Článek
Na strahovských kolejích se na podzim 1967 studovalo podle toho, jestli zrovna šel proud. Výpadky se vracely téměř každý den a zasahovaly jednotlivé bloky i celý areál. K tomu se přidávaly potíže s vytápěním. Pro obyvatele kolejí mělo pozdější heslo „Chceme světlo!“ zcela doslovný význam. Potřebovali podmínky, ve kterých se dalo bydlet a připravovat se do školy.
Přitom bydleli v poměrně nových budovách. První strahovský blok vznikl v roce 1960 a posloužil účastníkům druhé celostátní spartakiády. Výstavba většiny areálu následovala v dalších letech. Dokončení přišlo na konci května 1965, kolaudace 16. června. Další spartakiáda začínala už počátkem července. Po jejím skončení převzalo koleje do užívání ČVUT. Rozsáhlé studentské městečko mělo kapacitu přibližně pěti tisíc studentů.
Za novými zdmi se ovšem skrývaly závady. Už první blok trpěl stavebními nedostatky a snaha vedení techniky prosadit důkladnější kontrolu dalších staveb přinesla neuspokojivé výsledky. Problémy s elektrickými rozvody provázely areál prakticky od jeho předání. První reklamované závady se podařilo odstranit až v dubnu 1966, zhruba po půl roce a opakovaných urgencích.
Další poruchy následovaly. Dodavatelský podnik Armabeton opravoval jen část z nich, takže dodávky proudu udržovali zaměstnanci kolejí pomocí provizorních řešení. Šetření později označilo za hlavní příčinu nevhodné kabely a nedbalou montáž. Od 2. října 1967 přetěžované vedení selhávalo denně. Také topná soustava vyžadovala opravy. Na začátku akademického roku stále nefungoval výměník pro třetí a čtvrtý blok.
Každá taková závada se přitom promítala do běžného studentského dne. Večerní příprava závisela na zařízení, jehož spolehlivost obyvatelé pokojů sami ovlivnit nemohli. Když přestalo fungovat také topení, problém pokračoval i po odložení skript. Výpadky se staly společnou zkušeností lidí, kteří bydleli vedle sebe a měli důvod mluvit o tom, jak nápravu konečně prosadit.
Studentské zastoupení se o ni pokoušelo ještě před demonstrací. Dne 19. října 1967 poslala kolejní rada varování představitelům školy, komunistické strany a svazu mládeže. Upozorňovala na rozhořčení obyvatel areálu a možnost spontánních akcí, za které by nemohla převzít odpovědnost. Do večera, kdy studenti skutečně vyšli ven, zbývalo dvanáct dní. Adresáti měli předem zprávu o tom, že trpělivost na kolejích dochází.
Přesto by bylo zavádějící představovat si tehdejší Strahov pouze jako místo sklíčeného čekání. Pamětník Ladislav Mravec později v pořadu Historie.cs vzpomínal na živý kolejní kolektiv. Společné výpadky podle něj studenty také sbližovaly. Začátek protestu si vybavoval jako spontánní nápad vyrazit do města a uspořádat jakousi veselou demonstraci. V jeho vzpomínce se nespokojenost mísila s chutí něco podniknout.
Podobně popisoval bezprostřední motiv účastníků student elektrotechnické fakulty Vladimír Hetflejš. Chtěli veřejnosti sdělit, že na kolejích nesvítí světla a nefunguje topení. Doufali, že větší pozornost pomůže přimět odpovědné lidi k nápravě. Smyslem zamýšlené akce bylo dostat potíže kolejí před oči ostatních.
V úterý 31. října 1967 kolem deváté večer proud opět vypadl. Před budovami se začaly tvořit hloučky studentů. Někteří přinesli zapálené svíčky, ozýval se zpěv. Mezi shromážděnými zaznělo „Pojďme ven!“ a „Chceme světlo!“. Tentokrát už obyvatelé Strahova vycházeli z pokojů s úmyslem dát o své nespokojenosti vědět i za hranicemi kolejního areálu.
Obušky proti studentům
Průvod zamířil ke Dlabačovu a přes Pohořelec pokračoval k Malé Straně. Cestou se rozrostl přibližně na patnáct set lidí. Mezi účastníky zazněl návrh jít na Pražský hrad, nakonec však studenti zabočili do Úvozu a sestupovali Nerudovou ulicí. Uhýbali automobilům i tramvajím, skandovali a pokračovali dolů. Kolem desáté večer jim cestu na Malostranské náměstí uzavřela policejní auta.
První setkání ještě připouštělo dohodu. Vladimír Hetflejš později ve filmovém týdeníku popsal začátek rozhovoru jako solidní jednání. Velitel se vyptával, co se děje a kam studenti míří. Chtěl, aby vybrali zástupce, který s policisty pojede záležitost řešit na vyšší místa. V čele pochodu ovšem chyběl člověk, který by mohl rozhodnout za ostatní. Účastníci se teprve pokoušeli někoho vybrat.
Podle Hetflejšova svědectví na to dostali jen krátkou chvíli. Přijel další oddíl a začal průvod tlačit zpátky do Nerudovy ulice. Vpředu se lidé ocitli mezi policejními vozy a hustým davem za svými zády. Auta najížděla do prostoru, odkud první řady neměly kam ustoupit. Studenti je zadržovali rukama. Pokyn k návratu se v tlačenici měnil v úkol, který člověk stojící přímo před kapotou nemohl okamžitě splnit.
Jakmile se zástup uvolnil, vozy se rozjely mezi ustupujícími. Z otevřených oken dopadaly rány obušky a policisté stříkali lidem do obličejů slzný plyn. Další příslušníci postupovali pěšky. Podle svědectví doprovázeli bití posměšnými poznámkami o světle, kvůli kterému studenti vyšli do ulic. Dav se vracel do kopce směrem ke kolejím.
Na Strahově se však lidé dozvěděli, že policie několik jejich kolegů zadržela. Začali se znovu shromažďovat a žádali jejich propuštění. Tím se změnil bezprostřední důvod protestu. Šlo už o spolužáky v rukou bezpečnosti a o to, co se s nimi stane. Po jednání byli dva zadržení propuštěni. Zpráva, že další zůstává u policie, přiměla část studentů znovu postupovat směrem k Dlabačovu.
Přijížděly další hlídky. Historická rekonstrukce zveřejněná Ústavem pro soudobé dějiny popisuje rozpad policejního kordonu a situaci, v níž velitel přestával kontrolovat jednání svých mužů. Následovaly další útoky a použití slzného plynu. V této fázi už někteří studenti házeli kameny a z oken létaly předměty. Ve vzájemných výhrůžkách a zmatku se střet přesunul přímo mezi kolejní budovy.
Část studentů se pokusila protestovat vsedě na obrubníku. Policisté je bili a kopali. Ostatní hledali úkryt v budovách, kam za nimi pronikaly skupinky příslušníků. Podle svědectví shromážděných kolejní radou dostal jeden student, který se skláněl nad ležícím spolužákem, ránu obuškem do obličeje a utrpěl zlomeninu nosu. Při útěku dovnitř navíc vznikaly tlačenice u dveří; rozbité skleněné výplně způsobovaly další poranění.
Za dveřmi pokračovalo násilí na schodištích. Policisté se pokoušeli dostat také do pokojů. Přitom nastala situace, která vystihovala odtrženost zákroku od původní příčiny protestu: zasahující příslušníci žádali, aby studenti rozsvítili. Domnívali se, že jim tma záměrně komplikuje postup.
Jedna z výpovědí použitých později v pořadu Historie.cs zachycuje zkušenost studenta, kterého po vyvlečení ven srazily rány do bezvědomí. Když se začal zvedat, dostal další údery. Muž, který ho odváděl, mu vyhrožoval koncem studia a prací v dole. K fyzickému násilí tak přibyla hrozba, že tento večer rozhodne o jeho další budoucnosti.
Ohroženi byli také lidé, kteří se právě vraceli z města. Historik Jaroslav Pažout upozorňuje, že mezi napadenými byli studenti bez jakékoli účasti na pochodu. Jiní po útěku zůstali v cizím bloku a riskovali další střet při pokusu dostat se do vlastního pokoje. Situace se uklidnila až mezi půlnocí a jednou hodinou ranní.
Přesný počet zraněných se v historických zpracováních liší. Pažoutova studie uvádí pět vážně zraněných studentů a další ošetřené; zároveň upozorňuje, že část lehčích poranění pravděpodobně lékař vůbec nezaznamenal. Rozcházela se také evidence zadržených. Policejní zprávy uváděly šest studentů odvezených k výslechu a propuštěných ráno. Kolejní rada zaznamenala sedm zadržených, z toho tři propuštěné ještě na Strahově. Už při sestavování základní bilance tak existovaly dvě odlišné verze téže noci.
Spor o odpovědnost
Ráno 1. listopadu se studenti sešli ve strahovské menze a žádali vysvětlení. Kolejní rada začala zaznamenávat svědectví. Na magnetofonové pásky získala přibližně dvě stě výpovědí, část oslovených však odmítla podepsat jejich přepis. Po prověření shromáždila 57 výpovědí a stížností. Napadení studenti tak sami vytvářeli podklady pro vyšetření zásahu.
Jejich verzi šířil informační bulletin pražského vysokoškolského výboru Československého svazu mládeže. Některá vedení fakult jej strhávala z nástěnek. Vydávání dalších čísel bylo zakázáno a vydavatelům hrozilo trestní stíhání. Zákaz však obcházely fakultní časopisy přetiskováním jeho obsahu. Spor se rozšířil na otázku, kdo smí o událostech informovat.
Studenti navíc dobře znali způsob, jakým domácí média popisovala policejní zásahy na Západě. Rezoluce studentů Univerzity 17. listopadu z 24. listopadu 1967 upozorňovala na rozpor mezi rozhořčením tisku nad represemi v Západním Berlíně a jeho zacházením se zprávami o Strahově. Stejné prostředky, které propaganda odsuzovala v zahraničí, používala domácí bezpečnost proti nim. Pro čtenáře těchto novin to byla zkušenost, kterou šlo těžko vysvětlit pouhou chybou jednotlivce.
Podpora z akademického prostředí přitom měla různé podoby a své hranice. Stanovisko rektora ČVUT a vysokoškolského výboru KSČ, otištěné 15. listopadu v časopise Student, odsoudilo studentské vystoupení a současně požadovalo rychlou nápravu závad na kolejích. Ještě v prosincovém rozhovoru pro Mladou frontu rektor označoval zásah za opodstatněný, přesto žádal prošetření policejních výstřelků. Představa, že se celé vedení vysokých škol okamžitě postavilo jednoznačně za demonstranty, by skutečný vývoj zjednodušovala.
Požadavky studentů mezitím přesáhly případ jednotlivých napadených. Rezoluce filozofické fakulty požadovala ochranu akademické půdy a zveřejnění jmen odpovědných příslušníků. Součástí požadavků bylo také označení policistů viditelnými čísly. V tom byl velmi konkrétní problém: člověk, který si chtěl stěžovat na násilí, potřeboval mít možnost určit, kdo se ho dopustil. Studentská žádost o vyšetření tak zároveň otevírala otázku kontroly bezpečnostního aparátu.
Antonín Novotný vykládal situaci opačně. Na zasedání předsednictva ÚV KSČ 28. listopadu přirovnal protest k protikomunistickému studentskému vystoupení z února 1948. Za událostmi hledal organizované politické hnutí. Požadavky přijaté po zásahu používal jako doklad, že celá akce měla politické cíle od počátku.
Prosincová oficiální zpráva ponechávala prostor také pro další prověřování studentů. Ministerstvo vnitra mělo současně zlepšit technické vybavení Veřejné bezpečnosti a připravenost jejích příslušníků. Jedním z výsledků projednávání násilného zásahu tedy byl úkol lépe vybavit sbor, který jej provedl. Studentská snaha dosáhnout odpovědnosti narážela na vedení, které stále považovalo veřejný protest za porušení přijatelného pořádku.
To vše probíhalo v době, kdy Novotného postavení sláblo i z jiných důvodů. Už před Strahovem se vedení KSČ střetlo se spisovateli. Uvnitř strany narůstal spor o způsob řízení země a o postavení Slovenska. Alexander Dubček vystoupil kriticky na říjnovém zasedání ústředního výboru. V prosinci už se otevřeně jednalo o oddělení nejvyšší stranické funkce od prezidentské. Strahov k této krizi přispěl, její příčiny však sahaly podstatně dál než k jedné demonstraci.
Dne 5. ledna 1968 vystřídal Novotného v čele KSČ Alexander Dubček. Novotný zatím zůstal prezidentem. Pro studenty se otevíral větší prostor k samostatnému vystupování. Zkušenost s postojem vedení svazu mládeže zároveň posílila snahu vytvořit vlastní zastoupení nezávislé na dosavadních svazáckých strukturách. Historik Michael Polák spojuje tento vývoj s dlouhodobě rostoucím přesvědčením studentů, že nefunkční zastupování brání i řešení jejich každodenních problémů.
Samotné vyšetřování však rychlou nápravu nepřineslo. Dne 9. února 1968 byl případ odložen. Usnesení připouštělo nepřiměřené jednání některých policistů, možným zneužitím jejich pravomoci se však vůbec nezabývalo. Požadavek důsledného vyšetření proto zůstával otevřený.
P. S. Opravit kabely by tehdy zřejmě vyšlo levněji. Pokud vás článek zaujal, můžete mou další tvorbu podpořit dobrovolným příspěvkem. Díky, že čtete.
https://www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/SD_2_3_2019.pdf
https://csds.cz/cs/g6/4726-DS.html
