Článek
Slyšeli jste už někdy pojem “sebeúcta člověka“? Já jsem strávila několik posledních let studiem obecné psychologie, vývojové psychologie, knih o hlavních výchovných přístupech, odborných studiích o způsobu učení člověka, vlivu různých zdravotních komplikací na vývoj dítěte, prostě opravdu velkého množství tradičních, vědeckých i moderních odborných textů. A zjistila jsem jednu důležitou věc, vlastně dvě. První poznatek zní: děti nejsou stejné a pro každé platí jiná pravidla. Možná si říkáte: no tak tomu říkám objev, to ví přeci každý! Ano, každé dítě je jiné, to je fakt, a když je nejhůř, tak se tím dá mnoho věcí zdánlivě omluvit. Já jsem ale přišla na to, že ve věku do čtyř let existuje přesně jen osm druhů dětí, ze kterých se později rozvine přesně šestnáct typů osobností. Nejsem první, kdo na to přišel. Mezinárodně užívaná typologie osobností, stojí na původním výzkumu C. G. Junga a odborníci s ní tudíž pracují řadu let.
Navzdory tomuto poznání lidé neustále požadují, aby se všechny děti chovaly stejně. Pokud to některé dítě nedokáže, považujeme to za výchovné selhání. Jako omluvu pak použijeme to známé: „holt každý jsme jiný“. Většinou to tedy vnímáme jako omluvu „neúspěchu“, nikoli jako výchozí fakt, což má při výchově své přirozené důsledky.Vývoj některých osobností se podaří hladce, vývoj jiných je narušený. Vypadá to nepřehledně, ale není. Trvalo mi několik let, než jsem veškeré důležité poznatky utřídila tak, jak platí pro oněch osm základních kategorií a popsala jsem přesně, jak se tyto kategorie od sebe konkrétně odlišují. Výsledkem této snahy je dokonalý obrázek, ve kterém se zřetelně vyjeví základní souvislosti. Jde o metodu praktické psychologie, která je srozumitelná pro každého, byť není vědecky validní. Můj druhý poznatek zní: všechny odborné texty se do značné míry překrývají a s použitím různé terminologie se točí okolo jednoho ústředního tématu. To téma se jmenuje „sebeúcta člověka“. Pro lepší představivost si to můžeme nahradit pojmem „důstojnost“, ale není to úplně přesné. Pokud někomu, kdo se nachází v závislém postavení, soustavně naznačujete, že nevyhovuje vašemu očekávání, je to nedůstojné a podrýváte tím jeho sebeúctu. Člověk každého věku na to reaguje vzdorem nebo poslušností, což má opět své předvídatelné důsledky. Je dokázáno, že drtivou většinu informací si předáváme na neverbální, tedy i nevědomé úrovni. Někteří lidé jsou na tyto signály mnohem citlivější než jiní a díky tomu se naučí doslova vidět do druhého. Někteří lidé jsou hůře čitelní a jiní projevují o druhé tak málo zájmu, že nečtou ani signály, které doslova bijí do očí. Dalo by se říci, že tito lidé jsou tak trochu mimo, pokud jde o atmosféru mezilidských vztahů a umí kráčet doslova „přes mrtvoly“. To vše souvisí s typologií osobností. Když poznáte tu svou, uleví se vám. Zjistíte, které vlastnosti a dovednosti jsou pro vás klíčové, ve kterých tkví vaše genialita a můžete se na ně proto spolehnout. Zjistíte i, které vlastnosti jsou pro vás zcela nedostupné a ani sebelepší osobní kouč na tom nic nezmění. Pro mne je například zcela nedostupná empatie, už se tím netrápím. Mám jiné strategie jak druhým lidem rozumět a výhoda je v tom, že mne jejich aktuální emocionální stav nerozptyluje. Dřív jsem v tomto ohledu měla o sobě pochybnosti. Dnes vím, že to zdaleka není taková tragédie, jak to možná vypadá. Navíc jsem měla štěstí v tom, že jsem podobná osobnost, jako moji rodiče. Zjistila jsem, že to je ta úplně nejdůležitější věc. Někdo by řekl, že je to osud, ale já to nazývám výhrou v „loterii života“. Vraťme se ale k dětem. Ty mají ještě velice dobré základní instinkty. Dobře chápou všechny naše postoje, včetně těch, které se snažíme skrývat. Jednoduše se od nás nenaučí nic, co sami nepovažujeme za užitečné, co sami z nějakého důvodu neděláme nebo se k tomu sami musíme nutit. Mé děti se ode mne tutově nenaučí empatii, tím jsem si jistá a rozhodně se kvůli tomu na ně nebudu zlobit. Navzdory tomu je jedna z mých dcer empatická. Už se tak narodila a já jsem vděčná, že má v blízkém okolí i dobrý vzor.Její životní strategie jsou úplně jiné než moje. Vím to a rozhodně se kvůli tomu na ni nezlobím. S respektem a opatrností sleduji a obdivuji její metody, ve kterých ji vědomě podporuji.
Hovoříme zde o velké škále vlastností, projevů či strategií. Snadno si to můžeme ověřit třeba na přístupu k jídlu. Není obvyklé, aby dítě snídalo, když matka nesnídá. Aby bylo jediné v rodině, kdo jí zdravě nebo dojídá celou porci jídla, odnáší talíř ze stolu apod. Přesto to od dětí často vyžadujeme. Výjimkou je vegetariánství a vztah ke sladkostem. To jsou například dvě kategorie, které souvisí spíše s typem osobnosti než přímým rodičovským vzorem. A to je odpověď na otázku, po kom to dítě jenom je? Po nikom, je to v něm, je to projev jeho osobnosti.
Soulad osobnosti rodiče a dítěte přináší mnoho výhod, kterých si vůbec nemusíme být vědomi. Jde o to, že pokud vychováváme dítě, které je stejná nebo podobná osobnost jako hlavní pečující rodič, bývá rodičovství méně náročné, úspěšnější a nepochybně vzniknou mnohem pevnější rodinné vazby než v opačném případě.
Abych byla konkrétní, tak si ukážeme proces výchovy na dvou opačných příkladech. Zjednodušíme si vše na ten nejzákladnější vzorec. Jako obvykle budu vycházet z vlastní terminologie, kterou dlouhodobě používám ve svých článcích a nyní i ve své knize. V prvním příkladu si ukážeme soulad, ve druhém nesoulad preferovaných potenciálů, mezi matkou a dítětem.
Každý potenciál prezentuje jedna klíčová vlastnost. Kdybyste si z celé mojí práce neodnesli nic jiného, tak jen toto je nesmírně cenná informace. Dítě, pro vývoj své osobnosti, nezbytně potřebuje vnímat projevy klíčové vlastnosti svého dominantního potenciálu. Touto optikou totiž každý člověk vnímá lásku a přijetí. A máme zde opět osm základních variant. Všechno se může podařit přirozeně, ale z nevědomosti mohou nastat i zbytečné potíže. Ukážeme si to na slíbených příkladech.
(1) Dominantním potenciálem matky i dítěte je Empatie. Klíčovou vlastností Empatie je schopnost věnovat druhému skutečnou pozornost. Nevíme, jaká je úroveň sebeúcty matky, ale můžeme si být jistí, že dítě dostává právě to, co nejvíce potřebuje. Má vynikající vzor pro rozvoj svého dominantního potenciálu.
To, jak žije jeho matka, je pro dítě nejlepším vzorem. Chování své matky přijímá, rozumí mu a má všechny předpoklady osvojit si tytéž strategie a dovednosti, které má matka. Jejich vzájemné pouto je hluboké. Matka v dítěti vidí sama sebe, je spokojená s jeho způsobem života, zdá se jí, že výchova se jí daří, protože dítě se za všech okolností rozhoduje podobně jako ona. Souznění mezi nimi zlepšuje sebeúctu obou, matka se v mateřství cítí sebejistá a dítě je spokojené, protože matka mu dává zřetelně najevo „jsi v pořádku“.
Nadto projevuje hrdost a důvěru v jeho schopnosti, které jsou v souladu s její vlastní životní strategií. V dospělosti bude mít dítě nepochybně velice rozvinuté své empatické dovednosti, což je podstatně větší potenciál, než si lidé pod tímto pojmem obvykle představují. Do života si tedy ponese velice silný základ sebeúcty. Bez ohledu na úroveň materiálního zajištění, v průběhu dospívání, bude toto dítě silnou a velice perspektivní osobností. Všimněte si navíc, že je irelevantní, zda jde o dívku nebo chlapce. Důležitý je především soulad s matkou na nevědomé úrovni.
(2) Příklad nesouladu si ukážeme na matce Snílkovi (konkrétně osobnost INFP). Její klíčovou vlastností je schopnost (za všech okolností) projevit druhému bezpodmínečné přijetí. Její dítě je však Koumák (konkrétně osobnosti ISTP). Jeho klíčovou vlastností je uznání. Jde-li o pohlaví dítěte, tak matka spadá do skupiny osobností, které přirozeně (na nevědomé úrovni) preferují chlapce. Pokud má tedy matka na výběr, není to zanedbatelná věc, ale v našem případě pohlaví dítěte zohledňovat nebudeme.
Matka i dítě jsou introverti, tedy je to zdánlivě bezproblémová kombinace. Dítě je však silnější osobnost než matka. Už jen z toho lze předvídat, že matka bude rodičovstvím čím dál více trpět. Bez ohledu na výchozí stav, bude její sebeúcta s věkem dítěte spíše klesat. Možná se kvůli tomu bude fixovat na práci, kde bude kompenzovat své neuspokojivé mateřské kompetence. Není to její chyba, je to přirozená, a tudíž předvídatelná reakce.
Dítě je zahrnuto bezpodmínečným přijetím, ale potřebuje projevy uznání, za skutečné výsledky vlastní práce. Navzdory tomu je přijímáno, bez potřeby předkládat jakékoliv výsledky. Nedostává se mu naplnění jeho základní potřeby, čímž se vývoj osobnosti dítěte určitým způsobem deformuje. Zároveň vzniká podprahová nespokojenost dítěte, neboť navzdory pohodlnému životu něco důležitého postrádá, jen neví přesně, co to je.
Životním strategiím a postojům své matky dítě nerozumí. Jeho instinkty mu radí něco jiného. Chybí mu ale vzor, takže své přirozené dovednosti (možná) rozvine až v pozdějším věku. Matka dítěti rovněž nerozumí, chybí soulad a vzájemné pouto nikdy nebude dost hluboké. Matka projevuje bezpodmínečné přijetí, ale má pochybnosti, není na dítě hrdá, což nedokáže skrývat, i když se o to snaží. Své mateřství vnímá jako neúspěšné, protože dítě se neustále chová jinak, než by si představovala. A protože je Snílek, bojuje navíc se silným pocitem vlastního selhání.
Dítě je Koumák, a navíc silnější osobnost, proto bude s věkem čím dál více pohrdat životním přístupem své matky a zároveň si bude uvědomovat její vnitřní postoj selhání. Zní to strašlivě, ale jako Koumák s narušenou sebeúctou bude mít snahu permanentně těžit ze vstřícného postoje své matky. Bude jí postupně vyúčtovávat její vlastní špatné svědomí, což může trvat až do konce jejího života. Případně spolu přeruší kontakty. V dospělosti nebude toto dítě uznávat nikoho, jen samo sebe, resp. své vlastní potřeby.
Není to ničí chyba ani výchovné selhání. Každý zde dělá jen to, co je pro něj přirozené. Je to tedy důsledek špatné kombinace osobností v jedné rodině. Typologie osobností pracuje i s párovými stereotypy, ve kterých se mnohé vyrovnává, pokud mezi partnery vše funguje dobře.
Tradičně je zde potřeba určité domýšlivosti, aby si člověk uvědomil, jaký dopad může mít vzor osobnosti otce dítěte, vzájemný vztah jeho rodičů, existence a věk případného sourozence apod. Základní vzorce ale zůstávají. Vědci se shodují na tom, že osobnost člověka se rozhodujícím způsobem formuje do šesti let věku dítěte. Formativní je především vliv hlavní pečující osoby a celková atmosféra rodinného života.
Rodičovská láska by měla být především projevem radosti a důvěry ve schopnosti dítěte. Přirozeně očekáváme, že naše dítě je stejná nebo podobná osobnost, jako jsme my. Hlavní příčinou většiny výchovných problému je fakt, že máme tendenci se na dítě zlobit, pokud tomu tak není. Nespokojenost či zklamání rodiče je postoj formativní povahy, který přímo podkopává sebeúctu či chcete-li důstojnost dítěte. Motivujeme tím dítě k tomu, aby se chovalo nepřirozeně a nemělo se rádo. To má bohužel ty nejzávažnější následky.
Je to tak běžné, že to lze považovat za normální lidské chování. Víme, že každý člověk je „jiný“, ale máme tendenci se na lidi zlobit, pokud se chovají „jinak“. Zároveň z nějakého důvodu věříme tomu, že lze dosáhnout stavu, kdy se všichni lidé budou projevovat stejně! Nezdar v tomto rozměru výchovy považujeme za vlastní selhání.
Výchova dítěte nás staví do těžké pozice. Neseme odpovědnost za něco, co je jakoby mimo naši kontrolu. Někdo má ale štěstí v „loterii života“ a nemusí řešit nic. Někteří si toto efektivně namlouvají, protože se rovněž rozhodli neřešit nic. Pro všechny ostatní mohu vřele doporučit cestu sebepoznání, ohraničení vlastní osobnosti a snahu skutečně porozumět vlastnímu dítěti, resp. ostatním lidem. Dokáže to každý a funguje to skvěle.
Jedině pokud se aktivně snažíme porozumět vlastním dětem, mohou se snadno naučit rozumět sami sobě a rozvíjet to, co je pro ně skutečně přirozené. V tom totiž tkví jejich genialita, která může být zdrojem sebeúcty do konce jejich života a hlubokým kořenem dlouhodobě silných rodinných vazeb.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
