Článek
V dnešní době, kdy jsme doslova zahlceni informacemi a vědomostmi, instinktivně rozpoznáváme, co nás zajímá a co nikoli. Instituce školy už delší dobu neplní funkci „studnice vědomostí“. Ať se nám to líbí nebo ne, tuto funkci převzal internet. Co tedy ještě potřebujeme pro svůj osobní růst, když vědomosti máme snadno po ruce? Potřebujeme především potvrzení naší vlastní hodnoty, abychom mohli plně rozvinout svou vrozenou genialitu.
Osobnost učitele je klíčová
Vzpomeňte si, kolik vám bylo let, když jste si poprvé uvědomili, že se dokážete učit pouze od některých lidí? Že některé řečníky posloucháte se zatajeným dechem, vnímáte každé jejich slovo, zatímco u jiných nedokážete udržet pozornost a brzy ztratíte povědomí o obsahu jejich sdělení. Přitom nejde ani tak o to, co říkají, ale jak to říkají. Každý řečník je „atraktivní“ jen pro určitou část publika. To, co je pro jednoho posluchače inspirativní, může být pro jiného zcela nezajímavé.
Velmi důležité je, jaký vztah má řečník k tomu, co říká. Pokud věci skutečně rozumí, pak o ní dokáže diskutovat a vysvětlit ji z různých úhlů pohledu. Pokud pouze prezentuje převzaté znalosti, na které má jistě i doklad, bude namísto diskuse druhé různými technikami umlčovat, aby zamaskoval, že sám tématu nepřikládá valnou hodnotu a myšlenky druhých ho nezajímají. To je zhruba rozdíl mezi dobrým a špatným učitelem. Je to rozdíl, který se nadá utajit, ale ani změnit. Vychází totiž z vrozené životní strategie.
Jinými slovy, každý učitel je efektivní jen pro specifickou skupinu studentů. A to platí i obráceně. Žádný učitel si nikdy neoblíbí všechny studenty stejně. Z některých bude nadšený, jiní pro něj budou přijatelní a někteří ho budou zatěžovat. Přitom to není otázka rozsahu jejich vědomostí. Zkušený učitel dokáže tuto dynamiku rozpoznat téměř okamžitě, stejně jako žáci, jde totiž o instinkt. Existují studie, které to potvrzují, ale mnohem cennější je, že si to každý může ověřit sám na sobě. Děje se to i na výběrových školách.
I špatný učitel, tedy ten, který sám nepřikládá vědomostem valnou hodnotu, si ve třídě najde své oblíbence. Jejich životní strategie bude totiž stejná. Přítěží pro něj budou naopak ti, kteří se vzdělávat chtějí. Nebude to trvat dlouho, než pochopí, že nemají obtěžovat. A zde se zhruba nachází hlavní rozdíl mezi běžnou a kvalitní školou. Špatný učitel pracuje pouze tam, kde mají pro jeho špatnou práci pochopení.
Rodiny, které své děti ve vzdělávání podporují si pochopitelně vyberou tu kvalitní školu, kterou dělají jedině dobří učitelé. Ti jsou mentálně vybavení a ochotni vědomosti skutečně předávat dál, protože jim na tom záleží. S vysokou pravděpodobností školu povede dobrý ředitel, který dokáže rozpoznat rozdíl mezi dobrým a špatným učitelem. A zde se nejspíš nachází klíč k efektivní reformě školství.
Hlavní překážkou ve vzdělávání je skutečnost, že své životní učitele si vybíráme sami, a to již od dětství. Osobnost učitele vždy představuje pro některé studenty přirozenou bariéru v procesu vzdělávání, což může být pro pedagogy značně frustrující. Nicméně důsledky této bariéry pro konkrétní děti, zejména ty bez dostatečné rodinné podpory, bývají mnohem závažnější.
Řešení spočívá v tom, že averze vůči učiteli, která je důsledkem nerovného vztahu mezi učitelem a studentem, se obvykle formuje až po určité době. Pokud by výklad učiva byl prezentován neosobním, ale přitom atraktivním způsobem, například s využitím audiovizuální techniky, mohl by být vzdělávací proces mnohem efektivnější i v případě velmi špatného učitele. Učitel by se mohl stát součástí publika a následně se studenty diskutovat o obsahu projekce, což by vedlo k tomu, že by přestal být vnímán jako autorita nadřazená, ale jako rovnocenný partner, který motivuje svým vlastním zájmem o věc. Tím by se odstranila jedna z největších překážek ve vzdělávacím procesu.
Pokud je nezbytné hodnotit získané znalosti, mělo by se tak opět dít neosobním a objektivním způsobem, například prostřednictvím písemných prací, které lze následně ověřit. Tento přístup by nepochybně vedl k pozitivním výsledkům. Studenti by jej zaručeně uvítali a jistě by z dlouhodobého hlediska vyřešil i mnohé provozní a ekonomické potíže škol.
Přemýšlím o konceptu ústního zkoušení žáka, před celou třídou. Pokud si představíte na místě studentů dospělé a třeba i za vzdělání platící osoby, bylo by to z mnoha důvodu naprosto nepřijatelné. Předpokládám, že i většina dětí to prožívá jako ponižující akt, takže k čemu to má být dobré?
Nikdo se nezajímá o všechno
To je zřejmé a není třeba to dokazovat. Studijní obsah není soubor nezbytných informací, bez kterých bychom nemohli fungovat. Jde o pracovní náplň učitele, a právě v tomto duchu je i předáván. Výsledky takového přístupu tomu odpovídají. Existují předměty, které lze považovat za „kratochvíli“, předměty individuálně významné, zejména z pohledu dalšího studia některých dětí, a předměty klíčové, například cizí jazyky, ale i to je stále dost relativní věc. Výsledky studentů jsou pak do značné míry srovnatelné.
Skutečně ovládá látku především ten, kdo se jí věnuje mimo školu. A tím nemám na mysli plnění domácích úkolů, ale spíše nalezení atraktivnějších způsobů, jak se vzdělávat. Podívejte se například jak různorodé koncepty lze využít při studiu cizího jazyka. Každému člověku vyhovuje něco jiného a sám si dokáže vybrat ten správný model, pokud se jazyk naučit chce.
Nadšení, vášeň a cílevědomost jsou vždy efektivnější než rutina a smysl pro povinnost. Některá témata jsou pro nás vysoce smysluplná a přitahují nás, zatímco jiná nás nudí, protože je považujeme za zbytečná nebo nám je předkládá člověk, od kterého je nedokážeme převzít. Skutečnost, že je to hlavní předmět obživy našeho učitele, na tom těžko něco změní. V životě uspějeme s jistotou v tom, co nás skutečně nadchne, bez ohledu na to, jak a kdy k tomu došlo.
Neustále je nám předkládáno, že děti nemají nadšení pro nic. Ve skutečnosti ale často vidíme jen to, že tyto děti neprojevují nadšení pro čas, který musí trávit ve škole a možná ani doma. A upřímně, to není nijak překvapivé. Tyto děti možná dospěly k závěru, že škola ani jejich rodiče jim nic zajímavého nenabízejí, ale to každý přehlíží. Možná to vypadá jako nevděk, ale tyto děti za to rozhodně nemohou – mají své vlastní představy o tom, jak chtějí žít, a jen čekají na příležitost, kdy budou moci tyto představy realizovat. Nechtějí, aby jim někdo jejich sny rozmlouval, ani se nechtějí věnovat zbytečným věcem. Žádný dospělý to nedělá, tak proč k tomu nutíme děti a požadujeme za to jejich vděčnost? Nezdá se vám to frustrující? Abych vyřídila argument, který vás možná právě zvedá ze židle, tak pokud vím, děti za školní docházku nedostávají zaplaceno. Což je bohužel pro některé lidi jediný důvod, proč chodí do práce. I to je frustrující.
Děti mají povinnost chodit do školy, ale nikdo nemá povinnost jim vysvětlit, k čemu jim budou konkrétní vědomosti užitečné. Bylo by to marné, jde totiž o instinkt, který se nedá obelstít. Byť tyto děti možná chápou význam dokladu o vzdělání, o učení v této podobě prostě zájem nemají. To může mí opravdu velkou spoustu důvodů. Většina z nich se točí okolo pocitu méněcennosti. Není tedy divu, že v mnoha školách se atmosféra mezilidských vztahů vyhrocuje.
Způsob, jakým se učíme, je vrozený. Vnucovat někomu znalosti jiným způsobem je namáhavé a tudíž neefektivní. Některé typy osobností mají přirozenou averzi k nerovnému přístupu, jiné děti zase k prezentaci vlastních znalostí ústní formou, některé typy osobností budou vždy upřednostňovat vrozené sociální dovednosti před rozsáhlými vědomostmi, jiné budou vždy preferovat samostudium a takto bych mohla pokračovat. Škola na tom nic nezmění, pouze některé typy dětí to devastuje. Utvrzovat děti v pocitu méněcennosti je přesný opak toho, co potřebují. Vzdělávat se mohou do konce svého života, ale udělají to až tehdy, kdy pro to budou mít vhodné podmínky a samy v tom uvidí smysl. Teprve potom to bude mít nějaké výsledky.
