Článek
Hádka jako stálý vládní program
Premiér v jednom ze svých facebookových výpadů tvrdí, že Petr Pavel vládě od prvního dne hází klacky pod nohy. Prezident zase veřejně hodnotí výkon kabinetu a odmítá přijmout roli slavnostního podpisového zařízení. Z rozdílných ústavních pozic se tak stal osobní turnaj o to, kdo komu dřív prokáže zlý úmysl.
Babiš má v této disciplíně těžší rukavice. Nesouhlas snadno překládá jako útok, prezidentskou samostatnost jako kampaň a právní spor jako podraz. Pavel však občas odpovídá způsobem, který konfliktu přidá další sezonu. Ostrý soud může být oprávněný, ale z Hradu pak zní spíš komentář opoziční tribuny než nabídka, jak spor uzavřít.
Ankara skončila, domácí summit trvá
Nejviditelnější střet se odehrál kolem summitu NATO. Vláda prezidenta původně vynechala z delegace, Pavel se obrátil na soud a Ústavní soud předběžným opatřením jeho účast umožnil. Současně výslovně upozornil, že konečné rozdělení kompetencí teprve rozhodne.
To měla být chvíle pro zklidnění. Právní otázka byla odevzdána instituci, která je k jejímu řešení určena. Místo toho se summit stal přenosným bojištěm. Každá fotografie, schůzka a zahraniční poznámka dostala domácí výklad: vítězství Hradu, ostuda vlády, provokace prezidenta, selhání premiéra.
Ankara už zavřela jednací sály, v Praze se však dál přepočítává, kdo kde seděl a komu se který státník věnoval. Česká zahraniční politika nepotřebuje dva paralelní tiskové odbory. Potřebuje, aby prezident a vláda znali své rozdíly před cestou, nikoli aby je po návratu vystavovali jako suvenýry.
Každý vítězí hlavně ve svém kotli
Konflikt může oběma krátkodobě vyhovovat. Babiš svým voličům ukazuje prezidenta, který údajně brání zvolené vládě. Pavel zase ztělesňuje protiváhu kabinetu pro lidi, kteří se Babišova návratu obávali. Každý má svého hrdinu, svého viníka a dostatek materiálu pro další příspěvek.
Jenže průzkum NMS zveřejněný Novinkami zachytil hlavně zatvrzení táborů. Pavlovo vnímání se zlepšovalo především u opozičních voličů a zhoršovalo u vládních; u Babišova kabinetu se zrcadlově opakoval stejný mechanismus. To není přesvědčování země. To je přikládání pod dva oddělené kotle.
Zápas bez pohybu středu nemá politického vítěze. Má dva řečníky, kteří dostávají stále hlasitější potlesk od lidí, jež už dávno přesvědčovat nemuseli.
Divák není povinen sledovat každou odvetu
Babiš odmítl obnovit širší konzultace ústavních činitelů s vysvětlením, že na ně nemá čas a vláda má vlastní politiku. Pavel naopak tvrdí, že bez koordinace nelze dlouhodobě dobře fungovat, jak shrnuly České noviny. Premiér má tedy čas na další díly sporu, nikoli na formát, který by mohl omezit jejich počet.
Ani schůzka sama nezaručí harmonii. Mohla by však vrátit konflikt z obrazovek ke stolu a donutit oba muže rozlišit, co je kompetenční spor, co politický nesouhlas a co už jen osobní ješitnost.
Veřejnost nepotřebuje, aby se Babiš s Pavlem měli rádi. Potřebuje, aby spolu dokázali vykonávat moc bez každodenního referenda o tom, kdo je větší viník. Nekonečný duel totiž postupně učí lidi, že politika není nástroj pro řešení problémů, ale placený program dvou mužů, kteří si odmítají předat dálkový ovladač.
Tahle válka už nemůže mít vítěze. Babiš Pavla nevypne a Pavel Babiše nepřevychová. Mohou jen dál mobilizovat své tribuny, až zjistí, že zbytek hlediště odešel. Ne proto, že by mu bylo jedno, kdo má pravdu. Protože už nevěří, že o pravdu v tomhle seriálu ještě jde.
