Článek
Je slunečné, klidné odpoledne. Naší posádce přichází tísňová výzva na dušnost, jedná se o muže cca 67 let. Operační dalo výzvě prioritu 3, tedy by tam nemělo být přímé, vážnější ohrožení pacienta na životě. Jedeme proto sami, bez lékařské posádky. Podle mapy to máme kousek, je to přímo v našem městě, jen se promotáme do silniček mezi rodinnými domky.
Na místě jsem ani ne za tři minuty. U branky nás očekává paní, je silně rozrušená. „Paní doktorko, on mi tu snad zdechne. Teď, když je na zahradě nejvíc práce,“ jsou první slova, která slyšíme od volající. Kolegyně vysvětluje paní, že není doktorka, ale záchranářka. Slova zjevně proplouvají éterem bez povšimnutí.
Pán bude muset s námi. Ajaj
Bereme si vybavení a snažíme se od paní zjistit, kde pán je. Najdeme ho po pár krocích zahradou v chodbě rodinného domu. Pán stojí, je zcela klidný, vítá nás a vysvětluje, že se mu neudělalo dobře po práci na zahradě. „Celé dopoledne hrabal listí. A teď tohle, kdyby jste ho viděli, funěl jak parní turbína,“ hlásí žena.
Pána posadíme, poměříme a vyšetříme. V zásadě jsme na něm nic dramatického neshledali, ale nevolnost a dušnost může mít příčinu, na kterou my nepřijdeme. Oznamujeme paní, že manžela naložíme a odvezeme na internu, kde pána dovyšetří.
Co bude paní dělat na zahradě? Nevíme
„A co já tady teď budu dělat sama na tý zahradě?“ ptá se mě paní trošku nevěřícně, že pána povezeme pryč. „Prosím, dejte pánovi doklady, mobilní telefon a nabíječku, abyste si mohli zavolat.,“ snažím se s paní domluvit na dalším postupu.
„Boty, nemá boty, já mu musím dát boty. Fando, jaký chceš boty? Tyhle ne, ty jsou špinavý, jaký chceš ty boty? Tyhle taky ne, v těch jsi byl na zahradě, celý dopoledne jsi tam pracoval, pamatuješ si to?“ chrlí ze sebe žena jednu informaci za druhou.
Pána uložíme do sanitky a zavírám dveře. Paní upozorňuji, že půjdu nastartovat, ale ať se neleká, že ještě nejedeme, je to kvůli topení ve voze. A že tam budeme ještě chvilku pracovat. „A proč ho tam vezete?“ ptá se mě paní.
Rentgenové oči jsme nenafasovali. Zatím.
„Protože jste nás volala, že pánovi nebylo dobře, že se mu špatně dýchalo a je potřeba udělat dovyšetření v nemocnici, která my tu udělat nemůžeme,“ odpovídám paní. „A proč nemůžete?“ „Protože tu například nemáme lékaře, rentgenové oči ani laboratoř,“ odpovídám a jdu za kolegyní k pacientovi. Zavírám dveře.
„A kdo mi pomůže na tý zahradě?“ slyším za sebou. Pomáhám kolegyni a sleduji, že se pánovi v klidu sanitky dost ulevilo. „Myslíte, že si mě tam nechají?“ ptá se pán s nadějí v hlase. „To bohužel nevíme, záleží na lékařích,“ dostává se pánovi neutrální odpověď. My víme, že nejspíš ne, pokud se něco vážnějšího nenajde, půjde pán relativně rychle domů.
I těch pár hodin mimo domov mu snad uleví.
