Rakušan vzkázal vládě, ať se stydí. Kartička o Pavlovi prý smrdí zoufalstvím

Vít Rakušan ve svém příspěvku na síti X označil vládní komunikační kartičku „prezident náš zákon vetoval, protože je lídr opozice“ za trapnou a doufá, že se za ni lucidní poslanci koalice v hloubi duše stydí. Ostré, trochu samolibé, ale tentokrát přesné.

Kartička totiž není argument. Je to předtištěná omluvenka pro případ, že by se někdo začal ptát, proč prezident zákon vrátil. Poslanec už nemusí číst odůvodnění, vážit námitky ani vysvětlovat vlastní hlas. Stačí přiložit kartičku: Pavel je opozice, věc uzavřena.

Taková komunikace nepřesvědčuje nerozhodnuté. Udržuje v kondici vlastní tábor. Vláda v ní není většina s odpovědností, nýbrž oběť hradního spiknutí. Prezident nevykonal pravomoc, ale zahájil sabotáž. A zákon už není text, který lze posoudit; stává se testem věrnosti Andreji Babišovi.

Na celé scéně je nejpodivnější rozdíl mezi skutečnou mocí a předváděnou křivdou. Koalice má dost poslanců, aby veto přehlasovala. Podle Seznam Zpráv Babiš označil prezidentův krok za nezodpovědný a aktivistický, zatímco Taťána Malá tvrdila, že Pavel vládě dělá problémy.

Ano. Veto má vládě udělat problém. Jinak by bylo jen dražším podpisovým perem. Ústava prezidentovi nedává možnost vracet zákony proto, aby premiér ušetřil čas, nýbrž proto, aby se sněmovní většina musela ještě jednou zastavit a veřejně si za svým rozhodnutím stát.

Kabinet přitom není bezbranný. Nemusí prosit Hrad o milost. Má proceduru, většinu a možnost zákon znovu schválit. Jestli i za této převahy potřebuje vyprávět, že ho prezident pronásleduje, neukazuje Pavlovu všemocnost. Ukazuje vlastní závislost na konfliktu.

Nejlépe vládní kartičku rozpouští krátká paměť hnutí ANO. Když Pavel v únoru 2025 vetoval novelu platů za Fialovy vlády, Alena Schillerová jeho rozhodnutí vítala. Podle ČT24 tehdy říkala, že prezident odmítl podíl na chaotickém řešení kabinetu.

Stejný ústavní nástroj byl tehdy odpovědností, dnes je aktivismem. Rozdíl neleží v článku 50 Ústavy. Rozdíl je v tom, čí zákon leží na stole.

Pavel navíc proti Fialově kabinetu použil veto dvakrát, zatímco současné vládě vrátil první zákon, jak připomínají Novinky. Teorie o automatickém lídrovi opozice by tedy musela připustit, že prezident vedl opozici i proti předchozí vládě. To už není politická analýza. To je funkce prezidenta popsaná člověkem, který ji uznává pouze tehdy, když míří na soupeře.

Rakušan samozřejmě není nestranný rozhodčí. Jako šéf opozice rád označí vládní zákon za podfuk a prezidentovo veto využije proti kabinetu. Jeho vlastní komunikace také umí zabalit složitý problém do hesla vhodného na sociální sítě.

Tentokrát ale trefil podstatu. Vládní kartička smrdí zoufalstvím proto, že se nesnaží obhájit zákon. Snaží se zneplatnit člověka, který se proti němu postavil. Místo odpovědi nabízí portrét nepřítele.

Babišova vláda může Pavlovo veto přehlasovat. Nemůže však současně tvrdit, že je silnou většinou, a při každém odporu se stylizovat do role otloukané menšiny. Buď stát řídí, nebo rozdává kartičky o tom, kdo jí zase ublížil.

Největší trapnost proto neleží v Rakušanově výzvě ke studu. Leží v představě, že poslanci potřebují na složitou ústavní situaci jednotný kapesní návod. Když vláda nahradí argument kartičkou, možná udrží disciplínu. Zároveň ale přizná, že vlastnímu zákonu nevěří natolik, aby ho nechala mluvit samotný.