Článek
Upozornění autora. Níže zmíněný příběh je skutečný. Veškeré reálie, jména a názvy jsou z důvodu zachování anonymity pozměněné.
Přicházím do práce na noční, jsem na základně tradičně o pár minut dříve. Je to ta chvíle, kdy je tu největší mumraj, denní už se těší domů, nočňáci přicházení, předává se velké množství informací, zážitků, novinek, událostí, řidiči se přebírají vozidla a říkají si, co se zase porouchalo, nefunguje a na co si dát pozor. Takové normální střídání směn. Dívám se na počítač, jsem na řadě.
Tři minuty před půl přichází tísňová výzva. Sotva jsem se převlékl do výjezdové uniformy, beru klíče a jdu po schodech ke garážím. Ani jsem se nepodíval, k čemu nás volají. Míjí mě kolegyně nezvyklou rychlostí. Rychle se obujeme a kolegyně běží ke garáži. To jsem snad ještě neviděl. Odemykám vůz, nasedám a díváme se do tabletu. Naléhavost 1, bezvědomí, nedýchá.
Jak typické. Průšvih a doktor je v trapu
„A jéje,“ říkám si, že jsem tenhle měsíc u resuscitace ještě nebyl. Kolegyně je vzadu, což je divné. Normálně si holky sedají k nám. Když si vedle sedne, začne mi to docházet, drží dětský batoh. Znovu čtu tablet a registruji věk - 1,5 roku. A jsme bez doktora. To každá posádka miluje, když je průšvih a doktor v trapu.
Dostáváme informaci, že lékař je na cestě, ale je 30 km daleko. My to podle mapy máme dvě minuty cesty, jedná se o rodinný dům v našem městě. Přestože resuscitaci malých dětí každý rok pravidelně nacvičujeme, k reálným případům se zase tak často nejezdí. Naštěstí. Máme tedy krátkou cestu na to si říci, kdo co vezeme, co a jak tam uděláme. Opakování, matka moudrosti.
Nikdo nás nevyhlíží. Buď je to hodně dobře, nebo hodně špatně
Promotáme se rodinnými domky a jsme na adrese. Vysílám kolegyni napřed s resuscitačním vakem, sám beru z vozu batoh, kyslík, monitor, odsávačku. Podezřelé je, že nás nikdo nevyhlíží. To je buď hodně dobře, nebo hodně špatně. Zvoníme, po chvilce nám otvírá mladý muž.
Vede nás spoře zařízeným, ale nově opraveným, domem. V místnosti s postelí je maminka a vedle leží naše pacientka. Je tiše, nepláče, valí na nás kukadla, vlastně se téměř usmívá. A co je hlavní, sama dostatečně dýchá. Vedle leží vysavač s odsávačkou. Zevrubně vyšetřujeme pacientku, bude to dobré. Maminka Natálky nám vypráví, co se přesně stalo.
Horečka, dušení a linka 155
„Natálka měla už pár hodin horečku a prášky nám nezabíraly. Je nachlazená, hodně ucpaný nos, museli jsme několikrát odsávat. V jednu chvíli však přestala dýchat, dusila se, vyděsilo nás to, proto jsme volali sanitku. Paní na lince 155 nám poradila, jak máme Natálku otočit a poplácat po zádech. Když jsme to udělali, rychle se nadechla a začala krátce plakat,“ vyslechli jsme si dramatické chvíle, které předcházely našemu příjezdu.
Saturace i tepová frekvence byla ok, dorazil lékař. Natálku prohlédl, vyšetřil a domluvili jsme se, že dáme čípek na horečku. „Vdechnutí hlenu je u malých dětí jednou z nejčastějších příčin dušení,“ vysvětlil paní lékař s tím, že dcerku i s maminkou odvezeme preventivně na dětské oddělení do nemocnice, kde si je nechají do rána na pozorování.
Oba jsme promočení. Nevšimli jsme si, že lije jako z konve
Až cestou do nemocnice registruji doplňující informaci v tabletu, že dívka začala dýchat již před naším příjezdem. No, nebyl čas to číst cestou. S doktorem se bavím, že to nebyla příjemná výzva, když byli tak daleko. „Byli jsme v Brňovicích u dopravní nehody, odvolali nás k vám. Ale bylo to přes 30 kilometrů,“ dostává se mi odpovědi.
Po předání pacientky v nemocnici se vracíme k autu a kolegyně zjišťuje, že je úplně mokrá. „Ty sis ani nevšimla, že při čekání na otevření dveří domu lilo jako z konve, co?“ ptám se. „Nevšimla,“ říká s úsměvem.
Dobře to dopadlo, rodiče zachovali klidnou hlavu a výborně zafungovala operátorka tísňové linky.
