Článek
Společně, ovšem pod značkou ANO
Na jaře se rýsoval jednoduchý plán. ANO, SPD a Motoristé chtěli v senátních volbách koordinovat kandidatury, netříštit hlasy a v některých obvodech vyslat společné kandidáty. Tomio Okamura mluvil o budoucí většině, Petr Macinka o posílení vládního názorového proudu a koaliční lídři slibovali další jednání.
Pak se ukázalo, že pod slovem spolupráce si každý představuje něco jiného. ANO chtělo své kandidáty téměř ve všech obvodech a od menších partnerů očekávalo především potlesk. SPD na takovou nabídku nepřistoupilo a vyslalo vlastní sestavu. Motoristé nakonec nepostavili do Senátu nikoho, takže jejich největším příspěvkem ke společnému tažení je volné odpoledne.
Do toho se ozvali lidé uvnitř samotného ANO. Zdeněk Mahdal nechtěl kandidovat za Motoristy a SPD, Karel Grabein Procházka zdůraznil, že se domlouval pouze na podpoře ANO. Podobně reagovali i další regionální kandidáti, jak vyšlo najevo při vyjednávání.
Volby se teprve uskuteční, takže Babiš ještě nic neprohrál. ANO navíc obhajuje jen jediný mandát, a pravděpodobnost, že si polepší, je značná. Jen původní plán převést sněmovní převahu také do horní komory se rozpadl dřív, než byly vytištěny hlasovací lístky.
Značka, která pomáhá i pálí
Ve sněmovních volbách lze kandidátku postavit na Babišově tváři, jeho kampani a celostátních slibech. Senátní volby jsou jiný živočišný druh. Rozhoduje jeden obvod, jeden člověk a často druhé kolo, v němž se proti kandidátovi ANO dokážou spojit voliči, kteří se jinak neshodnou ani na teplotě piva.
Právě proto potřebuje ANO lékaře, právníky, komunální politiky a další místní osobnosti. Jenže takový kandidát si do voleb přináší vlastní jméno, vlastní minulost a také vlastní práh snesitelnosti. Ne každý, kdo přijme podporu Babiše, chce mít na plakátu současně Okamuru či Motoristy.
To není hrdinská vzpoura demokratického podzemí uvnitř ANO. Je to pud volebního přežití. Kandidáti správně pochopili, že společná vládní visačka by jim mohla přinést několik hlasů z tvrdého jádra SPD, ale odehnat podstatně více umírněných voličů. V Senátu nestačí být věrný předsedovi. Člověk musí být přijatelný také sousedům, kteří předsedu zrovna nemusí.
Pro Babiše je to nezvyklá situace. Jeho hnutí bývá řízeno shora a veřejný odpor se v něm pěstuje přibližně stejně intenzivně jako palmy na Vysočině. Tentokrát však centrála ustoupila. Ne z náhlé lásky k vnitrostranické diskusi, ale proto, že přesvědčivého senátního kandidáta nelze během víkendu objednat společně s reklamními bannery.
Okamura nechce držet cizí kabát
Zajímavější než odpor jednotlivých kandidátů je reakce SPD. ANO si představovalo, že obsadí obvody a menší partneři mu pomohou. Ti však odmítli roli pomocného personálu a ve většině obvodů se vládní kandidáti postaví proti sobě.
Je v tom kus Babišovy obvyklé koaliční matematiky. Partner je vítán, když dodá hlasy ve Sněmovně, podrží vládu a převezme odpovědnost za nepopulární část programu. Jakmile se však rozdělují volitelné pozice, objeví se staré pravidlo: ANO je nejsilnější, a proto má dostat téměř všechno.
Okamura si tentokrát spočítal, že nemá mnoho co ztratit. SPD dosud v Senátu neuspělo, takže může kandidovat samostatně, připomínat svou existenci a případný neúspěch vysvětlit nerovným soubojem s mnohem silnějším partnerem. Především ale ukazuje, že koaliční poslušnost není bezedná.
Pro Babiše představuje SPD dvojí potíž. Ve vládě ji potřebuje. V senátní kampani se od ní část jeho vlastních kandidátů potřebuje držet dál. Spojenec, který pomáhá sestavit většinu, se tak po opuštění Sněmovny mění v těžké zavazadlo s hlasitým obsahem.
Komora, kterou chtěl zrušit, ho učí pokoře
Babiš kdysi označoval Senát za zbytečný a drahý a nebránil by se jeho zrušení. Dnes ho chce získat. To samo o sobě není překvapivé. Politici mívají nejraději ty instituce, které právě ovládají.
Horní komora mu však klade odpor už samotným způsobem volby. Rozděluje celostátní sílu do sedmadvaceti místních příběhů, nutí strany hledat osobnosti a odměňuje kandidáty schopné oslovit i lidi mimo vlastní tábor. Babišova popularita může otevřít dveře do druhého kola, ale někdy také svolá všechny odpůrce k jedné urně.
ANO může v říjnu získat několik nových senátorů a oprávněně to vydávat za úspěch. Mnohem důležitější je však prasklina, kterou už kampaň odkryla. Babiš nedokázal přenést svou autoritu ani na vlastní kandidáty, ani na koaliční partnery. Jedni odmítli nést značku SPD, druzí odmítli pracovat pro vítězství ANO.
Senát tedy Babišovi neukazuje zuby až výsledkem voleb. Dělá to už tím, že jeho politickou metodu rozkládá na sedmadvacet samostatných zkoušek. Ve Sněmovně může premiér řídit většinu. V senátním obvodu však musí požádat konkrétního člověka, aby za něj ručil vlastním jménem. A právě tam se ukazuje, že ani nejpevnější stranická disciplína neumí nařídit důvěryhodnost.
