Článek
Národní poklad se ocenil sám
„Pokud ne, tak si mě ta společnost nezaslouží,“ prohlásil Filip Turek v rozhovoru pro TV Nova. Slovem „ne“ myslel možnost, že policie podle jeho názoru nerozhodne podle práva při vyšetřování červencové nehody na pražském náměstí I. P. Pavlova.
Celé vyjádření stojí za pozornost. Turek označil střet za banální nehodu, kritiky za primitivy a naznačil, že mediální zájem souvisí s neziskovkami, Green Dealem a penězovody, které údajně zastavil. Z běžného policejního šetření tak během několika vět vznikla civilizační bitva: na jedné straně Filip Turek, na druhé dopravní policie, média, ekologické organizace a patrně i vodorovné značení.
Fakta jsou méně filmová. Turkův vůz se střetl se zdravotnickým automobilem převážejícím biologický materiál. Druhé auto skončilo na střeše, jeho řidič utrpěl zranění a převrácený vůz minul chodce. Podle České televize policie vyhodnocuje kamerové záznamy a vyslýchá účastníky. O vině dosud pravomocně rozhodnuto nebylo.
Presumpce neviny není Řád Filipa Turka
Turek má pravdu v jedné důležité věci: záběry na internetu nenahrazují policejní vyšetřování. Politik, komentátor ani rozhořčený majitel účtu na sociální síti nemůže z několika sekund videa spolehlivě určit právní odpovědnost.
Dokonce i dopravní expert Roman Budský připustil, že se na kolizi mohli podílet oba řidiči. Zdravotnický vůz podle něj vjel do křižovatky poměrně rychle, zatímco Turek mohl mít dost času zareagovat na sirénu. Konečný závěr však náleží policii a případně správním či soudním orgánům, nikoli odhadu experta nad záznamem.
Presumpce neviny ovšem není ochranný lak, po němž musí každá politická otázka sklouznout beze stopy. Veřejnost smí hodnotit, jak poslanec jezdí, jak mluví o nehodě a zda je vhodné nazývat „banální“ událost, po níž jiný člověk skončil v traumacentru. To není trestní rozsudek. To je politická odpovědnost.
Turek si navíc připravil mimořádně pohodlnou konstrukci. Příznivý výsledek potvrdí jeho nevinu. Nepříznivý lze prohlásit za rozhodnutí odporující právu, a tudíž za důkaz, že si ho společnost nezaslouží. Takové nastavení nemá poraženou variantu. Jen hrdinu a různé druhy spiknutí.
Opozice mu ochotně staví pódium
Danuše Nerudová reagovala, že jedinou formou, v níž si společnost Turka zaslouží, je stand-up comedy. Vtip je přesný, snadný a okamžitě použitelný na sociální sítě. Zároveň však Turkovi poskytuje přesně to, z čeho jeho politika žije: další reflektor.
Čestný prezident Motoristů není nezničitelný navzdory skandálům. Je politicky vyráběn jejich nepřetržitým komentováním. Každá přestřelka mu umožní znovu vystoupit jako pronásledovaný solitér, který se obětoval národu, jenž ještě nedorostl k jeho velikosti. Opozice se zasměje, Turek získá další vysílací čas a občan se opět dozví, že uprostřed české politiky stojí výjimečný muž obklopený nechápavými účetními.
Určitou odpovědnost přitom vyvodil: do rozhodnutí policie nevykonává funkci vládního zmocněnce pro Green Deal a klimatickou politiku. Poslancem zůstává. Nehrozí tedy, že by země ze dne na den přišla o veškeré Turkovo působení. Tak prudkou změnu by možná státní správa ani nestihla zaznamenat.
Republika případný odchod přežije
Turkův výrok nakonec vypovídá méně o nehodě než o jeho pojetí veřejné služby. Politik podle něj společnosti nenabízí práci, za niž skládá účty. Nabízí sám sebe jako vzácný exemplář, jehož přítomnost má být přijímána s vděčností a bez rušivých pochybností.
Jenže demokratická země není fanklub ani depozitář národních klenotů s koženými rukavicemi. Politik v ní není odměnou pro občany. Je dočasně pověřeným člověkem, kterého lze kritizovat, vyšetřovat, volit i poslat domů.
Pokud o Filipa Turka jednou skutečně přijdeme, někdo bude truchlit, někdo slavit a většina lidí ráno normálně vstane do práce. Volné místo po politikovi se totiž v demokracii nejmenuje katastrofa. Jmenuje se příležitost vybrat jiného.
