Žít, či nežít? Nesouhlas s režimem v ČR jako jeden z důvodů pro eutanazii?

Eutanazie je jedním z témat, která po léta rozdělují nejen naši společnost. Zatímco dosud se všechny úvahy o asistovaném odchodu ze světa vedly pouze v rovině diskuzí, nyní bude v této věci poprvé rozhodovat Ústavní soud. A to i přesto, že eutanazie není součastí českého právního řádu. Celá věc je o to zajímavější tím, že muž, který stížnost k Ústavnímu soudu podal, jako jeden z důvodů, proč chce podstoupit asistovanou sebevraždu, uvedl nesnesitelnost režimu, který v současné době v České republice panuje.

Žalobou zmíněného důchodce z Pardubic se původně zabýval Okresní soud v Pardubicích již od roku 2018. Muž tehdy uvedl, že již nechce dále žít, především kvůli svému zdravotnímu stavu, neustálým bolestem a špatné prognóze. K těmto vesměs racionálním a objektivním důvodům však přidal i jeden poněkud nestandardní - nesouhlas s režimem, který v České republice panuje. Život v něm označil za „subjektivně nesnesitelný.“

Usmrcení člověka na jeho vlastní žádost však není součástí českého právního řádu, takže je posuzováno jako vražda. Pardubický soud tedy žalobu smetl ze stolu s tím, že návrhu nelze vyhovět, protože eutanazie není v České republice uzákoněna. S tímto verdiktem se však stěžovatel nehodlal smířit, a tak podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten záležitost vrátil soudu okresnímu s odůvodněním, že požadavek navrhovatele je formulován přiliš neurčitě a je potřeba ho více specifikovat.

Nejvyšší soud tím narážel na fakt, že pojem eutanazie je příliš obecný a může označovat jak aktivní eutanazii, pasivní eutanazii, tak i tzv. asistovanou sebevraždu. Při obnoveném řízení pak navrhovatel svůj požadavek konkretizoval, když uvedl, že se domáhá „podání smrtícího prostředku lékařem, na základě výslovné a dobrovolné žádosti žalobce, jehož účelem bude ukončení života žalobce“.

Přestože tentokrát muž svůj požadavek formuloval mnohem exaktněji, okresnímu soudu opět nezbylo než žalobu zamítnout, protože na aktivní způsobení smrti pacienta, byť na jeho výslovné přání, je díky neexistenci eutanazie v našem právním řádu pohlíženo jako na vraždu. V novém dovolání k Nejvyššímu soudu na to pak navrhovatel zkusil jít od lesa. Připustil, že české zákony eutanazii nedovolují, zároveň ale vyslovil domněnku, že by člověku měla být umožněna čistě na základě Listiny základních práv a svobod.

Pro práva a svobody, které Listina obsahuje, mimo jiné platí, že jsou nezcizitelná a nepromlčitelná. Navrhovatel v této souvislosti poukázal na fakt, že jeho „svobodné rozhodnutí v podobě ukončení vlastního života nikoho neohrožuje, nezasahuje do práv třetích osob a je naplněním práva na svobodu člověka.“ Jinými slovy tvrdí, že právo rozhodovat se ve věci vlastního života, je (nebo by mělo být) ve shodě s právem osobní svobody každého z nás.

V této souvislosti pak muž ve své ústavní stížnosti poukázal na verdikt německého Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe, který v roce 2020 jasně uvedl, že součástí práva na lidskou důstojnost je i právo svobodně rozhodnout o své smrti, a to včetně možnosti rozhodnout se zemřít za pomoci třetích osob. Milan Hamerský ze Spolku pro uzákonění eutanazie, který muže z Pardubic v jeho snaze podporuje, stejně jako stěžovatel doufá, že český Ústavní soud posoudí, zda český trestní zákoník není v rozporu s Listinou základních práv a svobod.

Případ muže z Pardubic, díky kterému se otázkou eutanazie bude poprvé zabývat náš Ústavní soud, pochopitelně znovu otevírá diskuzi ohledně eutanazie jako takové. Navrhovatelův argument týkající se nesnesitelnosti režimu, který v ČR panuje, sice může působit kuriózně, v Evropě jsou však země, ve kterých by rozhodně nebyl na překážku. Přestože například v Lucembursku je eutanazie možná pouze v případech nevyléčitelných nemocí, v Belgii a Nizozemí je možná i z důvodu přetrvávajících depresí.

Právě před pár dny povolil nizozemský soud po třech letech tahanic eutanazii v případě Zorayi ter Beek, 29leté fyzicky zcela zdravé ženy, která se pro dobrovolný odchod ze světa rozhodla „pouze“proto, že trpěla chronickými depresemi a úzkostí. Její případ vzbudil zejména v zahraničí velkou odezvu, protože žena netrpěla žádnou nevyléčitelnou nemocí ani bolestmi a navíc tvrdila, že je šťastně zamilovaná. Nejen tento případ tedy otevírá otázku, zda by měla být eutanazie legální pouze v případě nevyléčitelných nemocí, nebo zda by měl mít každý možnost rozhodnout se ukončit svůj život nehledě na důvody, které by ho k tomu vedly.

Na rozhodnutí českého Ústavního soudu si budeme muset minimálně pár dní počkat, faktem ale zůstává, že podpora eutanazie mezi českou veřejností sílí. Z výsledků průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR z minulého roku vyplývá, že s uzákoněním eutanazie by nyní souhlasilo 73 procent Čechů.