Voynichův rukopis: Záhadná kniha, kterou za 600 let nedokázal nikdo přečíst

Yaleova univerzita v americkém státě Connecticut má ve své sbírce vskutku unikátní knihu, se kterou si zaměstnanci tamní knihovny tak trochu neví rady. Namají ji podle čeho zařadit, protože neznají autora, žánr, obsah ani jazyk, kterým byla tato kniha napsána.

Rukopis je dnes pojmenován po Wilfridovi Michaelu Voynichovi (1865-1930), americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, který ho koupil v Itálii v roce 1912. Metodou radiokarbonové datace bylo v roce 2009 zjištěno, že kniha byla sepsána někdy mezi léty 1404 a 1438. Jejím prvním doloženým vlastníkem byl nicméně Jiří Bareš (1585-1662), český starožitník a alchymista, který žil v Praze. Právě v jeho dopisu z roku 1639 se nachází první dochovaná zmínka o této knize.

Po Barešově smrti rukopis získal Jan Marcus Marci, český lékař, fyzik a matematik, rektor Karlovy univerzity a věhlasný polyhistor. Ani tento génius si ovšem s knihou nevěděl rady, a tak ji zaslal německému jezuitskému učenci Anasthasiu Kircherovi, jednomu z největších vědců své doby, který se mimo jiné zabýval egyptskými hieroglyfy a orientálními jazyky. Ani Kircher ovšem tuto knihu nedokázal rozluštit. Co přesně se s rukopisem dělo po dalších 200 let, není známo. Po smrti Voyniche knihu získala jeho manželka, která ji odkázala své přítelkyni Anne Nillové, která ji následně prodala starožitníkovi Krausovi. Ten pak rukopis prodal Yaleově univerzitě, která ho vlastní dodnes.

Autor rukopisu zůstává dodnes neznámý, ale během let se objevilo mnoho teorií, kdo by jím mohl být. Marci ve zmíněném dopise Kircherovi uvádí, že jeho přítel, právník Rafael Mnišovský, autorství přisuzoval slavnému anglickému filozofovi a teologovi Rogeru Baconovi. Tuto hypotézu se snažil potvrdit i sám Voynich, který zastával názor, že autorem mohl být buď Bacon nebo Albert Veliký. Podle jiné teorie byli autory astrologové a okultisté John Dee a Edward Kelley, kteří se v té době mimo jiné snažili získat přízeň Rudolfa II.

Někteří badatelé poukazují na fakt, že italský lékař Giovanni Fontana zanechal ve svých dílech ilustrace, které se nápadně podobají ilustracím ve Voynichově rukopisu. Jiným Italem, jehož jméno se v souvislosti s rukopisem často skloňovalo, byl sám Leonardo da Vinci. Analýzou textu Voynichova rukopisu bylo ovšem zjištěno, že text psal pravák, zatímco Leonardo byl levák. Možné autorství tohoto génia italské renesance však spolehlivě vyloučila i zmíněná metoda radiokarbonové datace, která dobu vzniku knihy zasadila mezi roky 1404 a 1438, zatímco Leonardo se narodil až v roce 1452.

Výsledky radiokarbonové analýzy rovněž spolehlivě vyvrátily do nedávna populární domněku, že se jedná o podvrh vytvořený samotným Voynichem, stejně jako logicky vyloučily jakéhokoli novodobého autora.

Krom toho, že do dnešního dne nebyl nikdo schopen tuto knihu přečíst, úplná shoda nepanuje ani na jejím obsahu. Jinými slovy vlastně ani přesně nevíme, o čem celá kniha je. Na první pohled by se mohlo jednat o herbář či lékopis. Celá kniha je však rozdělena do několika částí (botanická, astronomická, biologická, kosmologická a farmakologická), přičemž jedna samostatná část obsahuje text bez ilustrací. Pravděpodobně se jedná o recepty.

Jednou z mnoha podivuhodných věcí na celé knize je to, že nejen text, ale samotné obrázky se dodnes nepodařilo spolehlivě rozklíčovat. Například botanická část knihy obsahuje obrázky rostlin, které vypadají celkem obyčejně a podobají se rostlinám, které rostou na různých místech Evropy. Ve skutečnosti se ale většinu z nich dodnes nepodařilo identifikovat. Podobně podivně působí i část biologická, ve které jsou zobrazeny nahé ženy při koupeli, nebo část kosmologická, která obsahuje malby podobné mapám, na kterých jsou zachyceny neznámé krajiny.

Na celém světě v současné době existuje zhruba 7 000 jazyků. Voynichův rukopis však nebyl napsán žádným z nich. Nejvěhlasnější učenci své doby si s knihou nevěděli rady a je až neuvěřitelné, že ani dnes, o několik staletí později, v této otázce nejsme o moc dál. Je tedy možné, že celá kniha je pouze dílem vtipálka a znaky, které dodnes nikdo nerozluštil, nejsou ve skutečnosti jazykem, ale pouze nahodilými symboly bez jakéhokoli významu?

Důkladnou analýzou celého dochovaného textu bylo zjištěno, že jednotlivé znaky po sobě nenásledují náhodně, ale platí pro ně určité zákonitosti, z čehož lze usuzovat na existenci pravopisných i gramatických pravidel. Jinými slovy je velmi pravděpodobné, že se jedná o skutečný jazyk a ne pouze o symboly bez významu. Dále bylo zjištěno, že pro text platí tzv. Zipfův zákon, který analyzuje distribuci slov v textu podle četnosti jejich výskytu. I na základě tohoto zjištění došel v roce 2014 tým odborníků z Univerzity Sao Paulo k závěru, že se jedná o skutečný jazyk.

Teorií ohledně jazyka, kterým byla kniha napsána, existují stovky. James Finn ve své knize Pandora´s Hope tvrdí, že se jedná o vizuálně zakódovanou hebrejštinu a jeho závěr částečně potvrdila i umělá inteligence, podle které se text nejvíce podobá právě hebrejštině. S mnohem zajímavějším tvrzením naopak přišla Češka Irena Hanzíková, podle které byl text napsán šifrovanou staročeštinou a jeho autorem byl moravský šlechtic Jiří III. z Lichtenštejna (1360-1419).

Ať už je pravda kdekoli, Yaleova univerzita v roce 2020 celý rukopis převedla do digitální podoby, díky čemuž může své štestí při čtení této knihy zkusit každý z nás.