Článek
Skutečné pocity utrpení člověk těžko skrývá. Bolest z vlastního trápení nás omezuje, zatěžuje a chceme se jí zbavit. Na druhou stranu jsme vychováváni k ohleduplnosti a nápomoci tomu, kdo prožívá těžkosti. Dnes bych se chtěla zamyslet nad tím, kam až jsme ochotni zajít při obhajobě vlastního nepohodlí na úkor práv a pohodlí ostatních.
Napadá mne ohromné množství souvislostí, ale chci začít u zdroje. Tam, kde nevědomě přebíráme postoje druhých a formujeme naše základní morální hodnoty. V našem dětství. Některé děti jsou doslova vychovávány v roli pomocníka, protože dospělí si na nich vybíjejí frustraci z vlastního nepohodlí. Již v raném věku je dítě nuceno přijmout, že jedině potlačování vlastních potřeb a naplňování potřeb druhých ho opravňuje k existenci.
Zdají se vám takové podmínky odtržené od reality? Hovoříme zde o atmosféře rodinných vztahů, která utváří duši dítěte. Je vědecky dokázáno, že negativní postoj rodiče působí na dítě mnohonásobně silněji než ten pozitivní. Co to znamená? Že dobře mířenou urážku nevymaže ani intenzivní chvála. Některé děti vyrůstají doslova na horské dráze emocí svých rodičů, přesto si do života odnášejí především hluboký deficit lásky, zejména k sobě samému.
Společnost jásá nad prolomením tabu, kdy můžeme veřejně přiznat pocity jako: „dítě mi zničilo kariéru“ nebo „jen kvůli dítěti zůstávám v nešťastném partnerství“ apod. Je nepochybně velice zdravé si takové postoje přiznat, protože kdo by se je snažil skrývat, stejně nebude mít úspěch. Naše dítě má šestý smysl, díky kterému vycítí pravdu. Otázka, která se zde nabízí zní: „Jak s takovou informací dítě naloží:?“ Naše nespokojenost s vlastním dítětem je postoj formativní povahy, který míří nejhlouběji a aktivuje základní mechanismy přežití.
Udržet dobré vztahy s matkou a otcem je existencionální potřebou každého dítěte. To znamená, že dítě bude usilovat o zlepšení vztahů spíše než o rozvoj vlastní osobnosti. Tento základní obranný mechanismus platí do určitého věku dítěte a zvenčí se může jevit dokonce jako dobrý výsledek poněkud přísnější výchovy. V nevlídné domácí atmosféře dítě integruje pocit méněcennosti a viny, naučí se křivit, vyhovět očekávání a zalíbit se.
Zoufalství, které dítě prožívá, se může projevovat různými způsoby. Lhaní, podvádění, předbíhání, šizení a využívání ostatních může dítě vnímat jako legitimní strategie, pokud poslouží jeho cílům. Jeho smysl pro morálku nemůže být dostatečně vyvinutý a jeho neohraničená identita se bude bránit jakékoliv kritice, protože ji vnímá jako zničující. Takový výsledek jistě nikoho nemůže překvapit, nebo ano?
Zhruba do šesti let věku nedokáže dítě vyhodnotit, že je s ním zacházeno špatně, a věří, že si „jakékoliv“ chování rodičů zaslouží. Jeho snaha tlumit chování druhých tím, že se upozaďuje a projevuje oddanost, pak může přetrvat až do dospělosti. Výsledkem takového přístupu je extrémně narušený vývoj osobnosti. V průběhu dospívání se může tento postoj zcela vymknout logice a přisoudit méněcennost naopak všem ostatním. Takový člověk pak cítí oprávnění neomezeně a bez výčitek ubližovat druhým. Dokonce si přitom může namlouvat, že to dělá v jejich prospěch a jeho „přísnost“ je tedy projevem lásky tak, jak ji sám integroval.
Tím se dostáváme na začátek problému, který se ve společnosti poněkud vymyká kontrole. Můžeme vidět, jak se problémy snadno posouvají na další generaci. Otázka tedy zní: v případě, že pociťuji nespokojenost s druhým, čí je to doopravdy vina? Měli bychom se ptát sami sebe: „Je má vlastní nespokojenost důsledkem nebo příčinou konkrétního problému v mezilidských vztazích? Kdo jsem, abych si nad druhými vynucoval vlastní pohodlí?“
Dospělí se silným pocitem méněcennosti touží získat uznání prostřednictvím úspěchů svého dítěte. Sledovat, s jakou intenzitou mu podsouvají vlastní vůli, a přitom ignorují jeho skutečné potřeby, může být alarmující ukázkou toho, jak daleko jsme ochotni zajít ve snaze naplnit své vlastní nedostatky. Mnoho doučovaných dětí nemá ve skutečnosti problémy se školní látkou. Je to spíše výsledek tlaku rodičů na nesmyslné výkony dítěte.
Jako kdyby tím nejdůležitějším v životě bylo mít úspěšnou dceru nebo syna. Jistě, není překvapivé, že takovému přístupu začne dítě s věkem vzdorovat. Uvědomuje si, že nejde o jeho potřeby, nýbrž o uspokojení potřeb rodičů. Začne se vyhýbat úspěchům a provokovat neobvyklým chováním. Dítě je soustavně nuceno zrazovat své vlastní potřeby, protože se nenabízí jiná možnost, než stále ustupovat tlaku či očekáváním rodičů. Jen zřídkakdy dítě pochopí, že bojuje, aby bylo milováno jen pro to, kým je, nikoli pro výkony, kterých dosahuje.
Pokud rodiče stále zdůrazňují dítěti, že jeho hodnota spočívá zejména ve schopnosti být lepší než ostatní, vytváří se problém s komparativním sebe-přijetím. Tento problém se dále prohlubuje během školní docházky, která pracuje s veřejným porovnáváním a hodnocením schopností dětí. Snaha vytvořit obraz vítěze vede k neustálé potřebě prokazovat, že je dítě lepší než ostatní, což může vést k přehnané soutěživosti, aroganci a pohrdání ostatními, dokonce i k legitimizaci nečestného jednání.
Ostatní jsou pak vnímáni spíše jako konkurence než jako potenciální partneři, což může být past na celý život. Je přirozené, že každé dítě touží po tom získat nabízenou odměnu pro sebe a případný trest pro ostatní, zejména sourozence. Nemůžeme se ničemu divit, pokud k tomu vytváříme podmínky. Neustálé vzájemné obviňování a časté konflikty v mezilidských vztazích, jsou nejzřetelnějším projevem tohoto přístupu.
Každá forma povýšenectví je vždy příznakem narušené osobnosti člověka. Naproti tomu schopnost spolupracovat a komunikovat konstruktivně je znakem stabilního pocitu vlastní hodnoty.
Pokaždé, když máme nutkání „někoho srovnat“, ať už je naše motivace jakákoliv, pravděpodobně se necháme unést vlastními pocity a dojde k verbálnímu souboji, který nic nevyřeší, a pouze naruší vzájemné vztahy. Pro takové situace je dobré si ujasnit několik věcí: Opravdu musí druzí myslet jako já? Co mne ve skutečnosti nutí korigovat druhé? Dokáži tolerovat názor zcela odlišný od svého? Nemělo by nás překvapovat, pokud druzí odmítnou akceptovat naši domnělou morální či intelektuální převahu a napříště se nám budou raději vyhýbat.
Snaha o převychování druhých je marná a spolehlivě vede jen k narušení mezilidských vztahů. Takže: je ukřivděnost a sociální izolace opravdu to, co chceme?
Ohledně zdroje informací vás nechci klamat, celý článek píšu z hlavy, a přitom pochopitelně používám myšlenky všech autorů, ze kterých čerpám i pro svou vlastní knihu. Jsou to autoři jako: C. G. Jung, Sigmund Freud, Erik H. Erikson, Daniel A. Hughes, D. Keirsey a M. Batesová, Mgr. Šárka Miková a další.
