Článek
Josef Rozsévač měl v rodině zajištěnou podporu na studia. Když po otcově smrti převzal hospodářství jeho bratr, zavázal se mu vyplácet měsíční příspěvek. Syn zemědělců, narozený 1. listopadu 1901 v Bílsku u Hořic, vystudoval reálné gymnázium v Novém Bydžově a zamířil k medicíně. Politické články později podepisoval jako Jan Rys.
Na lékařské fakultě v Praze začal studovat roku 1928. Studium se protáhlo na osm let, během nichž také v letech 1931 až 1933 vykonal vojenskou službu. K lékařskému titulu se nedopracoval. Významnou část jeho života už zabírala politika. Zkušenosti sbíral v agrárnické mládeži a v letech 1927 až 1929 působil v Národní obci fašistické, vedené bývalým legionářským generálem Radolou Gajdou.
V polovině třicátých let vstoupil do Vlajky. Politický klub tohoto jména vznikl na jaře 1930 v prostředí radikálních vysokoškoláků a navazoval na dřívější studentské organizace. Kolem něj se pohybovali také vysokoškolští pedagogové. Těžiště činnosti leželo ve veřejných schůzích a propagaci vlastních názorů. Jeho stoupenci bojovali proti levici a útočili na Masarykovu republiku. Součástí jejich vystupování byl od počátku antisemitismus.
Vlajka přitom původně vystupovala ostře proti Němcům. Tento postoj se postupně dostával do rozporu s obdivem k Hitlerovu režimu. Části vlajkařů imponoval způsob, jakým nacisté likvidovali politickou opozici a pronásledovali Židy. Vlastní národní radikalismus tak dokázali spojovat se sympatiemi k diktatuře v sousední zemi.
Vlajka se roku 1936 sloučila s Hnutím za nové Československo. Součástí jejího tisku se tak stala také Národní výzva. Rozsévač, který vedl staroměstskou organizaci Vlajky, se v témže roce stal jejím šéfredaktorem. Místo přijal bez nároku na plat. Hnutí se totiž potýkalo s nedostatkem peněz. O rok později už patřil do ústředního vedení a působil jako jeho tiskový referent.
Jeho názory zaznívaly také na veřejných schůzích. Na vystoupeních v Praze a Plzni na počátku roku 1938 útočil proti Židům a marxistům. Žádal spolupráci s Německem a napadal zahraničněpolitickou orientaci republiky. Spojenectví s Francií označil za „spojenectví se shnilým národem“.
V témže roce vydal pod jménem Jan Rys knihu Židozednářství, metla světa. Rozvíjel v ní představu údajného židovského a zednářského spiknutí, v jehož výkladu už uvnitř Vlajky vystupoval jako znalec. Kniha měla 356 stran a obrazové přílohy. Dochovalo se i druhé opravené vydání, které už na obálce upozorňovalo na předchozí konfiskaci.
Mnichovská dohoda dala Rysovu hnutí příležitost zesílit tlak na změnu režimu. Na letácích i v tisku žádala Vlajka fašizaci státu. Ani poměry druhé republiky však její vedení neuspokojovaly. Také novou vládu označovalo za pokračování systému, který chtělo odstranit.
Dne 11. listopadu 1938 úřady činnost Vlajky zastavily. Radikální křídlo kolem Ryse přešlo do ilegality a používalo označení Vlajka–Maffie nového Československa. Název si vypůjčilo od domácího protirakouského odboje z první světové války. Tentokrát za ním stála skupina připravující převrat v československém státě.
V únoru 1939 policie odhalila přípravy puče v Praze a Brně a zatkla také Ryse. V jeho zápisníku našla návrh budoucí vlajkařské vlády. Pro sebe si vyhradil funkci premiéra a zároveň ministra propagandy. V sedmatřiceti letech už měl připravené obsazení kabinetu, který se chtěl dostat k moci převratem.
Část vlajkařů mezitím přešla k bombovým útokům. Dne 25. února 1939 vybuchly nálože před prodejnou Včela na pražském Tylově náměstí a u obchodu firmy Singer poblíž Prašné brány. Další útok mířil 7. března na synagogu v Plzni. Nálož tam explodovala předčasně a oba vlajkaře, kteří ji přinesli, zabila. Synagoze výbuch rozbil okna.
Rys zůstal ve vazbě až do večera 14. března 1939. Následujícího dne německá vojska obsadila české země. Změna poměrů umožnila vlajkařům znovu veřejně vystupovat. Rysova skupina si přisvojovala zásluhy za pokračování činnosti po úředním zákazu a své krátké věznění využívala jako důkaz oddanosti hnutí. To radikálům pomáhalo v boji o jeho vedení.
Proti jeho postupu se stavěl i někdejší předseda Vlajky Jan Vrzalík. V dopise dosavadnímu předsedovi Jindřichu Streiblovi z 18. dubna požadoval zásah proti novému směru hnutí. Pokoušel se obnovit vlastní vliv a vydávání Národní výzvy. Streiblovi mezitím jeho odpůrci vytýkali nedostatek rozhodnosti a tlačili ho k odchodu.
Dne 28. dubna 1939 Streibl odstoupil a vedení Vlajky předal Rysovi. Nový náčelník vydal ještě téhož dne rozkaz, v němž svému předchůdci i Vrzalíkovi poděkoval. Současně se pustil do sestavování vlastního ústředního vedení a začal vystupovat s titulem „vůdce“.
Honba za mocí
Rys chtěl pod německou okupací získat rozhodující vliv na český politický život. V cestě mu stálo Národní souručenství, budované pod patronátem prezidenta Emila Háchy jako jediná povolená česká politická organizace. Vlajka se zpočátku pokusila prosadit uvnitř jeho struktur. Dne 17. května 1939 vyslala do jeho výboru tři zástupce. Současně si ponechala vlastní organizaci a pokračovala v samostatné činnosti.
Významnou oporu našel Rys u státního tajemníka Karla Hermanna Franka. Ten podpořil obnovení listu Vlajka a přispěl na jeho vydávání. Od 21. června 1939 vycházela Vlajka jako deník, který Rys sám řídil. List zveřejňoval protižidovské útoky a vyzýval k udávání. Peníze mu však chyběly i přes německou podporu. Jeho financování pomáhal zajišťovat Josef Burda, který od židovských podnikatelů vymáhal inzerci. Pokud odmítli zaplatit, hrozil jim, že noviny veřejně upozorní na jejich židovský původ.
Členové hnutí organizovali také násilné výpravy. Večer 22. července 1939 přijeli pražští vlajkaři dvěma najatými autobusy do Příbrami. Přivezli si nařezané gumové hadice použitelné jako obušky. Část útočníků vtrhla do kavárny Na Příkopech a vyhnala židovské hosty na ulici, kde je další skupina začala bít. Následovalo rozbíjení výloh. Při pozdější policejní prohlídce se v autobusech našly plánky města s vyznačenými židovskými obchody a kavárnami, které navštěvovali místní Židé.
Útočníci odjeli před zásahem příbramské policie. Cestou do Prahy zastavili v Dobříši, kde se pokusili získat benzin k zapálení dveří synagogy. Když se jim to nepodařilo, rozbili kameny její okna. Výpravu nakonec zadržela policie při návratu do hlavního města.
V politických jednáních Rys požadavky stupňoval. Dne 9. srpna 1939 napsal Háchovi, že žádá přestavbu Národního souručenství a větší zastoupení Vlajky v jeho vedení. Dalším dopisem požadoval omezení pravomocí protektorátní vlády. Když neuspěl, vyzval 28. srpna vlajkařské zástupce k odchodu z výboru souručenství. Jejich další setrvání spojoval s otázkou, zda mohou zůstat členy Vlajky. Snahu získat vliv uvnitř organizace vystřídal otevřený boj proti jejímu vedení.
Na podzim se pokusil soustředit kolem sebe další české fašistické skupiny. V říjnu 1939 vznikl Český nacionálně socialistický tábor – Vlajka, jehož vůdcem se stal Rys. K hnutí patřily také Svatoplukovy gardy, polovojenské oddíly budované podle nacistického vzoru. V době největšího rozmachu roku 1940 měla organizace kolem třinácti tisíc členů. Sjednocení jednotlivých skupin ovšem vydrželo jen několik měsíců. Už v únoru 1940 se tábor rozštěpil a zůstali v něm především vlajkaři.
Nejvýraznější pokus o násilné prosazení vlajkařských požadavků přišel 8. srpna 1940. Demonstrace proti Národnímu souručenství přerostla v připravený útok na jeho ústřední a krajský sekretariát v pražské Dušní ulici. Budovu chránila česká policie. Vlajkaři si přivolali na pomoc příslušníky SS z nedalekých kasáren v budově právnické fakulty. Jejich zásah obrátil průběh střetu: policisté byli vytlačeni a útočníci sekretariát obsadili.
Do událostí osobně zasáhl předseda protektorátní vlády Alois Eliáš. Po jeho intervenci dal Frank příslušníkům SS pokyn, aby se stáhli. Bez jejich podpory vlajkaři budovu neudrželi. Česká policie znovu zakročila, sekretariát vyklidila a účastníky útoku zatýkala. Krátké obsazení sídla tak skončilo policejním zásahem proti hnutí, které se dovolávalo německé ochrany.
Neúspěchu si všiml i domácí odboj. Ilegální časopis V boj jej komentoval slovy: „Boj byl bohatý na dramatické momenty, byl však neobyčejně krátký.“ Výsledek střetu zároveň ukázal omezený dosah Rysových kontaktů. Pomoc místní jednotky SS ještě neznamenala souhlas okupačního vedení s jeho politickými plány.
Pro nacisty měla Vlajka využití jako prostředek nátlaku na protektorátní představitele. Někteří její příslušníci současně spolupracovali s gestapem a nacistickou bezpečnostní službou SD jako informátoři. Tyto vazby přetrvávaly i v době, kdy vliv samotného hnutí slábl. Po vrcholu roku 1940 jej oslabovaly vnitřní spory. Okupační orgány navíc stále více podporovaly jiný proud české kolaborace, v němž vystupoval do popředí Emanuel Moravec.
Moravcova minulost poskytovala vlajkařům snadný terč. Byl bývalým legionářem a důstojníkem československé armády, patřil k příznivcům hradní politiky a v roce 1938 požadoval obranu republiky proti Německu. Po okupaci se stal hlasitým zastáncem spolupráce s nacisty. Vlajkaři jej napadali jako kariéristu a odmítali přijmout, že by je v přízni okupantů mohl předstihnout člověk s takovou politickou minulostí. Od roku 1941 proti němu vedli soustavnou tiskovou kampaň.
Dne 19. ledna 1942 se Moravec stal ministrem školství a národní osvěty. Získal skutečný úřad i úkol připravit organizaci, která měla vychovávat českou mládež v duchu poslušnosti vůči říši. Nacistické vedení mu svěřilo část své politiky vůči českému obyvatelstvu. Rysovy útoky od té chvíle zasahovaly také člověka pověřeného prováděním Heydrichových záměrů. Moravec požádal o zásah proti Vlajce.
Na jaře 1942 následoval tříměsíční zákaz její veřejné činnosti. Frank Rysovi zároveň sdělil, že Moravec má jeho plnou důvěru a ochranu. Další pomlouvačné útoky proti ministrovi měly vést k Rysovu odeslání do koncentračního tábora. Od nacistického představitele, který dříve podpořil jeho noviny, tak dostal přímou výhrůžku uvězněním.
Vězení a šibenice
Na podzim 1942 začali nacisté rozbíjet organizační zázemí Vlajky. Několik stovek jejích předních členů mělo odejít na práci do Německa. Úřady je chtěly rozptýlit a přerušit jejich politickou spolupráci. V prosinci Frank rozhodl také o zatčení Ryse a Josefa Burdy. Oba postupně prošli pankráckou vazbou a Terezínem. Nakonec je nacisté převezli do Dachau.
V Dachau patřili mezi takzvané „čestné“ vězně. Byli drženi odděleně v samovazbě a požívali výsad prominentních zadržených. Podle jejich pozdějších výpovědí s nimi personál zacházel slušně. Rys byl v táboře evidován od května 1943.
Registrační karta Josefa Rozsévače-Ryse z koncentračního tábora Dachau.
V posledních týdnech války ho nacisté zařadili do transportu prominentních vězňů směřujícího do Alp. Mezi lidmi odvlečenými do jižního Tyrolska byli bývalí evropští státníci i příbuzní odpůrců Hitlera. SS s nimi počítala jako s rukojmími pro případné vyjednávání se západními Spojenci. Ve skupině byl také Burda.
Dne 30. dubna 1945 převzali rukojmí v Niederdorfu příslušníci wehrmachtu a zbavili je dozoru SS. Skupina dostala ubytování v hotelu Pragser Wildsee u horského jezera. Tam ji zastihla americká armáda.
Z Itálie se chtěl vrátit domů. Spolu s Burdou o návrat do Československa požádal; podle historika Jiřího Pernese jej od tohoto rozhodnutí odrazovali i Američané. V červenci 1945 se oba dostali do rukou československých bezpečnostních orgánů. Dne 26. července byli dopraveni do policejní věznice v pražské Bartolomějské ulici. Začalo vyšetřování jejich činnosti ve Vlajce.
Proces s vedením hnutí začal 20. května 1946 před Národním soudem na Karlově náměstí. Rys v něm vystupoval pod občanským jménem Josef Rozsévač. Kauza zahrnovala sedm obžalovaných, z nichž tajemník Vlajky Otakar Polívka byl souzen v nepřítomnosti. Rysovi soud ustanovil obhájce Jaroslava Bubna.
Obžaloba se zabývala podporou nacismu a spoluprací s okupanty. Rys čelil také obvinění z udavačství. Soud měl k dispozici rozsáhlou dokumentaci a výpovědi přibližně dvou set svědků. Zaznívala svědectví bývalých protektorátních představitelů i Rysových spoluvězňů. Četly se také protokoly z výslechů nacistických funkcionářů. Jeho veřejné působení zachycovaly dochované články a písemnosti hnutí.
Rysova obhajoba stavěla na tvrzení, že si spoluprací s Němci chtěl získat jejich důvěru a využít ji ve prospěch českého národa. Žádal vyslechnutí lidí, kterým podle svých slov během věznění pomáhal jídlem či penězi. V podání z června 1946 se dovolával také hesla „Čech Čecha nikdy neudá“. Tvrdil, že udavače z Vlajky vylučoval.
Proti tomuto obrazu stál konkrétní případ Emila Sirotka. Podle soudních zjištění jej Rys 28. února 1942 udal jako svobodného zednáře. Při výslechu vysvětloval své jednání tím, že mu spolupracovníci tvrdili, že Sirotek škodí českému filmu. Udání se stalo součástí výroku o jeho vině.
Za svědka ve svůj prospěch požadoval také Karla Hermanna Franka. Od jeho výpovědi očekával potvrzení vlastní obhajoby. K osobnímu vystoupení Franka před soudem v této kauze už nedošlo: 22. května 1946 byl popraven. Soud mohl pracovat s jeho dřívějšími výslechovými protokoly.
Prokurátor navrhoval trest smrti pro všech sedm obžalovaných. Rozsudek z 27. června 1946 jej uložil čtyřem: Rysovi, Burdovi, bývalému veliteli Svatoplukových gard Jaroslavu Čermákovi a nepřítomnému Polívkovi. Ostatním soud vyměřil tresty vězení. Rys byl uznán vinným ze zločinu proti státu a zločinu udavačství. Součástí rozsudku bylo propadnutí jeho majetku ve prospěch státu.
Žádosti o milost byly zamítnuty. Ještě 27. června 1946 byl čtyřiačtyřicetiletý Josef Rozsévač popraven oběšením v pankrácké věznici. Téhož dne byli popraveni také Burda a Čermák. Jejich těla byla 2. července zpopelněna. Urny dostaly rodiny až 25. října 1947, téměř šestnáct měsíců po vykonání rozsudku.
P. S. Za velkými řečmi o národu se někdy skrývá docela obyčejná touha po funkci. Jestli vás Rysův příběh zaujal, pošlete článek dál. A pokud chcete podpořit další texty o českých dějinách, potěší mě i drobný finanční příspěvek. Díky, že čtete.
Zdroje: https://www.uhk.cz/file/edee/filozoficka-fakulta/veda-a-vyzkum/ha-47_web.pdf
https://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik4-2006/sbornik4.pdf
