Byla středověká kniha jen pro mnichy a bohaté, nebo hrála větší roli, než si myslíme?

Jak jsem se tak ponořil do středověku a do tajů fungování klášterů, muselo být jasné, že přijde na řadu téma knih. A čím víc jdu po stopě středověkých knih, tím víc mi dochází, že tehdejší kniha nebyla obyčejná věc. Byla drahá, pomalá, těžce vyrobená a překvapivě odolná. Zároveň byla krásná, praktická, posvátná, užitečná a občas tak vzácná, že ji člověk radši připoutal řetězem ke stolu. Dnes si otevřu deset záložek, dvě zavřu a tři zapomenu. Ve středověku mohl jeden jediný svazek představovat měsíce práce, kus stáda a docela solidní důvod k hádce, kdo ho smí držet v ruce.

Když se to vezme od začátku, středověká kniha navazuje na mnohem starší příběh. Antika dlouho žila se svitkem, jenže postupně se prosadil kodex, tedy forma knihy, kterou v zásadě používáme dodnes: listy svázané po jedné straně. Tahle změna nebyla malá. Kodex šel otevřít na konkrétním místě, dalo se do něj psát z obou stran listu a unesl delší texty lépe než svitek. Zní to samozřejmě, jenže právě tady se rodí základní komfort čtenáře. Najednou člověk nemusí rozvíjet celý kus textu kvůli jedné pasáži. Může listovat, vracet se, porovnávat. Vlastně je to jedna z těch tichých revolucí, bez nichž by se evropská vzdělanost skládala mnohem pomaleji.

Jakmile se kodex usadil jako hlavní forma knihy, přišla další zásadní věc: materiál. Pro středověkou Evropu je klíčový hlavně pergamen a jemnější vellum. Termíny se v praxi často překrývají, ale tradičně se vellum spojuje hlavně s telecí kůží, zatímco pergamen bývá označení širší, často pro ovčí nebo kozí. Ať už to člověk nazve jakkoli, šlo o materiál náročný, drahý ale překvapivě trvanlivý. Jedna kniha tak doslova vznikala ze zvířecí kůže očištěné, napnuté, seškrábané a upravené tak, aby po ní mohlo běhat brko s inkoustem. Každý list měl svou cenu ještě dřív, než na něj někdo napsal jediné slovo.

Právě cena pergamenu vysvětluje jednu věc, která mě na středověkých knihách baví skoro nejvíc. Když byl materiál drahý, vyplatilo se šetřit. A z toho vzniká palimpsest — rukopis, z něhož byl starší text seškrábán nebo setřen a na stejné místo se napsal text nový. Důvod byl prostý: znovu použít kůži bylo levnější než připravit novou. Dnes to zní skoro svatokrádežně, protože máme v hlavě představu, že starý text je poklad. Pro středověkého písaře nebo správce knihovny mohl být poklad hlavně použitelný pergamen. Ironie je v tom, že moderní technologie pak někdy dokážou ten spodní text znovu vytáhnout na světlo. Středověk tak občas smazal knihu a budoucnost ji zase znovu objevila a přečetla.

Samotné psaní bylo řemeslo. Písař nevyrobil knihu tím, že si sedl a „něco napsal“. Musel mít materiál, předlohu, inkoust, správně nařezané brko, rozvrženou stránku a velmi pevnou ruku. Na rukopise se často podílelo víc lidí: písař, korektor, iluminátor, někdy i knihař. V nejluxusnější podobě pak vznikal iluminovaný rukopis, tedy kniha zdobená zlatem, stříbrem, barvami, ornamentem nebo miniaturami. Z dálky to vypadá jako umění. Zblízka je to umění a současně výrobní proces, který musel fungovat přesně. Kdo někdy pokazil větu v dokumentu a vztekle sahal po backspacu, ten by si ve skriptoriu užil pěkných pár nervů.

Při čtení mě bavilo i to, jak velký rozdíl byl mezi slavnými rukopisy a běžnou produkcí. Dnes si člověk snadno představí středověkou knihu jako lesk zlata, drahé barvy a celostránkové miniatury. Jenže většina knih takhle nevypadala. Vedle skvostů typu Kniha u Kellsu nebo velkých biblí existovala spousta textů čistě užitkových: liturgické knihy, žaltáře, právní texty, teologické kompendie, školní příručky, kroniky, lékařské rukopisy, sbírky kázání. Velká část středověké knižní kultury byla mnohem střízlivější než dnešní kalendáře s „nejkrásnějšími manuskripty“. A popravdě, je to dobře. Teprve tehdy začne být vidět, že kniha nebyla luxusní výjimka, ale pracovní nástroj společnosti.

Když se řekne středověká kniha, člověk skoro automaticky narazí na kláštery. A právem. Monastické komunity byly jedním z hlavních míst, kde se knihy opisovaly, četly, ukládaly a chránily. Pro klášterní život byly knihy základní věc, ne vedlejší dekorace. Řehole počítaly s četbou, studiem i dohledem nad knihovnou. V benediktinském prostředí měl precentor mimo jiné dohlížet na vydávání knih a dokonce i na jejich každodenní inventuru. To je krásný detail. Nejen modlitba a kázeň. Také evidence. I svatá kniha potřebovala člověka, který ví, kde právě leží.

V ranějším středověku byla výroba rukopisů převážně církevní a monastická. Když se řekne skriptorium, lidé si často představí jednu velkou místnost plnou shrbených mnichů. Realita byla pestřejší. V některých klášterech se skutečně psalo v organizovaném prostoru, jinde mohl písař pracovat i odděleněji. Důležitější než romantická představa je samotný princip: klášter měl lidi, disciplínu a potřebu knih. Z téhle kombinace vznikaly opisy Bible, patristických textů, liturgických knih i vzdělávací literatury. A čím víc jsem o tom četl, tím víc jsem měl pocit, že skriptorium je vlastně středověká verze pomalé, tiché a velmi drahé tiskárny. Jen bez stroje a bez práva na chybu.

Knihovna v klášteře nefungovala jen jako sklad. Byla to součást duchovního života. Číst znamenalo modlit se, studovat, připravovat se, memorovat a žít textem. Knihy tedy nebyly v klášteře luxus nad rámec potřeby. Byly jedním z pilířů samotného řádu. A právě tohle vysvětluje, proč se středověká Evropa opírala o klášterní knihovny tak dlouho. Nebyly to veřejné instituce v dnešním smyslu. Přesto se v nich uchovala a přepisovala značná část textové tradice, od náboženských děl až po antické autory. Čím víc o tom přemýšlím, tím méně mi připadá přehnané říct, že část evropské paměti přežila právě proto, že ji někdo v klášteře považoval za hodnou opisování.

A teď jedna moje oblíbená věc. Knihy byly tak drahé a cenné, že se v některých knihovnách připoutávaly řetězem. Z dnešního pohledu to působí skoro komicky, jako by středověk potřeboval bezpečnostní lanko na vědění. Jenže ono to dávalo dokonale smysl. Kniha mohla stát obrovské peníze, byla přenosná a nebylo jí mnoho. Když něco takového necháš volně ležet, někdo si to odnese. Proto se knihy držely v armariích, truhlách, skříních nebo na řetězech u pultů a lavic. Kdo chtěl číst, četl často přímo tam, kde byla kniha přivázaná. Samotná architektura knihovny se tomu přizpůsobovala. Trochu nepohodlné řešení, velmi středověké řešení a vlastně i dost střízlivé.

Postupem času přestal být svět knih čistě klášterní záležitostí. Se vznikem univerzit a s růstem měst se proměnila i výroba rukopisů. Britannica připomíná, že až do pozdního středověku byly hlavními centry studia knih v Evropě kláštery a nově založené univerzity. Právě univerzitní prostředí přineslo obrovskou poptávku po textech. Studenti a učitelé potřebovali Aristotela, teologii, právo, lékařství, komentáře, glosy a další materiál. A protože jedna klášterní dílna nemohla obsloužit všechno, začaly sílit městské a komerční dílny, v nichž se knihy vyráběly pro trh. To je chvíle, kdy se středověká kniha začne pomalu vymaňovat z čistě klášterního rámce a vstupuje do světa zakázek, univerzitní poptávky a městského podnikání.

Jakmile člověk začne sledovat knihy, uvidí najednou celé společenské posuny. Více škol, více univerzit, více gramotných lidí, více textů v oběhu, více potřeby po rychlejší a levnější výrobě. Kniha je skvělý ukazatel toho, jak se společnost zahušťuje. Nejen duchovně, ale i administrativně, právně a intelektuálně. Když roste počet knih, roste zároveň nárok na vzdělání, paměť a přístup k textu. Ve chvíli, kdy už knihy nevznikají jen v klášterech, začíná být jasné, že Evropa se mění i v hlavě.

Do toho vstoupila ještě jedna nenápadná, ale zásadní proměna: papír. Ten přišel do Evropy z Číny přes islámský svět a do 14. století už fungovaly papírny v několika částech Evropy. Pro knihu to znamenalo obrovskou věc. Pergamen zůstal prestižní a odolný, jen papír byl levnější a pro běžnější produkci mnohem praktičtější. Do 15. století už byly papírové rukopisy běžné. A přesně tady se začíná schylovat k něčemu, co převrátí celé dějiny knihy naruby. Bez papíru by knihtisk přišel do mnohem tvrdšího terénu. Pergamen mohl nést luxus a trvanlivost. Papír unesl množství.

Knihy ve středověku nesloužily jednomu typu čtenáře. Vedle velkých liturgických a teologických svazků existovala i knižní kultura určená laikům. Tady jsou zajímavé knihy hodinek. Ve 13. století se objevují jako modlitební knihy pro soukromou zbožnost a v pozdním středověku se z nich stane doslova hit. Byly založené na modlitbách k jednotlivým kanonickým hodinám a umožňovaly laikům napodobit rytmus modlitby, který původně patřil hlavně klášternímu a klerickému prostředí. Britannica je označuje za knihu široce populární v pozdním středověku a jsou také nazývány středověkým bestsellerem. Když jsem si tohle uvědomil, došlo mi, že středověká kniha nebyla jen nástroj pro duchovenstvo nebo učence. Byla také předmětem osobní zbožnosti, rodinné prestiže a často i estetické touhy.

A tady se krásně ukazuje, jak flexibilní knižní kultura byla. Kniha hodinek mohla být bohatě iluminovaná, plná zlata a na míru šitých modliteb. Mohla ale existovat i v mnohem skromnější podobě, na papíře a bez velkého výtvarného lesku. Čili stejný typ knihy mohl sloužit bohaté aristokratce i měšťanovi, který chtěl mít doma svou osobní modlitební knihu. Středověká kniha tady přestávala být objektem v chóru nebo na pultu učence. Začala se stěhovat i do soukromého života. A s tím rostla i potřeba rychlejší výroby, přehlednějšího trhu a levnějších materiálů. Tisk pak už jen přišel a zabouchl dveře za jednou érou.

Vedle modlitebních knih rostl i svět univerzitních textů, právních sbírek a administrativních knih. Když dnes člověk přemýšlí o středověké gramotnosti, často sklouzne ke dvěma extrémům. Buď si představí téměř všeobecnou negramotnost, nebo naopak zástupy vzdělaných lidí s knihou v ruce. Pravda sedí někde mezi tím. Kniha zůstávala drahá a přístup k ní omezený, jen okruh těch, kdo s ní přicházeli do styku, se rozšiřoval. Univerzity, města, úřady a soudy potřebovaly texty. Kde se hromadí právo, obchod a vzdělání, tam se hromadí i knihy. A středověk se právě v pozdní fázi dostal přesně do téhle situace.

Pak přišel Johannes Gutenberg a s ním okamžik, který dějiny knihy rozřízl jako nůž. Tisk s pohyblivými kovovými literami samozřejmě nevznikl ve vakuu. Dřevotisk existoval dřív, experimenty s pohyblivým typem zná i Asie a Evropě už nechyběla poptávka, papír ani zručnost řemeslníků. Jenže Gutenbergova sestava pohyblivého kovového typu, lisu, barvy a organizované výroby vytvořila v západní Evropě funkční systém, který začal měnit svět opravdu rychle. Gutenbergova bible, dostupná kolem roku 1455, je první velká kniha tištěná v západní Evropě z pohyblivého kovového typu a představuje obrat v dějinách knižní výroby.

Na Gutenbergově bibli mě fascinuje i její dvojí tvář. Na jedné straně je to symbol technické revoluce. Na druhé straně ještě vypadá velmi středověce. Rozvržení stránky, písmo, výzdoba a vůbec celé pojetí pořád navazují na rukopisnou tradici. Tiskaři 15. století se totiž nechtěli tvářit, že kniha začíná od nuly. Naopak. První tištěné knihy často vypadaly jako rukopisy, které se jen povedlo vyrobit rychleji a ve více kusech. Library of Congress uvádí přibližně 180 exemplářů Gutenbergovy bible, z toho většinu na papíře a menší část na vellumu. Ten poměr je sám o sobě výmluvný. Starý luxus ještě nezmizel, jen už vedle něj už stál nový způsob šíření textu.

Dopad tisku byl rychlý až nepříjemně. Britannica uvádí, že do roku 1500, tedy za zhruba půl století od začátků knihtisku v Evropě, už existovalo více než 9 milionů knih. I kdyby člověk zůstal opatrný a vzal to jako orientační odhad, pointa je jasná. To, co bylo předtím otázkou tisíců rukopisů, se během pár desetiletí změnilo v masivně rozšířený tiskový svět. Kniha přestala být výlučně pomalou kopií a začala být opakovatelným výrobkem. A s tím se proměnila i rychlost šíření myšlenek, chyb, sporů, modliteb, učebnic i polemik. Středověk tím vlastně dostal ránu přímo do svého nejcitlivějšího místa: do tempa, jakým se šířil text.

První tištěné knihy se dnes označují jako inkunábule, tedy tisky do konce roku 1500. Samotné slovo odkazuje k „kolébce“, což je docela pěkné. Tisk byl tehdy ještě v plenkách, jen už v těch plenkách stíhal měnit celý kontinent. Národní knihovna ČR připomíná, že i její dnešní fond zahrnuje popisy českých a latinských prvotisků z let 1476–1500. CERL uvádí, že samotná Národní knihovna dnes drží přes 4 200 inkunábulí. To je krásná připomínka toho, jak hluboko sahá česká stopa v evropských dějinách knihy a jak velké množství těchto raných tisků se vlastně dochovalo.

V českém prostředí je ten příběh obzvlášť vděčný. Středověké a raně novověké knižní dějiny se tu dají sledovat přes kláštery, univerzitu, pozdější Klementinum i jednotlivé mimořádné rukopisy. Národní knihovna dnes uvádí, že její rukopisná sbírka čítá kolem 15 000 položek a že jejím jádrem jsou rukopisy pocházející ze středověkých knihoven pražské univerzity, později začleněné do jezuitského Klementina. To je pro mě silný moment. Když se dnes řekne knihovna, často si představíme instituci moderního státu. Jenže pod ní dál leží sediment středověkých knihoven, klášterů a univerzitních skript.

K tomu se přidává Strahov. Strahovská knihovna má kořeny ve středověku a dnes uchovává přibližně 3 000 rukopisů a přes 1 500 inkunábulí. Sama instituce upozorňuje, že záznamy o rukopisech, starých tiscích a inkunábulích postupně převádí a zpřesňuje v elektronickém katalogu. Jiný přehled Strahova připomíná, že ve sbírkách je i Strahovský evangeliář z 9.–10. století. Když jsem na to narazil, přesně tohle je pro mě chvíle, kdy se středověk přestává tvářit jako vzdálená mlha. Najednou tu máte konkrétní knihu, která přežila celé věky, změny režimů, požáry, přesuny a všechny lidské nápady, jak něco uložit jinam nebo na to sáhnout špinavou rukou.

A pak je tu český kolos, který si o pozornost říká skoro sám: Codex Gigas. Národní knihovna Švédska ho popisuje jako rukopis, který vznikl počátkem 13. století v Podlažicích v Čechách a už ve středověku byl vnímán jako mimořádný objekt. Dnes se běžně označuje za největší dochovaný středověký rukopis světa. Jeho příběh vede z Podlažic přes Sedlec, Břevnov, Broumov, Rudolfa II. a nakonec do Švédska jako válečnou kořist roku 1648. Když si člověk uvědomí, jak obrovský ten svazek je a jakou cestu urazil, skoro svádí k laciné větě, že kniha má osud. Jenže tady to opravdu platí. Codex Gigas je důkaz, že kniha ve středověku mohla být zároveň text, předmět moci, rarita i trofej.

Ještě důležitější je přechod ke knihtisku v českých zemích. Národní knihovna letos připomíná 550 let českého knihtisku a uvádí, že první tištěnou knihou na našem území byla latinská Statuta Arnošta z Pardubic, vytištěná v Plzni 26. dubna 1476. To je datum, které je konkrétní a zároveň krásně boří línou představu, že české země dorazily k tisku až někde na chvostu Evropy. Nedělo se to samozřejmě v roce 1455 současně s Mohučí, jen rozdíl nebyl propastný. Za necelé dvě dekády od Gutenbergovy bible už se tisklo i v Čechách. Na dějiny technologií je to velmi slušné tempo.

Když si ten český příběh poskládám celý, vychází z něj docela působivá věc. Máme tu staré klášterní knihovny, silnou univerzitní tradici, mimořádné rukopisy, raný knihtisk a dnešní instituce, které tyto fondy drží pohromadě a zpřístupňují je digitálně. UNESCO přímo představuje český program Memoriae Mundi Series Bohemica jako nástroj digitální prezentace a ochrany dokumentárního dědictví dochovaného v České republice. Jinými slovy: středověká kniha už dávno neleží jen v trezoru. Dostává se na obrazovky. A to je na celé věci skoro nejhezčí ironie. Kultura, která kdysi vznikala na pergamenu v tichu skriptoria, dnes přežívá i díky digitálnímu kliknutí.

Čím víc o středověkých knihách čtu, tím méně je beru jako hezké staré předměty. Vidím v nich ekonomiku, technologii, náboženství, vzdělání, disciplínu, prestiž i obyčejnou lidskou potřebu něco uchovat. Kniha ve středověku nebyla vedlejším produktem civilizace. Byla jedním z jejích hlavních nosníků. Bez ní by nefungovala liturgie, škola, právo, správa ani paměť. A taky by nevznikl ten zvláštní pocit, který mám pokaždé, když narazím na starý rukopis: někdo to psal s vědomím, že text má přežít jeho samotného. To je dost velké sebevědomí na dobu bez elektřiny a s dost bídnou šancí, že vám do knihovny nenaprší střechou.

Mně na tom všem asi nejvíc sedí jeden závěr. Středověk bývá líčený jako doba pomalá, zavřená a těžkopádná. Jenže právě příběh knih ukazuje, že to byla také doba vynalézavosti, adaptace a obrovské úcty k textu. Od pergamenu přes palimpsest, skriptorium, knihovnu, papír, knihu hodinek až po inkunábuli vede jedna dlouhá linie lidské snahy nezapomenout. A to je, upřímně, dost silná věc i dnes. Protože technologie se mění pořád. Touha něco zaznamenat, podržet a předat dál sedí na stejném místě už dost dlouho.

Když už je řeč o knihách, snažím se každý měsíc přečíst aspoň jednu. Dneska padla Farma zvířat a je to přesně ten typ textu, který člověku připomene, že dobrá kniha umí přežít dobu, režim i všechny chytré řeči kolem. Jak to máte vy? Čtete pravidelně, nebo se ke knihám dostanete jen občas? A proč vlastně čtete?

P. S. Knihy mají jednu nevýhodu. Jakmile člověk jednou začne, police přestávají stačit. Jestli vás moje psaní baví a chcete podpořit další články, můžete mi pomoct malým příspěvkem rozšířit knihovnu o další titul, který mě třeba dá inspiraci na další článek. Díky, že čtete.