Článek
Už si přesně nevzpomínám jaký to byl měsíc, není to podstatné. Určitě bylo odpoledne. Výzva vypadala na tradiční problém, zlomený krček. Jen ta cesta, bylo to z naší základny dost z ruky, až na okraj okresu s tím, že pacientku, starší paní, povezeme nejspíš už do vedlejšího kraje. Takový ten výjezd, kdy dáme sto až sto padesát kilometrů, ani nevíme jak.
Do malé vesničky jsme dorazili celkem v poklidu, vrata zahrady byla dokořán a pán, který na nás mával, ukazoval, že máme vjet až na dvůr. To se také stalo. Byl to takový ten zanedbanější dvorek i domek, ale zase to nebyla katastrofa. Žít se tam dalo a taky, že tam někdo žil. Kromě pána také paní, ke které jsme jeli. A pes. Tedy spíš kůň, co štěká. Jiný název pro to nemám.
Psí démon mimo čas i realitu
Obrovské psí stvoření, na rasu se mě neptejte. Po příjezdu jsme měli jiné starosti a jen tak ze zkušenosti jsme zkontrolovali, že ta extrémně hlasitá a až šílená štěkající hrouda je ve svém velkém kotci na řetězu. Je na řetězu, takže otevřená vrátka kotce jsme až tak neřešili. Chyba. Pro nás ale v tuto chvíli bezpečno, možno vystoupit a hurá do práce. Čekala na nás zavalitější paní na gauči, bylo potřeba ji naložit do vakuové matrace, dostat na nosítka a hurá do špitálu.
Nějaký čas to zabralo, konzultovali jsme ještě s lékařem léky na bolest, ale nakonec se nám za pomoci pána a stážisty ve voze povedlo paní dostat z domu do sanitky. To vše za mohutného burácejícího štěkotu gigantického zvířete na řetězu. Zjevně se mu nelíbilo, že mu odvážíme paní. Muže, který se zvíře snažil utišit, nevnímal. Vlastně jsme pána nevnímali pořádně ani my, přes ten štěkot to nebylo možné. Ale prý nám nic neudělá, říkal ten pán.
Jen výkřik a reflexní reakce ruky
Zavřel jsem za nosítky zadní dveře sanitky a kolem otevřených bočních dveří do sanitního prostoru jsem obcházel sanitu. V té chvíli byli stážista i kolega u pacientky ve voze. Když sem procházel před naším motorem, zvíře zaútočilo. Vyběhlo z kotce velkou rychlostí přímo na mě, v tlamě vyceněné zuby. Zakřičel jsem „zavřete se“ a víc už jsem nestihl.
Přesně v okamžiku, kdy se řetěz napnul a zvířeti praskl kolem krku mohutný kožený obojek, jsem spolu s varováním kolegů stihl už jen zvednout ruku před obličej, aby se mi zvíře zakouslo do ruky a ne do krku. Na víc jsem se nezmohl. Měl jsem ale štěstí, ten rychlý pohyb mé ruky zvíře odradil od přímého útoku a v poslední chvilce se pes zastavil a rozzuřeně štěkal. Stál jsem i já, jako socha a podle kolegy, který sledoval scénu skrz okénko, jsem byl celý zelený. I jsem se tak cítil. Kdyby se mi to monstrum zakouslo do ruky, asi bych měl po ní.
Vaše zvíře nás nezná, schovejte ho. Prosím
Nakonec pán z domácnosti zvíře odtáhl do kotce, kde dál řádil jako pominutý. Nepřítomně jsem usedl za volant a snažil se být co nejdřív pryč z toho domku hrůzy. Klepal jsem se ještě dvě hodiny později.
U mě to dobře dopadlo, ale budiž tato zkušenost vysvětlením všem pejskařům, proč vždy žádáme, aby své pejsky zavřeli. Do nohy se vám zakousne i malinký pejsek, do kterého byste to nikdy neřekli. Co naplat, že je to přece hodný mazlík, který „nikdy nikomu nic neudělal“. Zvíře ale vycítí, že je s páníčkem něco špatně, nervozita přejde i na něj a my jsme ti vetřelci, co za to všechno můžou. A záchranářů napadených psem už bylo…
Děkujeme, že své miláčky zavřete před naším příjezdem do boudy nebo alespoň do místnosti vedle.
