Zakázaná láska, králův favorit a zrada oltáře: tři vztahy, které změnily dějiny

Středověk uměl být velkolepý, krvavý a slavnostní. Jenže někdy dějiny neposunula armáda ani korunovace, ale vztah dvou lidí, který se začal třást právě ve chvíli, kdy už byl příliš vidět. Některé dvojice spojila láska, jiné loajalita, jiné ambice. Výsledek býval stejný: skandál, rozkol a následky, které přežily samotné aktéry. U tří slavných vztahů je navíc dobré držet brzdu. Kolem všech vyrostly legendy, filmy a romantické zkratky. Tohle je jejich střízlivější, a o to zajímavější verze.

Pierre Abélard byl jeden z nejznámějších učenců 12. století, filozof, logik a teolog, který učil v Paříži a měl pověst mimořádně schopného i mimořádně ješitného muže. Héloïse byla vzdělaná mladá žena vychovávaná v okruhu pařížské kapituly u Notre-Dame; její strýc Fulbert, kanovník katedrály, ji svěřil Abélardovi k výuce. Tohle není legenda. To je základ příběhu, který známe z Abélardova vlastního vyprávění i z pozdější korespondence. Abélard a Héloïse se sblížili kolem roku 1118, jejich vztah vedl k těhotenství a narození syna Astrolaba, a pak k tajnému sňatku, který měl chránit Abélardovu kariéru i Héloïsinu pověst.

Když se dnes tenhle příběh převypráví v rychlé verzi, Héloïse z něj často vychází jako krásná a nešťastná dívka, kterou smetl génius své doby. Jenže to je příliš pohodlné. Héloïse nebyla dekorace k Abélardovu egu. Už středověké a moderní interpretace ji chápou jako mimořádně vzdělanou a samostatně myslící ženu; filozofické a historické práce výslovně upozorňují, že ji tradice dlouho četla jen jako Abélardův doplněk, což její skutečný intelektuální význam zkresluje. V dopisech navíc působí ostřeji, otevřeněji a lidsky přesvědčivěji než mnohé pozdější literární hrdinky. Řečeno bez zbytečné něhy: Abélard měl obrovské jméno, Héloïse měla obrovský mozek. A právě to dělá ten vztah tak silný i po devíti stech letech.

Pak přišel zlom. Fulbert, strýc Héloïse, se cítil podvedený a ponížený. Abélard ve své Historia calamitatum popisuje, že na Fulbertův popud vpadli muži v noci do jeho ložnice a vykastrovali ho. Po útoku vstoupil Abélard do kláštera v Saint-Denis a Héloïse se na jeho naléhání uchýlila do klášterního života, nejprve v Argenteuil, později v Paraklétu, kde se stala abatyší. Tady bývá dobré rozlišovat dvě roviny. Pravda je tragická sama o sobě. Přidávat k ní další ornamenty není potřeba.

A teď k mýtům. Pravdivé je, že jejich dopisy patří k nejslavnějším textům středověké Evropy. Pravdivé také je, že se o jejich autenticitu vedou spory už od 19. století. Oxfordská studie připomíná, že pochyby o pravosti latinské korespondence se objevují sporadicky už od počátku 19. století. To ale neznamená, že je všechno vymyšlené. Znamená to, že kolem jejich dopisů vznikla dlouhá debata o podobě dochovaného souboru a jeho přesném znění. Mýtus tedy neleží v samotném vztahu. Mýtus leží hlavně v představě, že držíme v ruce čisté, nerušené a naprosto průhledné okno do jejich duší. U středověku se tohle děje málokdy. On raději nechá kus mlhy i na těch nejslavnějších příbězích.

Druhý vztah je jiný. Tady nestojí proti sobě učitel a žákyně, ale král a muž, kterého vytáhl příliš vysoko. Edward II. byl anglický král od roku 1307 do roku 1327, syn Edwarda I. a vládce, který si dodnes nese pověst slabého panovníka rozkládajícího stát ve prospěch svých oblíbenců. Piers Gaveston byl gaskoňský šlechtic nižšího původu, původně člen princova okruhu, později jeho nejviditelnější favorit. To, že se Edward a Gaveston sblížili už před nástupem na trůn a že Gaveston dostal po Edwardově korunovaci mimořádné pocty včetně hrabství Cornwall, je pevně doložené. Právě to rozzuřilo anglické barony. Nešlo jen o osobní závist. Šlo o to, že král najednou oblékl příliš velkou moc do jednoho člověka, který se k tomu ještě choval arogantně.

Tady se vždycky vynoří hlavní otázka. Byli Edward a Gaveston milenci? Poctivá odpověď zní: nevíme to jistě. Britannica mluví o Gavestonovi jako o Edwardově oblíbenci a možném milenci. Moderní historici se rozcházejí mezi několika možnostmi: intenzivní přátelství, politická a citová závislost, adoptivní bratrství i sexuální vztah. Současná historiografie tedy vztah nepopírá ani nedokazuje jednou větou. Přesněji řečeno: doložená je mimořádná blízkost, oddanost a politická výbušnost toho pouta. Sexualita zůstává oblastí interpretace. Mýtus tady vzniká ve chvíli, kdy někdo mluví s naprostou jistotou, ať už kterýmkoli směrem. Středověké prameny bývají v tomhle směru rády jedovaté, ale málokdy chirurgicky přesné.

Co jisté je, to je politický dopad. Gavestonovo postavení, chování a přístup ke králi rozložily vztahy mezi korunou a velmoži. Baroni ho opakovaně donutili do vyhnanství, Edward ho opakovaně vracel a celý konflikt nakonec vyvrcholil v roce 1312, kdy byl Gaveston zajat, narychlo odsouzen a sťat. Tady je důležité oddělit bulvární vrstvu od tvrdé reality: anglické dějiny nerozložila „zakázaná romance“ sama o sobě, ale spojení intimní blízkosti s demonstrativním favoritismem. Kdyby Gaveston zůstal jen královým tichým přítelem, dějiny by se možná pohnuly méně. Jenže on se stal i okázalou politickou figurou. A to už anglická šlechta nestrávila.

Tady je navíc dobré doplnit ještě jednu věc, která se v rychlých převyprávěních ztrácí. Edward II. nebyl muž bez jiných vazeb. Byl ženatý s Isabelou Francouzskou, měl děti a jeho sexuální život nelze zúžit na jedinou přímku. Proto bývá přesnější mluvit o mimořádně silném vztahu s Gavestonem, nikoli o jednoduché nálepce, kterou na něj pozdější staletí nalepila. Historici navíc připomínají, že obvinění ze sodomie mohla ve 14. století fungovat i jako politická zbraň. Zase stejný problém: pravda tu neleží v jedné senzační větě, ale v souběhu citu, pověsti, politiky a nepřátelské propagandy.

Třetí vztah na první pohled do téhle trojice nepatří. Není v něm milostná aféra ani dvorský favorit. Právě proto je tak dobrý. Henry II. byl jeden z nejmocnějších evropských vládců 12. století, anglický král od roku 1154, zakladatel angevinské moci a schopný organizátor, který posiloval královskou správu. Thomas Becket byl nejprve jeho kancléř, tedy muž z nejužšího kruhu moci, a od roku 1162 arcibiskup canterburský, tedy nejvyšší duchovní autorita v Anglii. To, že Henry a Becket byli původně velmi blízcí a že Henry čekal od Becketova povýšení loajalitu vůči koruně, je dobře doložené. Právě tady celý příběh začíná skřípat.

Becket se po nástupu do čela anglické církve nezačal chovat jako poslušný prodloužený stín krále. Naopak. Spor se rychle soustředil na otázku práv církve, hlavně na takzvané kriminální kleriky a na to, zda mají duchovní podléhat světským soudům. Roku 1164 vydal Henry Konstituce z Clarendonu, šestnáct článků, které měly omezit výsady církevních soudů a posílit královskou kontrolu. Britannica výslovně uvádí, že právě tyto články vyvolaly slavnou hádku mezi Henrym a Becketem. Tohle je mimochodem místo, kde se bortí jeden oblíbený mýtus. Příběh není hlavně o tom, že se dva bývalí kamarádi nesnesli. Příběh je o tom, že se střetla koruna a církev a oba muži ten střet zosobnili.

Další slavná věc je výrok „Kdo mě zbaví toho turbulentního kněze?“ nebo v jiných verzích „toho dotěrného kněze“. Tady je potřeba být přesný. Není doloženo, že Henry použil právě tuhle jednu kanonickou větu v přesně této podobě. Canterbury Cathedral mluví opatrně o tom, že král tento výrok „údajně“ pronesl, a právě tak by se s tím mělo zacházet. Doložené je něco jiného a podstatnějšího: po dlouhém konfliktu čtyři rytíři jeho hněv pochopili jako pobídku, odjeli do Canterbury a 29. prosince 1170 Becketa v katedrále zavraždili. Z legendy je tedy dobré si ponechat účinek výroku, nikoli jeho přesnou formulaci. Tu si pozdější staletí zamilovala víc než středověké záznamy.

Pak už se z příběhu stává něco, co středověk miloval: politická vražda proměněná v kult. Becket byl roku 1173 kanonizován a Canterbury se stalo jedním z hlavních poutních míst latinské Evropy. Henry II. pak v roce 1174 vykonal v Canterbury veřejné pokání. Tohle je pevná historická kostra: blízký spolupracovník se změnil v protivníka, protivník v mučedníka a mučedník v evropský symbol. Mýtus naopak vzniká tam, kde se z toho udělá jen psychologická hádka dvou mužů. Ve skutečnosti šlo o střet institucí tak velký, že z něj zůstala svatyně, poutě a politická jizva, která přežila oba aktéry.

Na těchhle třech vazbách je krásně vidět jedna věc. Dějiny nevyrábějí jen sňatky a bitvy. Dějiny vyrábějí i vztahy, které se stanou příliš viditelné. U Abélarda a Héloïse se osobní láska proměnila v text, který přežil oba. U Edwarda II. a Gavestona se citová a politická blízkost proměnila v krizi královské autority. U Henryho II. a Becketa se z důvěry stal konflikt, který změnil anglický vztah mezi trůnem a oltářem. A právě v tom je to nejzajímavější: všechny tři příběhy vypadají jako „středověký bulvár“, jenže pod leskem skandálu leží tvrdé a velmi skutečné dějiny.

P.S. Dějiny občas nevznikají jen na bojišti, ale i v ložnici, u dvora nebo mezi dvěma lidmi, kteří si přestali rozumět ve špatnou chvíli. Jestli chcete podpořit další psaní malým příspěvkem, rád ho proměním v další článek o tom, jak osobní vztahy dokázaly rozkývat celý svět. Díky, že čtete.