Článek
Na podzim roku 1945 se v Československu rozhodovalo, kdo bude vlastnit doly, velké továrny a banky. Vládu vedl sociální demokrat Zdeněk Fierlinger a ministerstvo průmyslu jeho stranický kolega Bohumil Laušman. Právě Laušman patřil k hlavním zastáncům rozsáhlého znárodnění. Společně s komunisty prosazoval změnu, která měla státu zajistit rozhodující postavení v hospodářství. Do únorového převratu přitom zbývaly více než dva roky.
Republika vycházela z války s poškozenými výrobními zařízeními, nedostatkem peněz na investice a pohledávkami, které podniky nedokázaly vymoci. Bylo potřeba rozběhnout výrobu a obnovit hospodářské vztahy. Jak vysvětluje Národní archiv, za těchto okolností se převzetí podniků státem jevilo jako vhodné řešení a ve společnosti mělo značnou podporu. Znárodnění nabízelo příslib, že obnovu zajistí stát, který bude moci soustředit prostředky a určovat priority.
Za podporou státních zásahů stála také vzpomínka na hospodářskou krizi třicátých let. Historik Jiří Pernes připomíná zkušenost s bídou a ztrátou sociálních jistot, která ovlivnila poválečné postoje obyvatel. Mnozí chtěli hospodářské uspořádání, jež podobným otřesům zabrání. Silnější stát a rozsáhlé sociální reformy proto oslovovaly i lidi mimo komunistickou stranu. K představě „socializující demokracie“ se hlásil také prezident Edvard Beneš.
Představy o změně vlastnických poměrů vznikaly už během války. Právní historik Jan Kuklík a historička Daniela Němečková ve studii vydané Ústavem pro studium totalitních režimů popisují debaty domácího odboje i londýnského a moskevského exilu. Po osvobození získaly tyto úvahy konkrétní politickou podobu. Košický vládní program z 5. dubna 1945 počítal s národní správou majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. V řadě případů však ještě zůstávalo otevřené, co se s převzatým majetkem nakonec stane. Samotná národní správa znamenala převzetí jeho řízení. Otázka konečného vlastnictví vyžadovala další rozhodnutí.
O rozsah znárodnění se následně vedl vládní spor. Národní archiv mezi zastánci širokého zestátnění výslovně jmenuje Laušmana, Klementa Gottwalda a Václava Kopeckého. Rozhodovalo se, jak velkou část průmyslu stát převezme a ve kterých oborech si podnikání vyhradí pro sebe. Hospodářská obnova se tím propojila s politickým rozhodnutím o budoucím postavení soukromých vlastníků.
Do příprav vstoupili také národní socialisté, kteří se sociálními demokraty a komunisty tvořili socialistický blok. Rezervovanější postoj měli lidovci. Historik Jiří Kocian popisuje jejich výhrady i protest ministra zdravotnictví Adolfa Procházky. Ten v září 1945 upozorňoval, že připravovaný dekret svým rozsahem překračuje Košický vládní program. Lidovci chtěli mimo doly, energetiku a klíčový a velký průmysl ponechat hospodářství v soukromých rukou. Jejich připomínky však při vládních jednáních opakovaně přehlasovala většina.
Politická podpora znárodnění byla tedy široká, měla však různé hranice. Navíc vznikala v systému Národní fronty, který omezoval soutěž stran a nepočítal s existencí politické opozice mimo její rámec. Souhlas vládních stran proto nelze automaticky zaměňovat za svobodně ověřený souhlas celé společnosti.
V říjnu převážila představa rozsáhlého převzetí podniků státem. Beneš podepsal znárodňovací dekrety 24. října 1945, v platnost vstoupily o čtyři dny později. Za prezidentským podpisem stálo několik měsíců příprav, poválečná očekávání i rozhodnutí konkrétních politických stran. Zásadní odpovědnost za prosazování této změny nesli vedle komunistů také sociální demokraté.
Poválečné plány
Čtyři dekrety z 24. října 1945 zasáhly samotný základ československého hospodářství. Dekret číslo 100 se týkal dolů a vybraných průmyslových podniků, číslo 101 potravinářského průmyslu. Další dva převáděly do státních rukou akciové banky a soukromé pojišťovnictví. Pod stručnými názvy se skrývala změna, která rozhodovala o vlastnictví továren, zdrojů energie i institucí financujících podnikání.
Rozsah zásahu určoval obor podnikání a u některých odvětví také velikost podniku. Původní znění dekretu č. 100 zahrnovalo například doly, energetické podniky, železárny, ocelárny a vymezené zbrojní provozy. U kovodělného a elektrotechnického průmyslu nebo jemné mechaniky a optiky stanovovalo hranici více než 500 zaměstnanců. U sléváren šlo o více než 400. Rozhodoval přitom průměr stavů k prvnímu lednu let 1942 až 1944. Osud firmy tak mohl záviset na počtu lidí, které zaměstnávala ještě za okupace.
Podobně konkrétní pravidla platila pro potravinářství. Dekret č. 101 jmenoval cukrovary, rafinerie cukru, průmyslové lihovary a rafinerie lihu. U pivovarů rozhodovala výroba: znárodnění se vztahovalo na ty, které v roce 1937 uvařily více než 150 tisíc hektolitrů piva. U mlýnů byla hranicí technická kapacita nejméně 60 tun obilí denně. Výrobci čokolády a cukrovinek podléhali znárodnění při více než 500 zaměstnancích, počítaných podle stanoveného průměru z let 1938 až 1940. Předpis obsahoval také výjimky, například pro družstevní podniky.
U bank šlo přímo o práva akcionářů. Dekret č. 102 určoval, že jim za akcie za stanovených podmínek přísluší náhrada, zatímco ostatní akcionářská práva dnem vyhlášení zanikají. Dosavadní vlastník tím přicházel o možnost rozhodovat o bance prostřednictvím svého podílu. Také dekret o soukromých pojišťovnách počítal s náhradou majetkové újmy. Její výši měl určit ministr financí.
Právě náhrady jsou pro pochopení celé operace zásadní. Znárodňovací předpisy s odškodněním počítaly, zároveň však stanovovaly skupiny vlastníků, kterým nepříslušelo. Patřily mezi ně například německý a maďarský stát či osoby podporující okupanty. U fyzických osob německé nebo maďarské národnosti předpis připouštěl výjimky pro ty, kteří prokázali věrnost republice a splnění dalších podmínek, například účast v osvobozovacím boji nebo utrpení pod nacistickým či fašistickým terorem.
Pro ostatní vlastníky měl existovat postup, jak hodnotu převzatého majetku vyčíslit. U průmyslových podniků se při stanovení náhrady vycházelo z ocenění majetku a odečtení závazků. Předpis umožňoval náhradu v cenných papírech, hotovosti nebo jiných hodnotách. Převzetí továrny tedy podle právní konstrukce mělo mít i druhou stranu: stát získá podnik a oprávněný vlastník dostane odpovídající náhradu.
Mezi tímto příslibem a skutečností ovšem vznikla propast. Historická publikace Ministerstva financí uvádí, že rozsah znárodnění převýšil poválečné finanční možnosti státu a řešení náhrad se odkládalo. Po únoru 1948 se k nedostatku prostředků přidal politický postoj komunistické moci, která odmítala bývalé vlastníky podniků odškodňovat. Přiznaný princip náhrady tak pro postižené majitele sám o sobě nezajišťoval, že peníze skutečně obdrží.
Zde také leží podstatný rozdíl mezi znárodněním a poválečnými konfiskacemi. Konfiskační dekrety č. 12 a 108 počítaly s odnětím vymezeného majetku bez náhrady. Znárodnění naproti tomu zasahovalo podniky podle hospodářských kritérií a náhradu s uvedenými výjimkami předpokládalo. K převzetí továrny proto stačilo, že spadala do příslušného odvětví a splňovala zákonné podmínky. Provinění jejího majitele za okupace nebylo obecnou podmínkou znárodnění.
Stát rozhoduje
Rozsah první vlny znárodnění ukazuje jediné číslo: podniky, které zasáhla, vytvářely přibližně tři čtvrtiny československé průmyslové produkce. Tento údaj uvádí historický přehled České národní banky. Stát tak už v roce 1945 získal rozhodující část výrobní základny země. Soukromé podnikání dál existovalo, jeho postavení vůči státnímu sektoru se však zásadně změnilo.
S přesunem vlastnictví rostl prostor pro centrální řízení. V letech 1947 a 1948 se hospodářství řídilo dvouletým plánem, zaměřeným na poválečnou obnovu. Jak připomíná publikace Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, suroviny, materiál, paliva a energie se přidělovaly prostřednictvím kontingentů. Tento způsob zásobování navazoval na mechanismy válečného řízeného hospodářství. Pro podniky to znamenalo, že jejich výrobní možnosti závisely také na rozhodnutí, kolik potřebných vstupů jim příslušné orgány přidělí.
Právě tady získávalo znárodnění politický význam. Kontrola nad státem současně znamenala vliv na rozsáhlý výrobní sektor a rozdělování prostředků pro jeho provoz. V únoru 1948 proto komunisté přebírali moc v zemi, kde už velká část hospodářství patřila státu. Základ této soustavy vznikl za předchozí koaliční vlády. Převrat z 25. února pak změnil politické podmínky, v nichž se o jejím dalším rozvoji rozhodovalo.
Na jaře 1948 následovala další vlna majetkových zásahů. Zákon č. 114, přijatý 28. dubna, rozšířil znárodnění na další průmyslové a výrobní obory. Zahrnoval například farmaceutickou výrobu nebo výrobu lékařských přístrojů. Další předpisy upravily znárodnění v potravinářství, obchodu, stavebnictví, polygrafii, cestovních kancelářích a lázeňství. Státní sektor tím pronikal hlouběji i do služeb a distribuce zboží.
U obchodních podniků stanovil zákon č. 120 hranici nejméně padesáti zaměstnaných nebo jinak činných osob. Rozhodovalo, zda podnik tohoto počtu dosáhl kdykoliv od začátku roku 1946. Zákon zároveň určoval znárodnění zpětně k 1. lednu 1948. Majitel tedy mohl o firmu přijít podle počtu pracovníků z minulého období, přestože při přijetí zákona už zaměstnávala méně lidí. Do součtu se započítávaly osoby v celém podniku bez ohledu na místo jejich práce.
Směr změn otevřeně zachycuje parlamentní debata z 27. dubna 1948. Při projednávání dalšího znárodnění zaznělo, že soukromokapitalistický podnikatelský sektor má být z dotčených odvětví vytlačen „navždy“. Řečník zároveň vysvětloval, že podnik může podle připravovaných pravidel podléhat znárodnění i tehdy, když rozhodné velikosti dosáhne teprve v budoucnu. Tato slova ukazují politický záměr: dlouhodobě vyhradit vymezené oblasti hospodářství státnímu sektoru.
Na podzim téhož roku dostalo centrální řízení další oporu. Národní shromáždění 27. října 1948 přijalo zákon o prvním pětiletém hospodářském plánu pro roky 1949 až 1953. Jeho úvodní ustanovení určovalo, že hospodářskou činnost v tomto období řídí pětiletý plán. Poválečnou obnovu tak vystřídal program rozsáhlé výstavby a přestavby ekonomiky, jehož cíle stanovovala státní moc.
Mezi roky 1945 a 1948 proto vede důležitá hranice. První vlna vznikla z rozhodnutí poválečné koalice a soustředila v rukou státu klíčové podniky. Po komunistickém převratu následovalo další rozšíření státního vlastnictví a upevnění plánovaného hospodářství. Když nová moc začala přetvářet ekonomiku podle svých představ, značnou část továren, dolů i finančních institucí už měla k dispozici.
P. S. Jestli vás baví vracet se k událostem, které změnily české dějiny, můžete další články podpořit drobným příspěvkem přes tlačítko podpory autora. Díky, že čtete.
Zdroje: 24. 10. 1945 - Národní archiv
https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/08/PD_1_17_s03-14.pdf
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1948-241
