Článek
Na začátek si ukážeme podmínky zdravé rodinné atmosféry, aby bylo jasné, koho se dnešní článek rozhodně netýká. Základní požadavek zní, aby rodiče měli uspokojivý vztah nejen každý sám k sobě, ale i k sobě navzájem. Aby byli jednotní ve výchovném přístupu k dítěti a pozitivně hleděli na jeho touhu po samostatnosti. Rodina žije jako stabilní součást komunity, která podporuje individuální, resp. různorodé zájmy svých členů.
Škodlivé domácí koalice jsou závažným tématem z kategorie „praktické psychologie“. Dnes se obejdeme bez mé oblíbené typologie osobností. Nicméně znalci jistě vytuší, že některé osobnosti mají silnější tendenci vytvářet nezdravé podmínky a tyto pak jinou měrou zase poznamenávají různé osobnosti dětí. To ale dnes necháme stranou a podíváme se obecně, jak to vypadá.
S realitou vlastního života se totiž nakonec musí každý vypořádat sám. Životní změny si nemůžeme nařídit. Sice nás k tomu neustále někdo nabádá, ale není divu, že takové nepromyšlené rozhodnutí nevyhnutelně brzy opouštíme. Vždy je třeba se nejprve konfrontovat se scénářem vlastního života, i kdyby byl celý na růžovém papíře. Je třeba pochopit pravý zdroj svých pocitů, zejména těch, které mají negativní dopad na náš život. Všechny ostatní způsoby vedou pouze k vyčerpávajícímu předstírání změny, která nikdy nemůže být uspokojivá, a to má své důsledky.
Jestliže je vztah rodičů nějakým způsobem narušen, dostává se dítě snadno do role „partnerské náhražky“. Kdykoli má dítě zaplnit mezeru, která zůstává po dospělém partnerovi, je zde extrémní nebezpečí emocionálního vykořisťování. Totéž nebezpečí hrozí i ve vztahu prarodič – vnouče. Dítě je vtaženo do určité role, která skýtá mnoho výhod, ale i neoprávněných požadavků. Takovými požadavky může být: povinnost být k dispozici, povinnost akceptovat příliš tělesné sblížení, ztráta soukromí, povinnost přizpůsobit se potřebám rodiče, přenášení odpovědnosti za emocionální stav rodiče, tedy citové vydírání, a pochopitelně také narcistické zneužívání, tedy snaha realizovat vlastní úspěch prostřednictvím dítěte. Vzniká hustá síť vzájemných omezení. Cokoli by tento vztah mohlo ohrozit, je ze strany rodiče aktivně potíráno a zároveň usilovně popíráno.
Na straně rodiče lze v tomto případě pozorovat následující příznaky: nesamostatnost, nářky spojené s neschopností vymanit se z neuspokojivých podmínek, neschopnost udržovat přátelské vztahy a zabývat se vlastními zájmy (mimo pracovních povinností), převládající pocit „zklamání vlastním životem“. Rodič se v tomto stavu nepřiměřeně fixuje na dítě. Zahrnuje ho přízní a materiálně ho rozmazluje, zachází s dítětem tak, aby si ve své nové roli připadalo hodnotné a odměňuje ho svou náklonností. Rodič si přitom vůbec nevšímá, jak zhoubné podmínky pro vývoj osobnosti svého dítěte navozuje a jak velká osobní tragédie se tím dává do pohybu.
Otec se stává nepřítelem
Symbiotický vztah matky a dítěte pochopitelně většinou směřuje ke koalici proti otci. Je-li otec přítomen, přirozeně reaguje žárlivostí. Otec nemůže nevidět způsob, jakým si matka dítě přivlastňuje, idealizuje a jak ho rozmazluje. Jasně vidí i důsledky tohoto chování a cítí potřebu zasáhnout. Jeho možnosti jsou však omezené, protože matku jakýkoliv zásah z jeho strany pouze utvrzuje v její mocenské pozici. Otec je vůči dítěti přísný, aby alespoň částečně kompenzoval přístup matky. Vše se ale neustále obrací proti němu a jeho vztahu s dítětem.
Dítě vnímá otcovu nespokojenost, zklamání, zoufalství a někdy též nenávist, která je ve skutečnosti určena matce. Dítě v takové atmosféře trpí především tím, že si nedokáže vybudovat pozitivní vztah k otci, se kterým se však určitá část jeho osobnosti identifikuje. Přirozená láska se zvrhává (přinejmenším v dočasnou) nenávist k otci a možná i všemu mužskému. Dítě se ještě více připoutává k matce a smysl jejich bytí se postupně redukuje na společný boj proti „zlému“ otci.
Pevná mateřská náruč je destruktivní především vůči synovi, neboť pozitivní stránka jeho mužské identity je zcela potlačena. V dospívání bude cítit vnitřní zmatek, slabost a bude postrádat schopnost prosadit své vlastní potřeby a svou mužnost. Ani dcera si do života neodnese ideální partnerský model, neboť matka jí soustavně prezentuje vlastní znechucení nad životním partnerem, či obecně muži. Zde však velice záleží na konkrétní osobnosti dívky.
Přílišná fixace matky na dítě se s věkem ještě prohlubuje a matka dítěti brání v dospívání, osamostatnění, natož nezávislosti. Dítě je nejenom její partnerskou náhražkou, ale mateřská role se může stát smyslem jejího života. Kdo by nechal dobrovolně odejít svého životního partnera, kdo by se necítil podveden jeho zájmem o jiné partnery, kdo by chtěl zůstat sám? Je s podivem, že dítě, kterému není dovolen samostatný život, o něj samo málokdy bojuje. Z lásky a pro lásku rodiče samo sebe obětuje.
Způsob, jakým matka zastírá a ignoruje potřeby svého dítěte, může být až děsivý, neboť navenek usilovně demonstruje pravý opak. Dítě může být ve výsledku tak zmatené ohledně vlastních potřeb, instinktů a životních impulzů, že do konce života nebude vidět smysl v ničem, co dělá. Vždy bude odkázané na vnější potvrzení správnosti vlastních rozhodnutí, a především bude věřit tomu, že matka se mu plně obětovala, a že s ní má velice dobrý vztah. Je prakticky nemožné odhlédnout od výhod, které dítě přijímá (zejména v podobě nadstandardního zaopatření) a vidět neuspokojivost vlastního života, který v konečném důsledku ani není k žití. Jakékoliv životní selhání dítěte, vnímá matka jako potvrzení své role poručníka a oprávnění k intenzivnější snaze o vměšování do záležitostí dítěte.
Předpokládám, že je jasné, že v modelovém případě nedochází k žádným fyzickým potyčkám, násilí v rodině ani k ničemu, co by bylo možné považovat za nepřiměřené chování. Rodiče sdílí jednu domácnost, chování matky se jeví jako příkladné a otec dozajista plní jakousi otcovskou roli. Jediným problémem, který vůbec nemusí být pozorovatelný „zvenčí“, je nefunkční vztah rodičů, který matka přenesla na dítě, nebo dokonce jen na jedno z dětí! To si však ponese následky tak dlouho, dokud se samo s touto emocionální zátěží nevyrovná. Nebo dokud matka nezaměří svou pozornost na některé z vnoučat.
Matka se stává sokyní
V podobné situaci se nachází dítě, které si vytvořilo příliš silnou vazbu na otce a z tohoto důvodu je konfrontováno s žárlivostí matky. Dítě z nějakého důvodu vnímá matku jako nepřející, tvrdou, nevypočitatelnou osobu, která dítě často ponižuje a kritizuje. Lze předpokládat, že na vině je zde duševní nerovnováha matky, která se může projevovat převážně nebo výhradně jen v soukromí. V takové situaci se otec může dostat do role idealizovaného ochránce, což umožňuje ještě silnější odmítání matky. Dítě pak dokonce může matku záměrně provokovat, aby ztrácela sebekontrolu i na veřejnosti.
V tomto případě se nešťastné partnerství rodičů obvykle projevuje svárlivostí, vyhrocenými emocemi, odmítáním a snahou o vyhnutí se společným aktivitám. Dítě většinou tráví čas s jedním z rodičů nebo úplně mimo rodinu. Vznikne-li koalice proti matce, je většinou dítě pod mnohem větším tlakem. Aniž by si to dítě uvědomovalo, může se identifikovat s nenávistí své matky a začít samo sebe intenzivně nenávidět. Dítě vnímá především silné přesvědčení matky ve smyslu: „můj život je v troskách kvůli tobě“. Není divu, že v dospělosti své vnitřní zoufalství a zuřivost uspokojuje alkoholem nebo drogami.
Tato situace dopadá obzvlášť negativně na dceru. Té se nedostává jistoty v její ženské identitě, cítí se závislá na otci, který ji chce ochraňovat, rozmazluje ji a rovněž se nehodlá vzdát dominantní pozice, kterou má v životě své dcery. Opět zde velice záleží na kombinaci osobností v rodině, protože za určitých okolností se dcera sama může ujmout role „lepší“ partnerky svého otce. Chce mu stát po boku a cítí za něj odpovědnost, což jí poskytuje pocit významnosti. Ani takové pozice se otec nakonec nechce vzdát. Vztahové vzorce jsou zde velice podobné, jako v předchozím případě.
Otec, který má narušený vztah k ženám, velmi pravděpodobně tento postoj přenese i na svého syna. Hlubším problémem je zde negativní vztah k jeho vlastní matce, který nová partnerka těžko může překonat. V tomto případě se partnerství rodičů může jevit jako srdečné a harmonické, přesto je zde riziko vzniku příliš silné vazby na syna. Koalice proti matce zde může být prezentována s humorem, či nadsázkou, přesto bude synovi zabráněno vybudovat si pozitivní vztah k ženám. V dalším životě bude mít tendenci ženy podceňovat či odsuzovat, podobně jako jeho otec.
Neschopnost odpoutat se
Lidé, kteří prožili emocionální zneužívání v roli „partnerské náhražky“, zůstávají vnitřně nesvobodní. Poselství rodiče: „beze mne nejsi nic a nic nedokážeš“, zakořenilo velice hluboko. Tato vnitřní poslušnost často přetrvává i po založení vlastní rodiny. Jejich neschopnost vybudovat zdravý partnerský vztah často vyplývá z toho, že místo pro životního partnera v jejich srdci obsadil jeden z rodičů. Nelze přehlédnout, že tento panovačný rodič se obvykle nadále usilovně tlačí do jejich života. Neschopnost skutečného partnerského života může být kompenzována přeobsazením role, kdy místo rodiče zaujme jejich vlastní dítě. Takto se zneužití předává z jedné generace na druhou.
Uspokojivý partnerský život, ve kterém jsou si rodiče rovnocenní a zaujímají jednotný postoj k výchově dítěte, je tudíž klíčový pro jeho vlastní spokojenost v budoucím životě. O tom není pochyb. Právě tak důležité je, aby si dítě bylo vědomo intimního rozměru vztahu svých rodičů, ze kterého je vyloučeno.
Ohledně zdroje informací vás nechci klamat, celý článek píšu z hlavy, a přitom pochopitelně používám myšlenky všech autorů, ze kterých čerpám i pro svou vlastní knihu. Jsou to autoři jako: C. G. Jung, Sigmund Freud, Erik H. Erikson, Daniel A. Hughes, D. Keirsey a M. Batesová, Mgr. Šárka Míková a další. Dnešní článek je ale především inspirován obdivuhodnou prací Heinze P. Röhra.
