Existuje Bůh? A potřebujeme ho vlastně ještě?

Sigmund Freud říkal, že víra v Boha ve společnosti nezmizí do té doby, dokud se lidé budou bát smrti. Slavný zakladatel psychoanalýzy pokládal náboženství za iluzi a dětinskou touhu lidí po tom, aby i v dospělosti dál žili pod jakousi otcovskou ochranou. Jeho kolega Carl Gustav Jung si byl naopak existencí Boha tak jistý, že říkal: „Já nevěřím, já vím.“ Můžeme dnes, ve 21. století, s klidným svědomím říci, že náboženství je pouhým anachronismem, nebo má stále svoji nezastupitelnou roli, pokud jde o základní otázky lidské existence?

Bůh jako řešení nebo ještě větší problém?

Věhlasný francouzský matematik a fyzik Pierre Simon Laplace, který je i dnes považován za jednoho z největších vědců historie, strávil 25 let psaním monumentálního díla zvaného Mécanique céleste (Nebeská mechanika). Krom jiného v něm popsal vznik a fungování Sluneční soustavy. Traduje se, že Napoleon, který byl jeho velkým příznivcem, se ho jednou osobně zeptal, jak je možné, že nikde v celé knize nezmiňuje Boha. A Laplace prý odpověděl: „Tuto hypotézu jsem k ničemu nepotřeboval.“

Jinými slovy se zdá, že vesmír může celkem dobře fungovat i bez Boha. Pro mnoho věřících je Bůh mimo jiné elegantním řešením odvěké otázky, zda bylo první vejce nebo slepice. Přestože Teorie velkého třesku nám říká, že nejen prostor, ale i samotný čas vznikl v momentě velkého třesku, nejen laici, ale i více a více vědců si klade otázku, odkud se všechna ta energie vzala. Je docela dobře možné, že něco muselo (nebo alespoň mohlo) existovat už před okamžikem velkého třesku. Tím něčím by tak mohl být Bůh, čímž by byl problém tzv. prvotní příčiny vyřešen. Tedy alespoň zdánlivě.

Richard Dawkins, patrně nejslavnější ateista současnosti, ve své knize The God Delusion poukazuje na to, že z vědeckého, ale i čistě logického hlediska, je takové uvažování mylné. Pokud se ptáme, co způsobilo velký třesk, museli bychom se úplně stejně ptát, co stvořilo Boha. Pokud bychom navíc přijali tezi, že vesmír stvořil Bůh či jiná nadpřirozená entita, pak tato entita musí být (z logiky věci) nesrovnatelně složitější než všechno to, co je schopna stvořit. Dosadíme-li tedy za prvotní příčinu Boha, celý problém se tím nevyřeší, ale ještě více zkomplikuje, protože snaha vysvětlit existenci našeho zdánlivě složitého světa pomocí existence entity neskonale složitější rázem učiní z jednoho obtížného problému dva ještě obtížnější.

Podle odhadů je na světě přes 4.000 různých náboženství, která vyznávají více než 5.000 různých bohů. Tato náboženství jsou ve svých tvrzeních samozřejmě vzájemně neslučitelná, takže v nejlepším případě může být pravdivé maximálně jedno z nich. Stoupenci každého si ale pochopitelně myslí, že právě to jejich je to správné. Jak ovšem ve výše zmíněné knize píše Richard Dawkins, rozdíl mezi věřícím a ateistou je ve skutečnosti mnohem menší, než by se na první pohled mohlo zdát. Žádný křesťan dnes totiž samozřejmě nevěří v Dia, Krona, Thóra nebo Amona:

Nabízí se otázka, podle čeho se vlastně věřící lidé rozhodují, pokud si mají vybrat z tisíců různých bohů a náboženství. Odpovědí je, že podle ničeho. Na celém světě totiž platí, že náboženství většinou není otázkou svobodné volby daného člověka, nýbrž fenoménem kulturním. Data v tomto ohledu mluví jasně. Všude na světě platí, že hlavními faktory, jež rozhodují o tom, jaké náboženství člověk přijme, jsou místo a kulturní prostředí, do kterého se narodil. Prakticky všude na světě pak hraje zásadní roli vliv rodiny, přičemž děti automaticky přejímají (popř. jsou nuceni přijmout) víru, kterou vyznávají jejich rodiče či prarodiče.

Jinými slovy není moc obvyklé, aby z dcery rodičů jehovistů, kteří žijí v České republice, vyrostla například muslimka a stejně tak se nestává, aby muslimové žijící v Saudské Arábii vychovali ze svého syna buddhistu. Víra v drtivé většině případů není otázkou svobodné volby daného člověka, nýbrž volby jeho rodičů, kteří takto o duchovním směřování svého potomka zpravidla rozhodují již v jeho útlém věku. Právě tato forma indoktrinace, při které jsou děti nuceny automaticky přijmout víru svých rodičů ve věku, kdy ještě nejsou (a ani nemůžou být) schopny se samostatně rozhodnout na základě vlastní vůle či znalosti věci, je jedním z nejvíce negativních rysů, který spojuje prakticky všechna hlavní náboženství.

Na začátku 20. století se zejména v anglicky mluvících zemích dočkal velkého ohlasu román s názvem When It Was Dark. Příběh vypráví o tom, jak se jeden bohatý Žid pokusil zničit křesťanskou víru tím, že za pomoci věhlasného biblického experta předložil falešný důkaz o tom, že Ježíš Kristus nikdy nevstal z mrtvých. To mělo za následek naprostý chaos a úpadek všech hodnot, protože bez víry lidé najednou ztratili veškeré morální zábrany.

Guy Thorne, autor tohoto románu, byl pravověrný křesťan, který považoval víru a hodnoty s ní spojené za nejdůležitější věc v životě. Britský spisovatel a novinář Christopher Hitchens jeho román často používal jako příklad mylné představy o tom, že křesťanská víra je zdrojem a garantem našich morálních hodnot. Hitchens tvrdil, že i kdyby existoval jasný důkaz o tom, že křesťanství je podvrh a věřící by tento důkaz přijali, nikdo z nich by najednou nepřestal pečovat o blaho svých dětí a své rodiny. Nikdo by nevyrazil do ulic krást, rabovat nebo znásilňovat. Všechny naše hodnoty a morální dilemata by zůstaly naprosto stejné jako dřív.

Existuje spousta vznešených hodnot, které jsou dodnes označovány jako hodnoty křesťanské, je však potřeba zdůraznit, že tyto hodnoty jsou mnohem starší než křesťanská víra. Křesťanství je nevytvořilo, ale pouze přejalo, stejně jako tomu bylo i v případě jiných náboženství. I samotné Desatero je evidentním „plagiátem“ (nebo mírněji řečeno „obměnou“) naprosto totožných frází, jež se ve stejné době užívaly na různých místech světa. Kromě babylónského rabína Hilela najdeme naprosto stejné formule u Konfucia nebo v Egyptské knize mrtvých, která je o několik set let starší než Bible.

Spousta vědců a učenců se domnívala, že s rozvojem vědy a vzdělání potřeba náboženství postupně vymizí. Ani ve 21. století se tak však nestalo a většina lidí, kteří v roce 2024 žijí na naší planetě, je věřících. Všude na světě nicméně existuje jasný vztah a přímá úměra mezi stupněm religiozity a dosaženým vzděláním. Jinými slovy čím vyšší dosažené vzdělání, tím menší míra religiozity. Neznamená to však, že věřící lidé jsou lidé hloupí. Znamená to pouze to, že lidé s nižším vzděláním mají větší tendenci věřit v něco i při absenci jakýchkoli důkazů, zatímco lidé vzdělanější jsou v tomto případě více skeptičtí.

Thomas Paine ve své knize Věk rozumu (The Age of Reason) velmi srozumitelným jazykem poukázal na stovky chyb a nesmyslů, které obsahuje Bible. Nutno podotknout, že Věk rozumu vyšel na konci 18. století a Paine nevěděl nic o Darwinovi, evoluci ani o moderních poznatcích na poli fyziky, astronomie či současné biblické historie. I přesto se správně domníval, že Kniha knih vykazuje všechny znaky toho, že byla napsána obyčejnými lidmi bez jakékoli boží intervence. Množství i povaha chyb, které obsahuje, ostatně jasně reflektují znalosti, respektive neznalosti, lidí žijících v té době, spíše než nedokonalost Boha všemohoucího.

Podobnou analogii ostatně vidíme i při pohledu na většinu bohů a náboženských systémů. Otázky vzniku a budoucnosti vesmíru či vzniku a vývoje života jsou otázky vědy 21. století. Pokud je šance, že na ně někdy nalezneme jasné odpovědi, pak je mnohem pravděpodobnější, že tyto odpovědi nalezneme v učebnicích moderní fyziky, spíše než náboženských systémech starých tisíce let.