Článek
Právo na nesouhlas není právo na zkratku
Miroslav Ševčík má plné právo říkat, že Ústavní soud rozhodl špatně. Může kritizovat rychlost, s níž soud vydal předběžné opatření ve sporu prezidenta s vládou o cestu na summit NATO. Může se přidat k odlišnému názoru dvou ústavních soudců, nebo vymyslet vlastní právní argument. A pak je tu druhá disciplína: nazvat předsedu soudu „chudákem“ a tvářit se, že jde o statečný politický postoj.
Právě k tomu došlo v pořadu 360° CNN Prima NEWS. Michaela Šebelová Ševčíka zastavila ve chvíli, kdy se debata přestala týkat rozhodnutí a začala mířit na člověka, který je podepsán pod jeho vyhlášením. Nebyla to drobná lekce etikety. Byl to pokus zachránit rozdíl mezi politikem, který se pře s institucí, a politikem, který jí snižuje váhu, protože se mu nelíbí její verdikt.
Tak vy jste opravdu potom bajkařka, protože nic jiného nemůžete být…
Nesouhlasit lze i bez hospodské mlhy
Je dokonce možné nesouhlasit s předběžným opatřením velmi konkrétně. Soudci Jan Wintr a Dita Řepková v odlišném stanovisku napsali, že Ústavní soud má do politicky citlivého kompetenčního sporu zasahovat zdrženlivěji a že podmínky pro předběžné opatření podle nich splněny nebyly. To je spor. Má premisu, oporu i závěr. A ani jednou se v něm nemusí objevit osobní urážka.
Dva soudci došli k jinému právnímu názoru než většina pléna, přesto nevyrobili z kolegů partu trapných figur. Ne proto, že by se báli. Protože vědí, že autorita Ústavního soudu nestojí na tom, zda se soudci milují, ale zda jsou schopni vést tvrdý spor v jazyce práva.
Kritika soudu tedy není svatokrádež. Předsedu soudu lze pokládat za omylného. Ale poslanec, který místo právní námitky sáhne po hospodské nálepce, nepůsobí jako hlas svobody. Působí jako člověk, kterému vlastní argument nevydržel ani první televizní blok.
Argument o rychlosti dostal odpověď
Ševčík namítal, že vláda nedostala možnost se k věci vyjádřit. To není nesmyslná námitka a nemusí ji nikdo zametat pod koberec. Ústavní soud však nevydal konečný rozsudek o kompetencích prezidenta a vlády. V časové tísni zachoval dosavadní stav pro jediný summit; o věci samé bude rozhodovat až po dalším řízení.
Předseda soudu Josef Baxa vysvětlil, že postoje obou stran byly veřejně známé a že u naléhavého předběžného opatření nemusí soud vždy nejprve vyžádat formální vyjádření všech účastníků. Podrobnosti procesu shrnul iROZHLAS. Soud zároveň výslovně zdůraznil dočasnost kroku i to, že konečný verdikt přijde až po zvážení argumentů účastníků, jak uvedl ve své tiskové zprávě.
Člověk může namítat, že i tak měl soud postupovat jinak. Nemůže však z té námitky vyrobit důkaz, že předseda soudu je k smíchu. Mezi oběma výroky leží propast, již nelze přeskočit hlasitějším tónem.
Šebelová nebránila Baxu, ale debatu
Šebelová neříkala, že Josef Baxa je nedotknutelný. Ani že Ústavní soud má mít imunitu před politikou. Řekla něco mnohem střízlivějšího: že poslanci by se neměli o soudcích vyjadřovat způsobem, který z institucí státu dělá rekvizity pro jejich momentální zlobu.
A v tom má pravdu. Demokracie se nerozpadá až ve chvíli, kdy někdo zavře soudní budovu. Začíná se drolit dřív: když si lidé zvyknou, že rozhodnutí soudu nemají být vyvracena, ale zesměšňována; že soudci nejsou oponenti s právním názorem, nýbrž nepřátelé, kterým je třeba přilepit přezdívku.
Ševčík tím neporazil Ústavní soud. Jen předvedl, že část politiky už neumí vést konflikt bez toho, aby z něj udělala hospodskou výměnu. Šebelová mu nevysvětlovala jemnosti ústavního práva. Vysvětlovala mu základní věc: mezi kritikou a výlevem je rozdíl. A pozná ho každý, kdo ještě nechce zaměňovat hluk za odvahu.
