chvíli, kdy se vysoká odměna oddělí od vysokého výkonu a zůstane jen vysoká hlasitost.
Prezident, premiér i ministři mají právo na spor. Musí však někam vést: k rozhodnutí, kontrole, změně zákona nebo jasně pojmenované odpovědnosti. Když vede pouze k dalšímu videu, statusu a odvetě, stát platí plný tarif za prázdný program.
Největší urážkou daňového poplatníka proto není výše jejich platů. Je to samozřejmost, s níž někteří politici zacházejí s veřejným časem, jako by byl zdarma. Není. Každou hodinu jejich divadla platí lidé, kteří si své peníze nevydělali tiskovou konferencí. A ti mají právo chtít místo nekonečného seriálu konečně také nějakou práci.
