Článek
Saša Machov přišel na svět 16. července 1903 ve Zhoři u Pacova jako František Alexander Maťha. Rodina pro něj původně počítala s technickým povoláním. V Praze proto vystudoval průmyslovou školu se zaměřením na chemii a po maturitě krátce pracoval v laboratoři. Už během studií však statoval v Národním divadle a stále více času věnoval pohybu a jevišti.
Tanci se začal soustavně zabývat kolem devatenácti let u Jelizavety Nikolské, významné sólistky a baletní mistryně Národního divadla. Talent mu rychle otevřel cestu k profesionální práci. V roce 1926 vystupoval jako partner Nikolské při zájezdu jejího souboru do Paříže. Chemickou laboratoř brzy opustil a přijal umělecké jméno Saša Machov, pod kterým vstoupil do českých divadelních dějin.
Velkou příležitost dostal v prostředí pražské avantgardy. Už roku 1927 se podílel na choreografii slavné Vest Pocket Revue Jiřího Voskovce a Jana Wericha. V Osvobozeném divadle působil jako tanečník a herec, od roku 1936 také jako jeho choreograf. Jeho pohybové výstupy doplňovaly rychlý humor, jazzovou hudbu a politickou satiru, na kterých stálo předválečné divadlo Voskovce a Wericha.
Machov se přitom dokázal prosadit také na velké divadelní scéně. V letech 1929 až 1934 vedl balet Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Během pěti sezon vytvořil choreografie pro desítky operních a operetních inscenací. Poté přešel k E. F. Burianovi do divadla D 34, kde se znovu pohyboval v prostředí levicově zaměřené avantgardy. Do Osvobozeného divadla se vrátil v době, kdy jeho představení stále otevřeněji útočila na fašismus a nacistické Německo.
Saša Machov
Okupace českých zemí jeho kariéru přerušila. Po nabídce z řeckého Královského divadla odjel do Atén, kde získal místo choreografa. Podílel se na budování tamního tanečního souboru, založil baletní školu a připravil choreografie například pro operety Netopýr a Boccaccio. Řecko mu poskytlo pracovní zázemí jen do chvíle, kdy válka zasáhla také Balkán.
Po italském útoku na Řecko se Machov přihlásil jako dobrovolník do československé zahraniční armády. Dne 21. března 1941 byl na Středním východě zařazen k Československému pěšímu praporu 11 – Východnímu. Prošel nasazením v Západní poušti a účastnil se bojů proti jednotkám vichistické Francie v Sýrii. Právě tam onemocněl malárií, která ovlivnila jeho další vojenskou službu.
Do Tobruku dorazil při druhém československém nasazení, které probíhalo od prosince 1942 do června 1943. V hodnosti svobodníka sloužil u 7. roty 501. praporu Československého lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního. Muž, který ještě několik let předtím připravoval taneční výstupy pro Voskovce a Wericha, obsluhoval v severní Africe protiletadlovou výzbroj. Vojenské hodnocení jej popisovalo jako pracovitého a spolehlivého vojáka.
Českoslovenští vojáci v Tobruku
V létě 1943 odjel do Velké Británie. Krátce sloužil u protiletadlové baterie československé obrněné brigády, zdravotní stav jej však odvedl zpět k divadlu. V Londýně připravil choreografii Smetanovy Prodané nevěsty pro Sadler’s Wells Opera. Úspěšná inscenace mu otevřela dveře k další režijní a choreografické práci. Vedle ní připravoval programy pro československé vojáky a spolupracoval s filmem.
Během několika let tak Machov přešel z Osvobozeného divadla k protiletadlovému dělu a z afrického bojiště znovu na londýnské jeviště. Po válce dostal nabídku zůstat v Británii. Rozhodl se vrátit do Československa, kde chtěl své zahraniční zkušenosti využít při obnově českého divadla. Právě návrat domů jej později přivedl do čela baletu Národního divadla i do střetu s režimem, který začal umění podřizovat politickým příkazům.
Návrat domů
Po válce mohl Saša Machov zůstat ve Velké Británii. Vedení Sadler’s Wells Opera mu nabízelo stálé angažmá choreografa a charakterního tanečníka, další pracovní možnost přicházela z Austrálie. Machov se přesto rozhodl vrátit do Československa. Věřil, že zkušenosti získané v Aténách a Londýně uplatní při obnově domácího divadla. Po příjezdu však zjistil, že s ním Národní divadlo zatím nepočítá.
Pomohl mu jeho někdejší spolupracovník Emil František Burian, který převzal vedení Zemského divadla v Brně. Machov tam během sezony 1945/1946 připravoval pohybovou složku činoher a věnoval se především operní režii. Nastudoval například Smetanovu Prodanou nevěstu a Verdiho Rigoletta. Brněnské působení mu poskytlo práci, zároveň však zůstávalo provizorním řešením. Machov mířil k samostatnému baletnímu souboru, kde by mohl rozhodovat o repertoáru i podobě inscenací.
Do pražského Národního divadla nastoupil v roce 1946. Zpočátku působil jako choreograf pověřený vedením souboru. Řádnou smlouvu podepsal 11. listopadu a postupně získal pravomoc řídit tréninky, vybírat obsazení a rozhodovat o výtvarnících jednotlivých baletů. Dne 1. září 1947 byl oficiálně jmenován šéfem baletu. V červenci následujícího roku jeho postavení potvrdil ministr školství Zdeněk Nejedlý, který jej jmenoval ředitelem baletu.
Machov převzal soubor poznamenaný personálními spory a nevyrovnanou úrovní. Zavedl pravidelnější práci, zpřísnil přípravu a věnoval pozornost jednotlivým tanečníkům. Během několika sezon vytvořil soudržné těleso schopné zvládat celovečerní klasické inscenace i moderně pojaté původní balety. Jeho vedení bývá považováno za jedno z období, kdy se pražský balet začal měnit z doplňku operních představení v sebevědomý umělecký soubor.
Velký prostor dostávala domácí hudba. Už během první sezony připravil Janáčkovy Lašské tance a taneční podobu Stamicovy Jarní symfonie. Později následovala Filosofská historie podle Aloise Jiráska, Dvořákova Česká suita a Vostřákova Viktorka. Machov hledal způsob, jak vytvořit osobitý český balet založený na domácích námětech a hudební tradici. Současně uváděl světový repertoár včetně Prokofjevova Romea a Julie, jehož pražské nastudování patřilo k vrcholům jeho kariéry.
Jeho inscenace stavěly na dramatickém příběhu. Tanec pro něj představoval prostředek k vykreslení postav, vztahů a vypjatých situací. Při přípravě Viktorky se představitelky hlavní role Zora Šemberová a Růžena Mazalová dokonce radily s psychiatrem, aby dokázaly pohybem zachytit duševní stav hrdinky. Machov zároveň spolupracoval s výraznými výtvarníky, kteří baletům dodávali svébytnou scénickou podobu.
Únor 1948 Machova zprvu nestavěl do role odpůrce nového pořádku. Od mládí se pohyboval v levicovém uměleckém prostředí a podepsal provolání kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok!, které podpořilo komunistické převzetí moci. Po převratu vstoupil do KSČ. Tehdy mohl věřit, že stát zajistí kultuře silnější postavení a zpřístupní ji širšímu publiku.
Kulturní politika se však rychle měnila v soubor příkazů. Nový divadelní zákon podřídil scény státní kontrole a jejich práci začala posuzovat ideologická měřítka. Repertoár měl odpovídat socialistickému realismu a sovětské umění získalo postavení závazného vzoru. Machov uváděl ruské autory a znal jejich tvorbu, svůj soubor však chtěl rozvíjet podle vlastních zkušeností. Mechanické přebírání sovětských postupů odmítal.
Politické zásahy pronikaly i do konkrétních inscenací. Viktorka původně končila smrtí hlavní postavy. Ponurý závěr se tehdejším představám o optimistickém umění nehodil, a proto k němu tvůrci připojili další obraz s Barunkou a vesnickými dětmi. Teprve později se inscenace vrátila k původnímu vyústění. Podobné úpravy ukazovaly, že vedení divadla a kulturní funkcionáři chtěli rozhodovat také o náladě, kterou si má divák odnést domů.
Machov zatím dál slavil úspěchy. Jeho soubor získával uznání a nové inscenace dokazovaly, že dokáže spojit klasickou techniku s moderním divadelním výrazem. Rostoucí umělecká autorita mu však neposkytovala ochranu. Na přelomu let 1949 a 1950 už bylo zřejmé, že samostatné rozhodování se v nové kulturní hierarchii stává rizikem. Strana začala posuzovat také jeho válečnou minulost a zahraniční kontakty. Prostor kolem šéfa baletu se postupně zužoval.
Poslední pád
Saša Machov vstupoval do padesátých let na vrcholu kariéry. Balet Národního divadla pod jeho vedením získal pevný soubor, výrazné sólisty a repertoár, který dokázal zaplnit hlediště. Jeho poslední velkou premiérou se stalo Labutí jezero, uvedené 26. ledna 1951. Náročné dílo potvrdilo, jak výrazně se úroveň pražského baletu během několika sezon zvedla. Hlavní role svěřil Nině Hajdašové a Miroslavu Kůrovi, jednomu z největších talentů tehdejší české taneční scény.
Úspěch na jevišti se odehrával ve chvíli, kdy se Machovovo postavení uvnitř divadla rozpadalo. V roce 1950 začaly stranické prověrky, které měly z členů KSČ odstranit osoby považované za politicky nespolehlivé. Machov prověrkou neprošel. Následovalo hlasování místní stranické organizace a většina přítomných podpořila jeho vyloučení z KSČ. K rozhodnutí mohly přispět osobní spory, anonymní udání i výhrady k jeho způsobu vedení souboru. Přesnou váhu jednotlivých důvodů dnes nelze spolehlivě určit.
Vyloučení pro něj znamenalo víc než ztrátu stranické legitimace. Členem komunistické strany byl už od roku 1935 a levicové ideály patřily k prostředí, ve kterém před válkou umělecky vyrůstal. Komunismus vnímal jako příslib spravedlivější společnosti. Když jej vlastní strana označila za nežádoucího, zhroutila se také část jeho osobního přesvědčení. Z člověka, který nový režim původně podporoval, se během několika let stal politicky podezřelý umělec.
Jeho situaci zhoršovala tehdejší atmosféra strachu. V osobním spise se dochovala anonymní zpráva, která hodnotila jeho politickou uvědomělost, pracovní autoritu i soukromý život. Pisatel připouštěl, že Národní divadlo nemá schopnějšího choreografa, současně však hledal důvody, proč Machovovi nedůvěřovat. Podobné posudky dokázaly člověku zničit kariéru, i když stály na dohadech a osobní zášti. Machov navíc věděl, že jeho dlouhý pobyt v zahraničí a služba v jednotkách působících po boku Britů mohou v době vykonstruovaných procesů posloužit jako další záminka.
Psychický tlak postupně přestal zvládat. Dne 30. dubna 1951 ústně podal výpověď z Národního divadla. V dopise ředitelství z 15. května vysvětloval, že jeho duševní stav je křehký a pracovní povinnosti příliš nervově vyčerpávající. Obával se dalšího zhroucení. Vedení divadla na jeho odchod písemně nereagovalo, takže dál docházel do práce a připravoval představení. Nabídku Emila Františka Buriana, aby přešel do jeho divadla, nepřijal.
Poslední velká rána přišla během festivalu Pražské jaro 1951. V Praze hostovali sólisté leningradského Kirovova divadla a jejich vystoupení mělo potvrdit kulturní převahu Sovětského svazu. Machov se souhlasem vedení zařadil do programu také úryvek z vlastního nastudování Labutího jezera. Zatančili jej Nina Hajdašová a Miroslav Kůra. České dvojici publikum dlouze tleskalo, na jeviště létaly květiny a diváci si vynutili přídavek.
Reakce politického vedení byla opačná. Ministr školství Zdeněk Nejedlý měl úspěch českých tanečníků označit za protisovětskou provokaci. Miroslav Kůra dostal zákaz dalšího vystupování v Národním divadle a rozhodnutí znělo, že bude přeložen na Slovensko. Machov během několika hodin přišel o hlavního mužského sólistu, pro kterého vytvářel své nejvýraznější role. Událost názorně ukázala, kam se kulturní poměry posunuly: potrestán mohl být i umělecký úspěch, pokud zastínil předem určené sovětské hosty.
Machov přesto pokračoval v práci. V úterý 19. června 1951 stál v zákulisí při představení Labutího jezera a radil Oldřichu Stodolovi, který narychlo převzal Kůrovu roli prince. Po návratu domů napsal dopis na rozloučenou a pokusil se ukončit svůj život. Zemřel po několika dnech v nemocnici, 23. června 1951, ve věku pouhých 47 let. V době jeho smrti soubor Národního divadla znovu tančil Labutí jezero.
Po jeho smrti se objevilo tvrzení, že byl zahraničním špionem. Podle později zaznamenané vzpomínky mělo vedení divadla tuto informaci sdělit souboru jako tajnou a zakázat o ní mluvit. Pro podobné obvinění chybějí věrohodné důkazy. Zapadalo však do období, kdy byli českoslovenští vojáci ze západní fronty, lidé se zahraničními kontakty a samostatně uvažující umělci automaticky vystavováni podezření.
Sašu Machova nezlomil jediný zákaz ani jedna stranická schůze. Jeho konec vytvořila postupná ztráta práce, autority a politické víry, které zasvětil velkou část života. Režim nejprve využil jeho talentu a válečného příběhu, potom jej označil za překážku. Baletní soubor, který během pěti let pozvedl na mimořádnou úroveň, pokračoval bez člověka, jenž mu vtiskl podobu.
P.S. Pokud se vám podobné články čtou dobře a chcete podpořit jejich další vznik, budu rád za malý příspěvek. Pomůže mi věnovat víc času hledání zapomenutých českých příběhů. Díky, že čtete.
Zdroje:
https://www.vhu.cz/sasa-machov-choreograf-v-prvni-linii/
