Článek
V březnu 1934 si básník Vítězslav Nezval poznamenal do svého deníku návštěvu u mladého Bohuslava Brouka. Sešli se tam také další představitelé pražské umělecké avantgardy. Brouk jim ukazoval mikroskop a vysvětloval zacházení s fotografickým aparátem. Při jiných setkáních se společnost přela o psychoanalýzu a marxismus, procházela knihkupectví a pokračovala v debatách hluboko do noci. Tehdy jednadvacetiletý Brouk už patřil mezi lidi, kteří pomáhali utvářet podobu československého surrealismu.
Na jeho původu bylo přitom něco pozoruhodného. Zatímco většina mladých avantgardních umělců řešila, z čeho zaplatí nájem a kde seženou peníze na další publikaci, Brouk vyrůstal v jedné z nejúspěšnějších českých podnikatelských rodin. Jeho otec vybudoval obchodní síť, jejíž název znal za první republiky téměř každý. Syn však dával přednost světu umění a filozofických sporů.
Bohuslav Josef Brouk se narodil 19. listopadu 1912 v Praze. Jeho rodiči byli obchodník Jaroslav Brouk a Josefa Brouková, rozená Pařízková. Rodina tehdy bydlela ve Veverkově ulici v Holešovicích. O pět dní později byl chlapec pokřtěn.
Otec Jaroslav Brouk pocházel z poměrně skromných poměrů. Roku 1908 otevřel na pražské Letné obchod, jehož sortiment tvořily především káva a čaj. S obchodním partnerem Josefem Babkou postupně vybudoval podnik, který překročil hranice obyčejného maloobchodu. Zásilkový prodej, rozsáhlá reklama a moderní způsoby obsluhy zákazníků pomáhaly firmě získávat stále větší podíl na trhu.
Po první světové válce začaly vznikat velké obchodní domy. Společnost expandovala do dalších československých měst a zákazníky lákala například známým sloganem: „Ví to otec, ví to matka, kde je firma Brouk a Babka.“ Obchodní úspěch přinesl rodině značné bohatství i společenské postavení.
Pro Bohuslava se nabízela poměrně jasná budoucnost. Mohl se zapojit do rodinného podnikání a pokračovat v budování prosperující společnosti. Otec si přál, aby získal obchodní vzdělání, syna však mnohem více přitahovala lidská psychika a otázky, na které tehdejší věda teprve hledala odpovědi.
Už během dospívání se proto začaly jejich představy o budoucnosti rozcházet.
Bohuslav nejprve navštěvoval pražské reálné gymnázium, které nedokončil. Po krátkém pobytu na občanské škole přešel na obchodní akademii v Karlíně. Tam v roce 1931 odmaturoval. Získal tak vzdělání, které odpovídalo otcovým očekáváním, jenže jeho vlastní plány směřovaly jinam.
Rozhodl se pro medicínu. Aby mohl pokračovat na vysoké škole, potřeboval příslušnou maturitu, a tak se znovu pustil do studia. V červnu 1932 složil jako externista maturitní zkoušku na gymnáziu v Klatovech.
Téhož roku nastoupil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Zajímal se především o psychiatrii a psychoanalýzu. Studium medicíny však po dvou semestrech opustil a přešel na přírodovědeckou fakultu, kde se věnoval biologii a antropologii. V roce 1937 získal doktorát přírodních věd. Jeho odborná práce nesla název Inteligence, talent, genialita a metody jejich výzkumu.

Bohuslav Brouk
Zájem o lidské myšlení se u něj objevil ještě před nástupem na univerzitu. Už jako dospívající četl práce Sigmunda Freuda, který vysvětloval lidské chování také prostřednictvím nevědomých psychických procesů. Freudovy myšlenky tehdy pronikaly do českého intelektuálního prostředí a vyvolávaly živé polemiky.
Brouk se rozhodl aktivně zapojit do jejich šíření. První články začal publikovat v roce 1930, tedy v pouhých sedmnácti letech. Jeho texty se objevovaly například v Revue Devětsilu, známé jako ReD, nebo v časopisu Tvorba. Zároveň překládal práce zahraničních autorů zabývajících se psychoanalýzou.
V listopadu a prosinci 1930 přispíval také do revue Zvěrokruh, kterou redigoval Vítězslav Nezval. Vedle vlastních úvah zde zveřejňoval překlady Sigmunda Freuda, Carla Gustava Junga a Otty Ranka. Zabýval se vztahem psychologie k umění a způsobem, jakým lidské vnímání ovlivňuje uměleckou tvorbu.
Právě v tomto prostředí se Brouk začal sbližovat s pražskou avantgardou. Podle literárního historika Viktora A. Debnára jej mezi starší umělce pravděpodobně přivedl Vítězslav Nezval. Mladý autor se rychle dostal do společnosti lidí, kteří už měli za sebou výrazné umělecké úspěchy.
Mezi jeho známé patřili výtvarníci Jindřich Štyrský a Toyen. Stýkal se rovněž s teoretikem Karlem Teigem, básníkem Konstantinem Bieblem a dalšími představiteli moderní české kultury. Jejich setkání probíhala v pražských kavárnách a restauracích.
Brouk měl oproti mnoha svým přátelům jednu podstatnou výhodu. Disponoval rodinným finančním zázemím, které mu umožňovalo podporovat umění také materiálně.
V domě nedaleko Letenské pláně, v tehdejší ulici V Zátiší, dnes Haškově, měl prostorný byt. Budovu vlastnila společnost Brouk a Babka a v jejích prostorách fungovala také prodejna motocyklů a jízdních kol. Broukův byt se postupně proměnil v soukromou galerii moderního umění a místo setkávání pražských intelektuálů.
Na zdech visely obrazy Emila Filly a Jana Zrzavého, stejně jako díla Toyen a Jindřicha Štyrského. Spisovatel Jan Pilař později ve svých vzpomínkách popsal velkou místnost, jejíž stěny byly zaplněné obrazy v několika řadách od stropu až k podlaze. Podle jeho líčení šlo o soukromou sbírku mimořádného rozsahu.
Brouk tak podporoval tvorbu umělců, s nimiž zároveň vedl dlouhé debaty a často se názorově střetával. Peníze, které mohl získávat díky rodinnému zázemí, využíval k budování vlastního intelektuálního světa.
Jeho společenské postavení však neznamenalo, že by ostatní přijímali všechny jeho názory. Brouk byl známý ochotou pouštět se do sporů i s lidmi, kteří mu byli myšlenkově blízcí. Zajímal se o spojení Freudova učení s marxismem, zároveň však odmítal podřizovat vědecké bádání předem stanoveným ideologickým závěrům.
Své postavení v intelektuálním prostředí upevnil také publikační činností. Roku 1932 vydal knihu Psychoanalysa, která patřila k prvním českým samostatným knižním pracím věnovaným tomuto oboru. Bylo mu dvacet let a za sebou měl teprve začátek vysokoškolského studia.
Publikace nezůstala bez odborné odezvy. Reagoval na ni například psychiatr a sexuolog Hugo Bondy v Časopise lékařů českých. Brouk se tak zapojil do diskuse, kterou už vedli i vystudovaní lékaři a odborníci s mnohaletou praxí.
Jeho cesta se ovšem stále výrazněji propojovala s uměleckou avantgardou. Surrealisté hledali inspiraci ve snech a nevědomých pochodech. Freudova teorie pro ně představovala možnost, jak porozumět obrazům a představám, které vznikají mimo běžnou vědomou kontrolu. Brouk do tohoto prostředí přinášel znalost odborné literatury a vlastní psychologické úvahy.
V roce 1932 se veřejně postavil proti výkladům, které surrealistické umění spojovaly s duševní patologií. O rok později napsal doslov k experimentálnímu dílu Jindřicha Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu. Svým způsobem tak propojoval odborné zájmy s uměleckým prostředím, jehož byl stále aktivnější součástí.
Zásadní okamžik přišel na jaře 1934.
Vítězslav Nezval tehdy připravoval založení československé surrealistické skupiny. Jejími členy se stali vedle Nezvala a Brouka také Toyen, Jindřich Štyrský, Konstantin Biebl a další osobnosti avantgardy.
Dne 21. března 1934 bylo datováno prohlášení o vzniku Skupiny surrealistů v ČSR. Jeho vytištění financoval právě Bohuslav Brouk. První výtisky byly podle dochovaných Nezvalových zápisků hotové 26. března.
Broukova účast přitom nebyla pouze finanční záležitostí. Patřil k zakládajícím členům skupiny a účastnil se jejích diskusí i veřejných vystoupení. Už 11. května 1934 vystoupil na přednáškovém večeru surrealistů v pražském Mánesu.
O rok později dosáhlo československé surrealistické hnutí výrazného mezinárodního uznání. Do Prahy přijeli francouzští surrealisté André Breton a Paul Éluard. Brouk se s Bretonem osobně setkal a věnoval mu svou publikaci Autosexualismus a psycherotismus.
Za pouhých několik let se tak ze sedmnáctiletého autora prvních časopiseckých příspěvků stal respektovaný účastník československé avantgardy. Měl vlastní publikace, kontakty s předními umělci a přístup k intelektuálnímu prostředí, o němž mohl jeho vrstevník bez podobného zázemí často jen snít.
To, co jej postupně proslavilo nejvíce, však bylo mnohem výbušnější než jeho účast v surrealistickém hnutí. Brouk začal veřejně zpochybňovat samotné základy tehdejší představy o správném lidském životě. A některé své nejostřejší útoky zaměřil na oblast, o níž se na veřejnosti mluvilo s mimořádnou zdrženlivostí: lidskou sexualitu.
Sex bez tabu
Masturbace jako životní filozofie, manželství jako útočiště méněcenných lidí a prostituce jako běžná součást lidských vztahů. Taková témata otevíral Bohuslav Brouk v Československu třicátých let. Jeho texty přitom zacházely mnohem dál než k samotnému sexu. Zpochybňoval představu, že společnost má právo určovat, jak mají lidé prožívat vlastní tělo, koho mají milovat a jak dlouho musí jejich vztahy vydržet.
Jedním z prvních důkazů byla esej s provokativním názvem Onanie jakožto světový názor, která vyšla v prvním čísle Štyrského Erotické revue v roce 1930. Broukovi tehdy ještě nebylo osmnáct let.
Už samotný titul musel na část tehdejšího publika působit jako drzá provokace. Masturbace byla dlouho spojována s představami tělesného poškození, mravního úpadku a duševních poruch. Podobné názory se v evropském prostředí objevovaly také v lékařské literatuře, přestože jejich údajné důsledky nebyly vědecky prokázány.
Brouk ovšem nezačal obyčejnou obhajobou sebeuspokojování. Z masturbace vytvořil obraz člověka, který dokáže proměnit vlastní představivost ve zdroj životního potěšení. Podle jeho výkladu mohou lidskou touhu vyvolávat také vzpomínky, představy a zdánlivě obyčejné předměty.
Sexualitu chápal jako sílu prostupující lidským myšlením. Člověk podle něj nemusí hledat rozkoš výhradně ve fyzickém kontaktu s druhým člověkem. Může ji nacházet také ve vlastním vnitřním světě, který si vytváří prostřednictvím fantazie.
V textu dokonce vysvětloval, že erotické představy nemusejí mít zjevně sexuální obsah. Zmiňoval například dotýkání se příjemných tkanin nebo nejrůznějších předmětů, které mohou v člověku vyvolávat zvláštní vzrušení.
Na dnešního čtenáře může takové pojetí působit nezvykle, zvlášť pokud očekává běžnou sexuologickou úvahu. Broukovi však šlo o širší myšlenku: lidské prožívání se nemusí řídit společensky uznávanými pravidly. Fantazie může dávat skutečnosti úplně jiný význam.
O tři roky později se k podobným otázkám vrátil v knize Psychoanalytická sexuologie. Tentokrát postupoval systematičtěji. Věnoval se různým formám sexuálního chování, jejich psychologickým příčinám a historickým představám o tom, co je považováno za normální.
V roce 1933 například zcela otevřeně popisoval orální a anální sex, vzájemnou masturbaci i homosexuální styky. Používal přitom odbornou terminologii a jednotlivé praktiky zasazoval do širšího výkladu lidské sexuality.
Dnes podobné formulace v odborné literatuře nepřekvapují. Ve třicátých letech však taková otevřenost patřila především do specializovaných publikací a úzce vymezených intelektuálních kruhů.
Brouk se navíc pouštěl do závěrů, které přesahovaly pouhý popis sexuálního chování. Zvláštní pozornost věnoval prostituci a ekonomickým vztahům mezi muži a ženami.
Podle něj bylo pokrytecké odsuzovat ženy, které poskytovaly sexuální služby za peníze, a současně přehlížet ekonomickou závislost mnoha manželek na jejich mužích. V obou případech spatřoval určitou směnu sexuálních a materiálních výhod.
„Manželka právě jako nevěstka obživuje se propůjčováním svého těla,“ napsal v Psychoanalytické sexuologii.
Tato úvaha patřila k jeho nejradikálnějším. Manželství a prostituci posuzoval především podle ekonomických vztahů. Tvrdil, že tradiční rozdělování žen na počestné manželky, milenky a prostitutky vzniká z uspořádání společnosti, která různým podobám sexuality přisuzuje rozdílnou hodnotu.
Jeho argumentace měla také zřejmé slabiny. Předpokládal, že žena bude materiálně zabezpečována mužem, a ženské postavení často vysvětloval prostřednictvím sexuálních funkcí. Tím přebíral některé dobové představy, jejichž platnost sám důsledně nezkoumal.
Přesto jeho text přinášel neobvyklý pohled na instituci, která byla veřejně spojována s rodinnou stabilitou a mravní počestností.
V roce 1935 vydal Brouk rozsáhlou práci Autosexualismus a psycherotismus. Obsahovala podrobný rozbor masturbace, jejích forem a údajných zdravotních následků. Autor se opíral o tehdejší sexuologickou literaturu a pokoušel se oddělit pozorované skutečnosti od zakořeněných předsudků.
Jednotlivé kapitoly se zabývaly například rozdíly mezi mužským a ženským sebeuspokojováním, četností těchto praktik nebo pokusy o jejich potlačování. Zkoumal také tvrzení, podle nichž masturbace způsobuje tělesnou slabost a nejrůznější choroby.
Za neopodstatněný považoval zejména strach z toho, že samotná masturbace člověku nevyhnutelně poškodí zdraví. Kritizoval také snahy zabránit mladým lidem v sebeuspokojování prostřednictvím zastrašování a léčebných zásahů.
Jeho postoj vycházel z tehdejšího psychoanalytického pojetí sexuality. Některé jeho výklady odpovídají dnešním poznatkům, jiné jsou svázané s teoriemi první poloviny dvacátého století. Především jeho široké vysvětlování lidského jednání pomocí sexuálních pudů dnes nelze přijímat jako obecně platný vědecký závěr.
Brouk nicméně dokázal upozornit na důležitou věc. Mnoho zákazů a odsudků vycházelo z tradice, nikoliv z prokázané škodlivosti určitého jednání.
Podobně přistupoval také k erotickému umění. Odmítal představu, že sexuálně otevřené dílo musí být automaticky bezcenné či mravně závadné. Za podstatné považoval jeho umělecké zpracování.
Zvlášť ostře napadal pokrytectví lidí, kteří pohoršeně odmítali otevřenou erotiku, zatímco současně přijímali sentimentální nebo kýčovité obrazy sexuality. Ve svých úvahách přitom často používal ironii a záměrně vyhrocená přirovnání.
Takové postupy mu pomáhaly získávat pozornost. Současně však komplikovaly přijetí jeho myšlenek v odborném prostředí. Čtenář musel rozlišovat mezi skutečným argumentem a autorovou zálibou v provokaci.
Největší potíže s úřady mu nakonec přinesl text, který se zabýval ještě citlivější otázkou než erotika.
V roce 1936 vyšla jeho studie O smrti, lásce a žárlivosti. Název mohl vzbuzovat očekávání úvah o milostných vztazích, skutečným tématem však byla především sebevražda. Brouk zkoumal její psychologické a společenské souvislosti, historické příklady i způsoby, jakými lidé dobrovolnou smrt vysvětlovali.
Zabýval se rovněž případy, v nichž sebevražedné jednání souviselo s pomstou nebo úmyslem způsobit smrt dalším lidem. Některé pasáže napsal natolik vyhroceně, že vyvolaly zásah státních orgánů.
Dne 4. května 1936 proběhla v nakladatelství Aloise Srdce revize spojená s konfiskací knihy. O dva dny později vydal Krajský soud v Písku příslušné rozhodnutí. Úřední oznámení o zabavení vyšlo 9. května. Důvodem bylo podezření z veřejného podněcování ke zločinu. Zásah vedl ke zničení většiny nákladu.
Brouk se tak dostal do situace, kdy jeho text narazil na hranice svobody projevu první republiky. Pozoruhodné je, že předmětem zásahu nebyl jeho otevřený popis sexuality. Úřady reagovaly na pasáže týkající se násilného jednání a dobrovolné smrti.
Ve stejném roce vyvolal další konflikt, tentokrát s českými literárními historiky.
Rok 1936 byl ve znamení stého výročí úmrtí Karla Hynka Máchy. Básník se stal předmětem slavnostních vzpomínek a veřejných poct. Surrealisté však odmítali způsob, jakým se s jeho odkazem zacházelo.
Ve sborníku Ani labuť ani Lůna vyšel Broukův příspěvek Máchův kult. Autor v něm tvrdě kritizoval lidi, kteří podle jeho názoru využívali básníkovu slávu k budování vlastního postavení.
Zvlášť ho pobuřovalo zatajování intimních pasáží Máchova deníku. Považoval za pokrytecké, že společnost básníka oslavovala jako národního velikána, ale současně odmítala veřejnosti předložit některé stránky jeho skutečného života.
Máchovy intimní zápisky obsahovaly šifrované záznamy o sexuálním životě. Jejich zveřejňování bylo dlouho předmětem odborných i společenských sporů. Brouk požadoval, aby literární historici přestali vytvářet idealizovaný obraz básníka a umožnili poznat jeho osobnost včetně nepohodlných skutečností.
Jeho způsob argumentace byl ovšem značně útočný. Literární badatel Karel Janský se v některých formulacích poznal a podal na Brouka žalobu pro urážku na cti.
Spor nakonec skončil smírem a Broukovou omluvou v tisku. Případ však dobře ukazuje, jak snadno se dokázal dostat do konfliktu s lidmi, jejichž práci považoval za pokryteckou nebo intelektuálně nepoctivou.
A pak přišel jeho snad nejvýmluvnější útok na tradiční společenské hodnoty.
V roce 1937 napsal esej Manželství – sanatorium pro méněcenné. Už samotný název naznačoval, co si o této instituci myslí. Brouk odmítal rozšířenou představu, že uzavření sňatku představuje přirozené završení lásky.
Podle něj bylo manželství především společenským a hospodářským uspořádáním, jehož hlavním smyslem je plození, výchova a zabezpečení dětí. Odmítal je považovat za záruku trvalého erotického uspokojení.
Jeho kritika směřovala zejména proti očekávání celoživotní věrnosti. Tvrdil, že milostné city se postupně proměňují a společnost vytváří nereálné požadavky, když předpokládá jejich neměnnost.
Brouk dokonce navrhoval, aby se ve vztazích přestala vynucovat absolutní sexuální výlučnost. Podle něj mohlo určité tolerování mimomanželských vztahů zabránit tomu, aby se soužití změnilo v dlouhodobé utrpení.
Za pozornost stojí také jeho pohled na psychologii manželské moci. V eseji popisoval člověka, který v zaměstnání musí poslouchat nadřízené, a svou podřízenost si následně vynahrazuje autoritářským chováním doma.
V rodině tak může získat pocit důležitosti, který mu ve společnosti chybí. Vláda nad partnerem nebo dětmi se podle Brouka stává způsobem, jak si kompenzovat vlastní nejistotu.
Právě takové lidi spojoval s provokativním označením manželství za sanatorium pro méněcenné. Výraz vycházel z dobové psychologie a představ o kompenzaci pocitů méněcennosti.
Jeho kritika ovšem obsahovala i zásadní rozpor. Brouk sice odmítal představu, že sexuální touha má být celý život omezena na jediného partnera, současně však považoval citovou blízkost za nezbytnou součást uspokojivého sexuálního života.
Ve své pozdější práci O funkcích práce a osobitosti vysvětloval, že pouhé vyhledávání tělesného uspokojení člověku dlouhodobé naplnění nepřinese. Za ideální považoval vztahy založené na skutečné lásce, připouštěl však, že tyto city mohou postupně vyhasnout.
Jeho představa partnerského života byla proto značně pesimistická. Člověk podle něj usiluje o dokonalé milostné spojení, které ve skutečnosti nedokáže trvale udržet.
Broukovy postoje nelze jednoduše označit za předchůdce dnešních názorů na partnerskou rovnoprávnost. Některé jeho výroky o ženách působí z dnešního pohledu značně stereotypně. Jiné úvahy zase překvapují důrazem na osobní svobodu a kritiku společenského pokrytectví.
Podstatné bylo, že se nebál otevřít otázky, které veřejná morálka často odmítala připustit. Pochyboval o všeobecně uznávaných autoritách a zkoumal, zda společenská pravidla skutečně odpovídají lidským potřebám.
Muž, který tak nemilosrdně rozebíral manželství, věrnost a lidské slabosti, však brzy dostal příležitost poměřit své teorie s vlastním životem. A skutečnost se ukázala podstatně složitější než jeho provokativní eseje.
Životní paradoxy
Člověk, který označil manželství za sanatorium pro méněcenné, se v roce 1940 sám oženil. Člověk, který celý život kritizoval autority, vstoupil po válce do komunistické strany. A muž, jenž vyrůstal v bohatství a pohyboval se mezi předními českými umělci, nakonec zemřel osamělý v malém londýnském bytě. Život Bohuslava Brouka byl plný rozporů, které by sám u jiných lidí pravděpodobně podrobil nemilosrdné kritice.
Jeho první manželkou se stala Miroslava Bulovová, přezdívaná Áťa. Pocházela z rodiny židovského původu a její sestra Marie byla manželkou básníka Konstantina Biebla. Oba muži se tedy díky svatbě stali švagry.
Roku 1941 se manželům narodil syn Ivan, o čtyři roky později Vladimír. Brouk se tak ocitl v rodinném uspořádání, jehož společenskou podobu dříve tolik napadal. Z jeho předchozích textů ovšem nelze vyvozovat, že by sňatek odmítal za všech okolností. Kritizoval především očekávání, která lidé s manželstvím spojovali.
Válečná léta navíc přinesla starosti, které se od jeho předchozích intelektuálních sporů výrazně lišily. Manželčin židovský původ představoval za nacistické okupace vážné nebezpečí. Podle historika Michala Macháčka se Brouk snažil nevzbuzovat zbytečnou pozornost, aby svou rodinu neohrozil.
Od roku 1939 pracoval jako umělecký poradce obchodního domu Bílá labuť. Zabýval se podobou výrobků, estetikou a životním stylem. Současně pokračoval ve studiu a připravoval odborné práce. Roku 1941 vydal Jazykovou komiku, v níž rozebíral psychologické a jazykové mechanismy humoru. V roce 1946 pak na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy získal další doktorát.

Bohuslav Brouk s první manželkou Miroslavou
Muž, který se během třicátých let proslavil provokativními úvahami o lidském soukromí, se po osvobození pustil do mnohem nebezpečnějšího tématu: politické moci.
Poválečné Československo procházelo zásadní proměnou. Obnovená republika měla omezený systém politických stran sdružených v Národní frontě a komunisté získávali stále větší vliv na státní správu i bezpečnostní složky.
Brouk se přitom dlouhodobě hlásil k levicovému myšlení. Věřil, že společenské změny mohou přispět k větší svobodě jednotlivce. Po válce dokonce vstoupil do KSČ a nějakou dobu působil jako funkcionář její místní organizace.
Brzy však začal pochybovat, zda se komunistická politika skutečně ubírá směrem, který považoval za správný.
Dne 19. února 1946 oznámil písemně svůj odchod z KSČ. Stranický aparát však jeho rozhodnutí neuzavřel. V lednu následujícího roku obdržel pozvánku na schůzi místní organizace v Praze VII., která se měla konat 13. února 1947. Na programu bylo jeho vyloučení.
Brouk na tuto situaci zareagoval veřejně. V týdeníku Dnešek ze 6. února 1947 zveřejnil text Kdo vystoupil, je vyloučen. Popsal v něm vlastní zkušenost a vysvětlil, proč odmítá nadále patřit ke komunistům.
Především upozornil na rozpor mezi oficiálními prohlášeními o svobodě a skutečným chováním stranických funkcionářů. Tvrdil, že kulturní pracovníci mohou nezávisle tvořit pouze díky tomu, že v Československu dosud působí také jiné politické strany.
Podle něj část komunistických intelektuálů ve straně zůstávala ze strachu o zaměstnání nebo společenské postavení. Jiní si členstvím zajišťovali výhodnější budoucnost.
Za zvlášť nebezpečné považoval, když lidé začnou ze strachu obětovat vlastní přesvědčení a přizpůsobovat se moci, s níž ve skutečnosti nesouhlasí.
Jeho kritika se postupně zostřovala. V článcích rozebíral způsob fungování komunistického aparátu, úlohu propagandy i rostoucí vliv strany na bezpečnostní složky. Odmítal rovněž nekritické oslavování Sovětského svazu.
V srpnu 1947 dokonce v jednom ze svých textů přirovnal postupy komunisty ovládaného Sboru národní bezpečnosti k praktikám nacistických ozbrojených složek. Taková formulace vyvolávala mimořádně ostré reakce.
Brouk si svými články postupně uzavíral publikační možnosti. V létě 1947 mu přestaly poskytovat prostor také tiskoviny spojené s národními socialisty, například Dnešek a Svobodný zítřek. Své politické komentáře proto začal uveřejňovat ve slovenském časopisu Nové prúdy.
Podle jeho pozdějších vzpomínek jej komunistický ideolog Ladislav Štoll varoval, aby s protikomunistickými články přestal. Brouk tvrdil, že výhrůžky se týkaly také jeho rodiny a bratra, který se podílel na řízení rodinných podniků. Toto svědectví pochází přímo od Brouka, a proto je třeba je chápat jako jeho vlastní popis události.
Únor 1948 znamenal definitivní konec jeho veřejného působení v Československu. Po převzetí moci komunisty byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a přišel o zaměstnání v časopise Český život.
Vzhledem ke svým předchozím článkům měl vážné důvody obávat se represí. Rozhodl se odejít za hranice.
Okolnosti jeho útěku dodnes nejsou úplně objasněné. Podle pozdější výpovědi bývalé manželky Miroslavy jí počátkem dubna 1948 oznámil, že se chystá navštívit lázně Běloves. Do lázní však nedorazil.
Dne 5. dubna 1948 byl zaregistrován v uprchlickém táboře Goetheschule v bavorském Řezně. Právě tento záznam představuje jeden z prvních spolehlivých dokladů jeho pobytu za hranicemi. Z bohatého pražského intelektuála se najednou stal politický uprchlík. Podmínky v táboře byly obtížné, chybělo dostatečné zásobování a ubytovaní lidé žili v nejistotě.
V červnu 1948 se Brouk dostal do Francie. Usadil se v Paříži a zapojil se do aktivit československého exilu. Spolupracoval s politikem Hubertem Ripkou a výtvarným teoretikem Františkem Kovárnou. Podílel se také na vydávání Zpravodaje československé emigrace.
Znovu se setkával s některými známými z předválečného prostředí. Ve Francii tehdy žila například malířka Toyen. Udržoval také kontakty s básníkem Františkem Listopadem.
Jenže ani mezi emigranty nedokázal najít trvalé uspokojení. Vadily mu osobní spory, politické ambice některých exilových představitelů a rozdílné představy o budoucnosti Československa.
Ve Francii navíc zažíval značné existenční problémy. Po pobytu v Paříži se přesunul do Lyonu, kde se musel živit manuální prací. Muž se dvěma doktoráty a rozsáhlou publikační činností najednou řešil především otázku, jak zaplatit každodenní výdaje.
Toužil dostat se do Spojených států, ale tento plán nevyšel. Nakonec se rozhodl odcestovat do Austrálie.
Koncem února 1951 nastoupil v německých Brémách na loď Skaubryn, která jej odvezla na druhý konec světa. Cesta vedla přes Středozemní moře a Suezský průplav. Brouk později své zážitky popsal v dopise synům.

Broukův emigrační dokument z Austrálie
Jeho líčení je pozoruhodné. I za takových okolností si zachoval smysl pro humor a ironii. Při popisu lodní cesty například vzpomínal na plavidlo, které se nepříjemně naklánělo na jednu stranu, takže pasažéři při pohybu po palubě neustále chodili do kopce nebo z kopce.
V Austrálii se usadil v Melbourne. Zpočátku pracoval v továrně na výrobu plastů, později získal místo v biochemické laboratoři Commonwealth Serum Laboratories.
Ani tady ovšem jeho vzdělání automaticky neznamenalo odpovídající společenské postavení. Zpočátku neuměl dobře anglicky a musel se postupně přizpůsobovat prostředí, které mu připadalo kulturně chudší než předválečná Praha.
Z této doby pochází mimořádně zajímavý dopis synům Ivanovi a Vladimírovi, napsaný v roce 1953.
Brouk jim v něm vysvětloval, že si po příjezdu musel prakticky všechno pořídit znovu. Přijel téměř bez oblečení a postupně nakupoval i základní osobní potřeby. V laboratoři vydělával 25 australských liber čistého za čtrnáct dní, což podle jeho vlastního hodnocení nebyla nijak vysoká mzda.
Popsal také svůj nový domov na melbournském předměstí East Malvern. Bydlel v pronajatém domě se zahradou, kde rostly citrony a další ovocné stromy.
V září 1951 se přitom znovu oženil. Jeho druhou manželkou se stala Češka Libuše Kalinová, kterou poznal v Austrálii.
V dopise synům jejich společný život líčil s přímočarostí, která dnes může působit až komicky. Pochvaloval si, že si vzal českou ženu, protože vaří česká jídla a stará se o domácnost. Kdyby si prý vzal Australanku, musel by tyto činnosti vykonávat sám.
Na podobném výroku je krásně vidět rozdíl mezi jeho teoretickými úvahami a každodenními představami o partnerském soužití. Autor, který tvrdě kritizoval společenské stereotypy, dokázal současně přijímat tradiční rozdělení domácích povinností.
Libuše přitom také chodila do zaměstnání. Brouk v dopise připouštěl, že sám musí pomáhat například s nádobím a opravami kolem domu.
Jeho vztah k Austrálii zůstal rozporuplný. Získal zde občanství a relativně stabilní zaměstnání, přesto mu chyběl evropský kulturní život. Rozhodl se proto k dalšímu stěhování.
V listopadu 1958 připlul s Libuší do Velké Británie. Londýn se stal jeho posledním dlouhodobým domovem.
Postupně se prosadil jako pedagog biologie. Působil mimo jiné na North Western Polytechnic a pokračoval v odborné práci. Přestože se jeho zájmy od mládí pohybovaly převážně kolem filozofie a psychologie, profesionálně se věnoval především přírodním vědám.
V roce 1975 mu londýnské nakladatelství Academic Press vydalo anglicky psanou publikaci Plants Consumed by Man, věnovanou rostlinám využívaným člověkem. Šlo o odbornou knihu, která se výrazně lišila od jeho někdejších provokativních esejů.
Také v exilu však pokračoval v úvahách o svobodě jednotlivce a politických systémech. Rozsáhlý rukopis O šalbě svobody a filosofie začal připravovat ještě v Austrálii. Zabýval se v něm dějinami pojetí svobody a vztahem jednotlivce ke společnosti.
Jeho názory se ovšem během let proměňovaly. Člověk, který tak rozhodně vystupoval proti komunistické diktatuře, začal v některých pozdějších textech zpochybňovat také demokratické rovnostářství. Kritizoval všeobecné volební právo a uvažoval dokonce o přednostech osvícené diktatury.
Tento vývoj patří k nejvýraznějším rozporům jeho politického myšlení. Brouk nadále zdůrazňoval význam osobní svobody, ale jeho vlastní představy o ideálním společenském uspořádání se dostávaly do napětí s principy politické rovnosti.
Ani jeho osobní život nebyl jednoduchý.
V roce 1967 jej v Londýně navštívila bývalá manželka Miroslava se synem Ivanem. O rok později přijel také mladší Vladimír. Šlo o důležitá setkání po mnoha letech odloučení, která způsobil odchod do exilu.
V dubnu 1968 zemřela jeho druhá manželka Libuše. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa nabídl její sestře Ludmile možnost odjet do Londýna i s nezletilou dcerou.
Dne 27. září 1968 se s Ludmilou oženil. Bylo to jeho třetí manželství. Ani toto soužití však nevydrželo a přibližně po pěti letech skončilo rozvodem.
Na konci roku 1970 prodělal mozkovou příhodu, která ovlivnila jeho pohyblivost i schopnost psát. Přesto se dál věnoval svým intelektuálním zájmům.
V létě 1972 se po dlouhých letech podíval do Československa. Strávil zde přibližně dva týdny. Návštěva Prahy, města jeho mládí, na něj však zanechala rozporuplný dojem.
Příteli Zdeňku Hrubanovi, který žil ve Spojených státech, později napsal, že se domů vydal se smíšenými pocity a stejně se také vrátil. Prahu podle něj našel zanedbanější a sešlejší, než jakou si ji pamatoval.
Během sedmdesátých let se jeho zdravotní stav postupně zhoršoval. Potýkal se s následky předchozí mozkové příhody, cukrovkou a problémy se zrakem. Nedlouho před smrtí jeho obtíže ještě zkomplikovala dopravní nehoda.
Dne 19. ledna 1978 zemřel ve svém malém bytě na severním předměstí Londýna. Bylo mu 65 let. Jeho tělo bylo podle životopisných pramenů nalezeno až několik dní po smrti.
Pohřbu se zúčastnil jen malý počet lidí. Osud někdejšího člena pražské avantgardy, jehož byt býval plný umělců a intelektuálů, tak skončil v nápadném kontrastu s jeho mládím.
Broukovo jméno po desetiletí zůstávalo stranou hlavního proudu české kultury. Komunistický režim jeho dílo nepřipomínal a exilové publikace měly v Československu omezenou dostupnost. Navíc se Brouk svými názory často rozcházel i s dalšími emigranty.
Teprve po roce 1989 se začaly některé jeho texty vracet k českým čtenářům. V roce 1992 vyšly znovu práce věnované psychoanalýze a sexualitě. Další významný krok představovala publikace Zde trapno existovat z roku 2008, která zpřístupnila jeho exilovou tvorbu.
O zpřístupnění a odborné zpracování Broukových textů se výrazně zasloužil literární editor Viktor A. Debnár. Postupně následovaly další svazky, včetně dosud nevydaných nebo obtížně dostupných prací.
V roce 2013 připravili Broukovi synové Ivan a Vladimír výběr jeho esejů pod názvem Soukromé tisky. Vyšel v pouhých 200 číslovaných výtiscích. Také díky rodinným dokumentům a dochované korespondenci dnes můžeme jeho život sledovat mnohem podrobněji.
Bohuslav Brouk za sebou zanechal dílo, které se vzpírá jednoduchému zařazení. Některé jeho názory působí překvapivě moderně, jiné jsou poznamenané dobovými stereotypy či jeho vlastními předsudky. Dokázal přesně pojmenovat nebezpečí politického fanatismu, ale sám se během života dostával k závěrům, které lze oprávněně zpochybňovat.
Snad nejvýmluvnější na jeho příběhu je skutečnost, že člověk, který celý život hledal osobní svobodu a odmítal společenské konvence, za ni nakonec zaplatil ztrátou domova, rozdělením rodiny a dlouhými roky odloučení od prostředí, v němž vyrostl.
Jeho život přitom nabízí ještě jeden pozoruhodný paradox. Mladý Brouk měl díky rodinnému bohatství téměř neomezené možnosti věnovat se svým zájmům. Starý Brouk, který napsal stovky stran o významu lidské svobody, musel stále znovu řešit omezení, jež mu do života přinesly politické okolnosti, nemoc a vlastní rozhodnutí.
P. S. Bohuslav Brouk se nebál říkat věci, které ostatní raději nechávali za zavřenými dveřmi. A přesně takové příběhy si zaslouží připomínat. Pokud vás baví objevovat méně známé kapitoly naší historie, můžete mou tvorbu podpořit sdílením článku nebo drobným dobrovolným příspěvkem. Pomůžete mi tak pokračovat v hledání dalších pozoruhodných osudů, na které se téměř zapomnělo. Díky, že čtete.
Zdroje: Obtížný Brouk | Praha 7








