Článek
Začnu tím, co je myslím dobré objasnit. Má starší dcera do školky nechodila, protože jsem byla doma s mladší dcerou. Žijeme v místní komunitě, kde je socializace dětí zajištěná, a má dcera je empatický introvert, takže pro rozvoj své skutečné osobnosti potřebuje ochranu před „dosazenými autoritami“, kterým nedokáže odolat a na to by v pozdějším životě velice tvrdě doplatila. Proto jsem ráda, že jsem jí mohla dát prostor pro její vlastní zájmy. Pro rok „povinné“ předškolní přípravy jsem se rozhodla ji umístit do zdejší základní školy, která zřizuje přípravnou třídu. Na tu jsem obdržela samé pozitivní reference, takže nebyl důvod váhat.
V rámci zápisu jsme byly nuceny absolvovat „vyšetření způsobilosti“ na příslušném PPP pracovišti. To byl ovšem velký zážitek. Kladla jsem si otázku, proč je třeba zkoumat způsobilost k něčemu, co mají lidé akceptovat jako povinnost (doplňuji, že natolik jsem právník, abych si byla vědoma toho, že předškolní příprava dětí je povinná pouze zdánlivě), ale o schopnostech své dcery jsem žádné pochybnosti neměla, takže jsme se objednaly.
Abych to zkrátila, ihned ve dveřích jsem byla konfrontována s jasnou pozicí úřednice, že jsem vadná, když má dcera nechodí do školky a dcera musí být zákonitě zaostalá, jak jinak. Navíc se jí snažím zapsat do třídy, která je určena zaostalým dětem. To mohu, v případě naší ZŠ, s klidem vyloučit a dodnes mi není jasné, proč mi to dotyčná tvrdila. Následovalo hodinové vyšetření, při kterém došlo na písmenka, počítání, básničky, omalovánky apod. Dcera tou dobou už navštěvovala několik kurzů, takže vše ochotně a s úsměvem vyplnila.
Poté jsem se dozvěděla, že je dcera skutečně zaostalá, protože neumí veršovat, cosi vytleskávat a při výpočtech dělá chyby. Na to jsem opáčila, že veršovat neumím ani já, počítat, že se bude učit za víc než dva roky a pokud dcera v nějakém smyslu nepochopila zadání, tak to může být i důsledek toho, že ho paní nebyla schopná náležitě vysvětlit. Způsob, kterým se mnou úřednice hovořila v přítomnosti obou děti, byl neprofesionální, což jsem jí dala jasně najevo a odešly jsme. Po týdnu jsem obdržela kýžený posudek, který obsahoval toliko jednu větu o tom, že dcera způsobilá je. Byla jsem ráda, že umělé zaměstnanosti bylo učiněno za dost a dál už bylo vše prakticky zalito sluncem.
Aby se mladší dcera necítila pozadu, zapsala jsem ji do zdejší školky. Byla jsem opravdu zvědavá, co nás čeká, proto jsem neváhala využít dne otevřených dveří. Přivítalo nás duo ředitelka a zástupkyně. Věkový průměr mne potěšil, ale všechny nás poněkud překvapilo, že setkání bude probíhat v herně a všichni se tudíž musíme zout. Hned se mi ulevilo, že díky častým návštěvám dětských koutků nosím v kabelce záložní pár ponožek. Několik rodičů se vytasilo s přezuvkami, ale nic naplat, bylo parno, takže většina účastníků zůstala bosa.
Po usazení nás paní ředitelka všechny pokárala, že chodit do dětské herny naboso je nehygienické. Byla jsem ráda za své ponožky, ale nešlo mi do hlavy, proč nás obě zaměstnankyně školky kritizují, když jsou samy naboso! Najednou se mi vybavily vzpomínky a uvědomila jsem si, že tak to ve školce prostě chodí. Nato nám bylo oznámeno, že budou přijaty výhradně jen spádové děti, takže několik rodičů se vzápětí zase odebralo k odchodu. Z pohledu typologie mi okamžitě bylo vše jasné, takže po zbytek prezentace jsem se snažila koukat do země, protože vím, že tyto dvě dámy si mne neoblíbí.
Na všechny důležité věci se naštěstí zeptal někdo jiný, takže se mi podařilo odejít bez konfrontace, a přitom plně informována. Přijetí proběhlo hladce a brzy nadešel první den školky. Dcera se těšila, takže hned první týden chtěla zůstat i na spaní, aby vše vyzkoušela. Ve dvojici učitelek naší třídy se vynořila zástupkyně. No budiž, nakonec je to typ, který se k dětem do školky docela hodí a druhá do páru byla empatická extrovertka, takže jsem věděla, že to bude fungovat.
Nic si nenalhávám, má mladší dcera je racionální extravert, jinými slovy nezvladatelně tvrdohlavá a ani jedna z učitelek pro ni nepředstavuje autoritu. Chodit do školky jsem ji proto nenutila. Každý týden jsem ji dala kalendář, ať si označí tři dny, kdy chce jít do školky, a tak jsme fungovaly celý rok. Když chtěla, zůstala na spaní a jinak nebylo třeba řešit nic. Racionálové nesnesou pocit, že jsou „ve vleku událostí“, pokud si o školce mohla rozhodnout sama, nebylo třeba diskutovat, ani dodatečně měnit týdenní plány.
Byla jsem ráda, že nedošlo na žádné konflikty. Kupodivu nedošlo ani na žádné nemoci, které jsem očekávala, když ani jedna dcera zatím neměla onu bájnou „školkovou imunitu“. Ukázalo se, že není potřeba, když děti nemusíte k ničemu nutit. Předškolní skupinka starší dcery je fajn a ona je ten typ, který se do školy těší každý den. Dalo by se říci, že nic nemohlo vyjít lépe. Obdivovala jsem práci naší empatické paní učitelky, která měla na dceru silný vliv, pozorovala jsem děti, rodiče, dění v šatně, obdivovala výtvory, účastnila se besídek. Čas utíkal jako voda.
V dubnu nám byl oznámen odchod empatické paní učitelky. Všichni jsme obdrželi osobní dopis s rozloučením a poprvé také nějakou konkrétní zprávu o chování dcery ve školce. Jistě zde nebyl prostor pro kritiku, ale dopis byl natolik konkrétní, že jsem v něm dceru dokonale poznala a byla na ni hrdá. Pochopitelně jsem mladší dceru zapsala na příští rok do přípravné třídy na ZŠ. Za mne je to skutečně vynikající řešení a nemám pochybnost, že pro mladší dceru bude dospělejší režim vítanou změnou.
Byla jsem v šoku, že opět musíme absolvovat vyšetření způsobilosti. Tentokrát jsem byla vybavena obsáhlým hodnocením dcery ze školky, takže jsem vyrazila s loňským dokumentem, hodnotícím formulářem školky a dcerou na schůzku, kde jsem rovnou sdělila, že potřebuji pouze tento dokument s jednou větou o způsobilosti. Formulář, vyplněný paní zástupkyní, byl dle mého názoru dostatečně vypovídající.
Překvapivě jsem byla usazena a bylo mi vysvětleno, že pokud cosi požaduji, jsem povinna strpět náležitou proceduru. Trvalo to opět hodinu, dcera to zvládla skvěle a po týdnu jsem měla v ruce kýžený list a odcházela jsem s pocitem úlevy, že na toto místo už nikdy nebudu muset vkročit. Povinnost podporovat umělou zaměstnanost se mi opravdu morálně příčí.
Ohledně školky to už také vezmu stručně, po odchodu naší empatické paní učitelky dcera přestala chtít do školky chodit. Nastala ohromná vlna nemocnosti, která stále nekončí. Pochopitelně nastaly i vleklé organizační problémy, slučování tříd a katastrofické přešlapy v komunikaci s námi rodiči. Manažerská neschopnost ředitelky i její zástupkyně, kterou jsem pro sebe identifikovala už v den první prohlídky školky, se ukázala v plné kráse. Přijetí druhé dcery do přípravné třídy ZŠ tedy považuji za vysvobození a s klidem mohu uzavřít, že náš první a poslední školkový rok je za námi.
Můj případ zřejmě není úplně typický. Pořizovat si děti v pozdějším věku má svá rizika. Jednou z výhod je však to, že mít děti, už si prostě můžete dovolit. Svým dětem věnuji maximum možné pozornosti a od nikoho tudíž nic nepotřebuji. Tím jsem pro druhé problematická a těžko zvladatelná. Díky svým rodičovským zážitkům ze školky jsem si však uvědomila jednu důležitou věc. Práce s malými dětmi je pro dospělého člověka skutečně nebezpečná a velmi riziková. Určitě mi to potvrdí každá matka. Podle mého pozorování jsou tím zaměstnanci školek postiženi mnohem víc než pracovníci vyšších stupňů vzdělání. O co jde?
Školka je jako skleněný zámek, ve kterém platí především „slovo paní učitelky“. Rodiče se chovají servilně a akceptují cokoli, protože školka má ty nejzranitelnější rukojmí a většina rodičů opravdu nemá jinou možnost, pokud potřebuje chodit do práce. Školkové děti toho doma zas tak moc neprozrazují, jejich komunikace se koncentruje především na projev „těším se a chci tam chodit“ nebo „opravdu tam musím zase jít“? Problémy sice existují a matky je řeší kdekoli, kromě prostorů školky a nejbližšího okolí, ale soudný rodič nahlas nic neřekne.
Prostřední školek tudíž působí na své zaměstnance degenerativně. S postupem času zjevně nabývají přesvědčení o vlastní neomylnosti, nekonečné spravedlnosti, dobrotě a všemohoucnosti zároveň. Diskusi nepřipouštějí, komunikují s pomocí strohých nápisů na dveřích, diktují požadavky, vyjadřují nespokojenost a o své vlastní důležitosti přitom nepochybují. K rodičům se chovají jako k dětem. Vůbec nejsou schopni si připustit, že intelektuálně strádají a jejich mentální schopnosti značně upadají, protože jim každý raději jde z cesty. Jakmile se to začne dít, problémy se kumulují, a právě zde chybí adekvátní zpětná vazba, která je běžná v celém zbytku světa. Konstruktivní kritika zde nemá prostor. Se zaměstnanci školek je, z preventivních důvodů, třeba zacházet jako s dětmi.
O pověsti školky vědí nakonec všichni, s výjimkou jejího personálu, který vnímá jen své vlastní potíže a obviňuje z nich rodiče. Vysoká nemocnost dětí je poslední hřebíček do pomyslné rakve. V tu chvíli se přidaná hodnota školky, v očích rodičů, propadá do záporných čísel a vyvstává otázka, kdo má dost vlivu, aby zjednal nápravu a co v takovém případě udělá zřizovatel? A v tom právě spočívá to nebezpečí, které ve mne vzbuzuje generální obavy o zaměstnance školek. Zdegenerovaný člověk na trhu práce těžko hledá uplatnění. Tím chci říci, že zaměstnanci školek se mohou svým vlastním přístupem uvěznit v této síti skleněných zámků, kde je pověst a dosavadní kariéra značně limitující.
Díky znalosti typologie vím, že práce s malými dětmi láká pouze úzký okruh osobnostních typů. Některé z nich k profesní degradaci vysloveně tíhnout a pak mají tendenci se sdružovat a zbavovat se těch ostatních. Pokud nebudeme uvažovat propuštění všech, pak žádné efektivní řešení nemůže přijít zvenčí. Vlastní degeneraci lze zvrátit pouze sebereflexí a vnitřní motivací k osobnímu růstu.
Jistě to nedopadá na všechny zaměstnance školek. Například naše empatická paní učitelka je vizionářka, takže se bude vždy sama vzdělávat, k rodičům se bude chovat vstřícně a vůči dětem bude vždy pečující a pozorná. Nepochybuji o tom, že v našem případě byla trnem v oku vedoucímu tandemu naší školky, a tak ji donutily odejít. A výsledky se již dostavují.
