Článek
V pondělí 17. listopadu 1952 se v pražském Národním divadle odehrávala slavnost, která měla symbolizovat začátek nové éry československé vědy. Přesně v deset hodin zazněly hymny a před shromážděné vědce předstoupil Zdeněk Nejedlý, historik, ministr školství a nastupující prezident Československé akademie věd. Projev přednesl také předseda vlády Antonín Zápotocký. Prezident Klement Gottwald zaslal pozdravný dopis. V hledišti sedělo 52 nově jmenovaných akademiků a 43 vědců, kteří se měli stát prvními členy korespondenty.
Slavnost se přitom konala v jednom z nejtvrdších období komunistické diktatury. Státní bezpečnost zatýkala skutečné i domnělé odpůrce režimu a politické procesy posílaly lidi do vězení i na popraviště. Pouhé tři dny po slavnosti v Národním divadle začal soud s bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským a dalšími třinácti obžalovanými. Jedenáct z nich nakonec dostalo trest smrti.
Ve stejné době, kdy komunistický režim likvidoval své skutečné i domnělé nepřátele, budoval vědeckou instituci, která měla soustředit nejvýznamnější odborníky v zemi. Její vznik znamenal zásadní změnu dosavadního uspořádání vědy.
Československo přitom mělo dlouhou vědeckou tradici. Už od 18. století existovala Královská česká společnost nauk, která sdružovala významné představitele přírodních a humanitních oborů. Vedle ní působila Česká akademie věd a umění, založená na konci 19. století díky mecenášství Josefa Hlávky. Obě instituce umožňovaly odbornou spolupráci, vydávaly vědecké publikace a podporovaly badatelskou činnost. Významnou součástí československého výzkumu byly také vysoké školy a specializované státní ústavy.
Tento systém měl své slabiny. Výzkum byl rozdělen mezi instituce s různými pravomocemi a finančními možnostmi. Mnohé vědecké společnosti byly především sdruženími uznávaných odborníků a vlastní rozsáhlé výzkumné zázemí neměly. Po druhé světové válce navíc rychle rostl význam oborů, které vyžadovaly nákladné laboratoře a stabilní pracovní týmy. Myšlenka vybudovat silnou akademii s vlastními výzkumnými ústavy proto existovala dávno před komunistickým převratem. Už v 19. století se podobnou koncepcí zabýval přírodovědec Jan Evangelista Purkyně.
Po válce začaly vznikat konkrétní plány. V roce 1946 se vybudování nové akademie objevilo v programu vlády Klementa Gottwalda. Původně se uvažovalo o několika možnostech, jak vědecké instituce propojit a zajistit jim lepší podmínky. Po únoru 1948 však přípravy stále výrazněji ovlivňoval sovětský model. Ten počítal s rozsáhlou sítí specializovaných výzkumných pracovišť, která měla být soustředěna do centrálně řízené instituce.
Zlom nastal v lednu 1952, kdy vláda ustavila zvláštní komisi pro vybudování akademie. Jejím úkolem bylo posoudit existující vědecká pracoviště, připravit podobu nové organizace a vypracovat návrh zákona. Komise se zároveň zabývala tím, které dosavadní ústavy budou převedeny pod nové vedení. Změna tak zasáhla instituce, jejichž historie sahala hluboko do předkomunistického období.
Součástí reorganizace se stal například Orientální ústav, který byl založen už ve dvacátých letech. Pod novou akademii přešel také Slovanský ústav a Státní archeologický ústav. Začleněna byla i pracoviště vzniklá během poválečné výstavby vědeckého výzkumu. Akademie tak získala výzkumné zázemí, které by při zakládání zcela nových institucí vznikalo řadu let.
Pro původní učené společnosti však reorganizace znamenala konec jejich samostatné existence. Královská česká společnost nauk a Česká akademie věd a umění byly přebudovány a jejich dosavadní postavení převzala nová Československá akademie věd. Stát tím soustředil pod jednu instituci značnou část dosud rozptýleného vědeckého potenciálu.
Rozhodující právní krok přišel 29. října 1952, kdy Národní shromáždění schválilo zákon číslo 52/1952 Sb. Ten nabyl účinnosti 12. listopadu. Slavnost o pět dní později proto představovala oficiální zahájení činnosti instituce, která již existovala ze zákona.
Samotné znění zákona dobře ukazuje, jakou úlohu nová akademie dostala. Jejím posláním měla být plánovitá a organizovaná práce v teoretických i užitých vědách. Výsledky výzkumu měly sloužit obyvatelstvu a zároveň přispívat k „vybudování socialismu v naší vlasti“.
Tato formulace nebyla pouhou slavnostní deklarací. Politický cíl byl zakotven přímo v zákoně, podle kterého měla nejvyšší vědecká instituce státu fungovat. Vedle rozvoje poznání se tak výslovně požadovalo, aby věda přispívala k uskutečňování socialistického programu.
Nová akademie přitom získala možnosti, které její předchůdkyně v takovém rozsahu neměly. Mohla budovat vlastní výzkumná pracoviště, organizovat vědeckou přípravu a udělovat hodnosti kandidáta a doktora věd. Do jedné struktury se dostali odborníci z různých oborů a postupně vznikalo rozsáhlé institucionální zázemí pro základní výzkum.
Založení Československé akademie věd tak představovalo skutečnou modernizaci organizace výzkumu, ovšem v podmínkách komunistické diktatury. Nové laboratoře a odborné ústavy nabízely vědcům příležitosti, které dřívější roztříštěný systém poskytoval jen omezeně. Současně se vědecké instituce dostávaly do prostředí, v němž jejich směřování zásadně ovlivňovala státní politika.
Slavnostní zahájení v Národním divadle tuto proměnu završilo. Za přítomnosti nejvyšších státních představitelů vznikla instituce, která měla československou vědu zastřešovat následujících čtyřicet let. O tom, jakým směrem se bude ubírat, však nerozhodovaly pouze odborné potřeby. Stále větší význam získávalo také postavení jednotlivých vědců v očích komunistického vedení.
Moc nad laboratořemi
Zdeněk Nejedlý měl za sebou pozoruhodnou kariéru. Byl uznávaným historikem a muzikologem, působil jako univerzitní profesor a za druhé světové války žil v Sovětském svazu. Zároveň patřil k přesvědčeným komunistům, kteří po únoru 1948 získali rozhodující vliv na československou kulturu a školství. Když se stal prvním prezidentem Československé akademie věd, spojovaly se v jeho osobě dvě autority: uznávaného vědce a vysokého představitele komunistického režimu.

Zdeněk Nejedlý
Jeho představa o organizaci vědecké práce byla poměrně jasná. Už na Sjezdu národní kultury v dubnu 1948 prohlásil: „Sama vědecká práce musí být pak, jako teď všechno, i náležitě plánována.“ Dosavadní způsob bádání považoval za málo organizovaný a vyzdvihoval sovětskou akademii, která podle něj dokázala uskutečňovat rozsáhlé výzkumné programy.
Nejedlý ovšem nebyl jediným člověkem, který o budoucnosti československé vědy rozhodoval. Významnou roli sehrál ministr informací Václav Kopecký, jeden z nejvlivnějších komunistických ideologů. Přestože věda spadala do Nejedlého ministerské působnosti, část zásadních přípravných jednání se odehrávala právě u Kopeckého. O podobě nejvyšší vědecké instituce tak rozhodovali také politici, kteří sami vědeckou činnost neřídili a sledovali především širší zájmy komunistického vedení.
Důležitou postavou byl rovněž literární kritik a komunistický funkcionář Ladislav Štoll. V lednu 1952 stanul v čele vládní komise pověřené přípravou akademie. Její členové měli vybrat budoucí pracoviště, připravit organizační strukturu a sestavit návrhy na první akademiky. Nejedlý se přitom kvůli zotavování po těžkém infarktu nemohl přímo účastnit práce komise, ačkoli jí předložil vlastní programovou koncepci.
Právě při přípravě nové instituce se ukázalo, jak složité vztahy panovaly mezi vědci a politickým vedením. Nejedlý například prosazoval zachování části starších českých vědeckých tradic. Někteří stranickými funkcionáři podporovaní reformátoři požadovali mnohem radikálnější přerušení dosavadního vývoje. Spor se vedl také o to, kolik uznávaných odborníků z předchozího období má v akademii zůstat.
Nakonec převážila koncepce, která umožnila zachovat řadu zkušených vědců a jejich pracovišť. Komunisté totiž potřebovali odborníky schopné skutečně vést výzkum. Nahradit všechny významné profesory politicky spolehlivými straníky by v mnoha přírodovědných oborech znamenalo zásadně oslabit odbornou úroveň.
To však neznamenalo, že by vědecké výsledky rozhodovaly o kariéře samy.
Při výběru prvních členů akademie vznikaly odborné návrhy, které následně procházely politickým posuzováním. Komise shromažďovala informace o kandidátech, jejich dosavadní práci a společenském postavení. Vedle vědeckých zásluh se hodnotila také politická minulost a vztah k socialistickému zřízení. Konečné rozhodnutí mohly ovlivnit stranické orgány, které měly možnost navržená jména odmítnout.
Zvlášť výmluvný je případ 29 vědců, kteří byli na poslední chvíli vyřazeni z připravovaných voleb členů korespondentů po zásahu funkcionářů aparátu Ústředního výboru KSČ. Historik Jiří Beran tento proces podrobně rekonstruoval z archivních dokumentů. Ukázal, že odborná doporučení mohla ustoupit politickým požadavkům i v okamžiku, kdy už přípravy prakticky vrcholily.
Do rozhodování zasahovali také nejvyšší představitelé státu. Podle původního zákona první akademiky a první členy předsednictva jmenoval prezident republiky na návrh vlády. Pozdější volby členů akademie podléhaly vládnímu schválení. Vláda navíc stanovovala, kolik akademiků a členů korespondentů vůbec může instituce mít.
Pozoruhodné je, že politické rozhodování zasáhlo i samotného Ladislava Štolla. Muž, který předsedal komisi připravující vznik akademie, se mezi její první řádné členy nakonec nedostal. Jeho kandidaturu odmítl politický sekretariát ÚV KSČ. Jako zdůvodnění zaznělo, že se s ním počítá do čela ministerstva školství. Štoll se pokusil získat alespoň nižší členství, ale ani tento návrh tehdy neprošel.
Historik Jiří Beran upozorňuje, že skutečné motivy odmítnutí nelze s jistotou určit. Dochované zápisy totiž nezachycují diskusi jednotlivých představitelů stranického vedení. Jisté je, že Štoll se členem korespondentem stal až roku 1956 a akademikem v roce 1960. Ani významné postavení v komunistické hierarchii tedy automaticky nezaručovalo přijetí.
Politická kontrola se přitom neomezovala na personální otázky. Změnil se také způsob řízení každodenní vědecké práce.
Akademie měla vlastní předsednictvo a valné shromáždění. To schvalovalo plány výzkumu a rozhodovalo o zásadních organizačních otázkách. Jednotlivé ústavy měly odborné vedení odpovědné za svou činnost. Nad celým systémem však stála vláda, které akademie přímo odpovídala a každoročně předkládala zprávu o své práci.
Výzkum se stále více organizoval prostřednictvím plánů. Vědecká pracoviště musela stanovovat úkoly, popisovat jejich očekávané výsledky a vykazovat splnění stanoveného programu. Členové akademie měli podle zákona povinnost podílet se na vytváření vědeckého plánu, řídit se jím při své činnosti a každoročně podávat zprávu o dosažených výsledcích.
Takový systém mohl být užitečný při rozsáhlých projektech, které vyžadovaly spolupráci mnoha odborníků. Vědcům zároveň přinášel administrativní povinnosti a jejich výzkumné záměry podřizoval schvalovaným prioritám. Samotná odborná hodnota projektu už nemusela stačit k tomu, aby získal potřebné prostředky. Význam mělo také jeho zařazení do plánované činnosti a možnost prokázat jeho přínos pro státem podporované cíle.
S tím souvisela další zásadní změna: financování.
Rozpočet akademie se stal součástí státního rozpočtu. Vědecké ústavy tak získaly možnost čerpat prostředky na dlouhodobý výzkum z veřejných peněz. Vedle platů zaměstnanců bylo třeba financovat přístroje, budovy a provoz laboratoří. O konkrétním hospodaření rozhodovaly příslušné orgány akademie v rámci státních pravidel.
Pravidelnou finanční odměnu získali také samotní akademici a členové korespondenti. Zákon výslovně stanovoval, že ji mohou pobírat vedle dalších příjmů. Členství v akademii se tak stalo nejen vědeckým vyznamenáním, ale také zdrojem finančního zabezpečení a společenského postavení.
Omezené státní prostředky přitom znamenaly, že mezi vědeckými obory vznikala konkurence o vybavení, zaměstnance a investice. Významné postavení získávaly přírodní a technické vědy, které mohly přispívat k průmyslovému rozvoji. Zvláštní podporu dostávaly obory považované za důležité pro hospodářství.
Nový systém měl další podstatnou vlastnost. Akademie byla sice oficiálně nejvyšší vědeckou institucí republiky, její ústavy však fungovaly vedle výzkumných pracovišť vysokých škol a dalších resortních institucí. Centrální řízení proto vyžadovalo koordinaci mezi různými částmi státního aparátu. Představa dokonale sjednocené vědy se v praxi střetávala s rozdílnými zájmy ministerstev a jednotlivých výzkumných organizací.
O mnohém vypovídá také jedna dnes poněkud absurdní epizoda z Nejedlého prezidentství.
V únoru 1953 vznikl při akademii Kabinet Zdeňka Nejedlého, zřízený u příležitosti jeho 75. narozenin. Pracoviště se zabývalo shromažďováním a zpracováváním materiálů o životě a díle stále žijícího prezidenta akademie. Nejedlý sám do kabinetu docházel, kontroloval pořádání těchto materiálů a podílel se na přípravě vlastních sebraných spisů.
Vrcholný představitel československé vědy tak mohl osobně dohlížet na instituci, která zkoumala jeho vlastní život a dílo. Případ dobře vystihuje dobovou úctu k vybraným osobnostem komunistického režimu i mimořádné postavení, které Nejedlý zastával.
Přes všechny politické zásahy si však akademie v některých oborech udržela značný prostor pro odbornou práci. Zejména v přírodních vědách se podařilo zachovat řadu uznávaných vědců a navázat na jejich předchozí výzkum. Odborná kvalifikace měla stále svou váhu, protože bez zkušených badatelů nebylo možné dosáhnout výsledků, které stát od nové instituce očekával.
Právě zde se začal projevovat jeden z největších rozporů celé přestavby. Komunistické vedení požadovalo vědecký pokrok a modernizaci průmyslu, současně však prosazovalo ideologická pravidla, která mohla vědeckou práci omezovat. V některých oborech tento rozpor zůstával relativně skrytý. Jinde začalo politické přesvědčení rozhodovat dokonce o tom, které vědecké poznatky smějí být považovány za správné.
Ideologie místo důkazů
Na jaře 1952 se v Brně konala vědecká konference s poněkud neobvyklým názvem: Proti kosmopolitismu a objektivismu ve vědě. Už samotné označení napovídalo, jakým směrem se měla diskuse ubírat. Vědci se zde zabývali také tím, které biologické teorie odpovídají marxistickému pohledu na svět. Nejdelší referát přednesl mikrobiolog Ivan Málek, významný propagátor sovětské biologie a pozdější ředitel Biologického ústavu Československé akademie věd. Jeho vystoupení neslo název Za vzorem sovětských biologických věd.
Konference probíhala ve městě, kde Gregor Johann Mendel už v 19. století položil základy moderní genetiky. Jeho pokusy s křížením hrachu ukázaly, že dědičné vlastnosti se předávají podle určitých pravidel. Na začátku padesátých let však bylo v Československu politicky žádoucí tyto poznatky odmítat. Genetika vycházející z Mendelových zákonů byla označována za reakční vědu a její místo ve výuce zaujímala takzvaná mičurinská biologie.
Za touto změnou stál sovětský agronom Trofim Děnisovič Lysenko. Muž, který se těšil podpoře Josifa Stalina, získal v Sovětském svazu mimořádný vliv na biologický výzkum. Tvrdil, že prostředí může cíleně měnit dědičné vlastnosti organismů a že získané změny lze předávat potomkům. Odmítal přitom základy chromozomové genetiky, které vědci postupně potvrzovali experimenty.

Trofim Lysenko
Lysenkovo učení působilo na první pohled lákavě. Slibovalo, že člověk dokáže přírodu přetvářet podle svých potřeb a že správnými postupy podstatně zvýší zemědělské výnosy. Pracovalo například s představou, že při roubování ovocných stromů mohou vznikat dědičné změny, které se následně přenesou i na rostliny vypěstované ze semen.
Skutečnost byla podstatně složitější. Roubování umožňuje spojit vlastnosti podnože a naroubované části rostliny, samo o sobě však běžně nemění genetickou informaci předávanou semeny způsobem, který Lysenko předpokládal. Také jarovizace, tedy využití působení nízkých teplot k ovlivnění vývoje rostlin, má skutečný biologický základ. Lysenko však z praktických zemědělských poznatků vyvozoval dalekosáhlé závěry o dědičnosti, které experimentální výsledky nepotvrzovaly.
V roce 1948 získalo jeho učení v Sovětském svazu oficiální převahu. Odpůrci byli vystavováni politickému tlaku a klasická genetika ztratila možnost svobodného rozvoje. Československo začalo tento přístup přebírat krátce po komunistickém převratu.
Už v roce 1950 vyšel český překlad Lysenkovy Agrobiologie. Následovaly další publikace propagující jeho názory. Podle historického výzkumu Michala Šimůnka a Uweho Hoßfelda bylo mezi lety 1948 a 1954 do češtiny a slovenštiny přeloženo přibližně dvanáct Lysenkových knih a kratších prací. Vedle toho vycházely oslavné životopisné publikace sovětských autorů.
Taková publikační aktivita pomáhala vytvořit dojem, že sovětská biologie představuje nejpokročilejší směr světové vědy. Její závěry šířily odborné časopisy i státní propaganda. Informace o údajných úspěších nových zemědělských metod se dostávaly také do rozhlasu a filmových týdeníků.
Českoslovenští studenti se tak mohli seznamovat s teoriemi, které měly silnou politickou podporu, zatímco zásadní poznatky moderní genetiky byly ve výuce potlačovány. Důsledky se projevovaly zejména při vzdělávání nové generace biologů, zemědělských odborníků a budoucích lékařů.
Za lysenkismus se přitom stavěli i lidé, kteří měli za sebou skutečné vědecké výsledky. Patřil mezi ně Ivan Málek, radiobiolog Ferdinand Herčík nebo imunolog Milan Hašek. Dalším významným propagátorem byl Antonín Klečka, první předseda Československé akademie zemědělských věd, která byla samostatnou institucí.
Jejich podpora lysenkismu ukazuje, že ideologickému tlaku nepodléhali pouze vědci bez odborných zkušeností. Někteří jeho zastánci později výrazně přispěli k rozvoji moderní biologie. U jednotlivých osobností přitom není možné bez dalších dokladů určit, nakolik jejich postoje vycházely z přesvědčení a nakolik z přizpůsobení politickým poměrům.
Ještě podivnější případ představovalo učení sovětské bioložky Olgy Borisovny Lepešinské. Ta prosazovala představu, že živé buňky mohou vznikat z jakési nebuněčné živé hmoty. Její tvrzení odporovala základním poznatkům buněčné biologie, přesto získala v Sovětském svazu politickou podporu.
V Československu vyšly mezi lety 1951 a 1954 čtyři překlady publikací věnovaných jejímu učení. To dobře ukazuje, jak daleko mohla zajít snaha přizpůsobovat vědu sovětským ideologickým vzorům. Poznatky, které bylo možné kriticky zkoumat běžnými vědeckými metodami, získávaly autoritu díky politickému postavení svých zastánců.
Ve stejné době přitom světová genetika postupovala rychle kupředu. Roku 1953 zveřejnili James Watson a Francis Crick model dvojšroubovicové struktury DNA, založený mimo jiné na rentgenových difrakčních výsledcích Rosalind Franklinové a Maurice Wilkinse. Objev zásadně proměnil chápání dědičnosti a otevřel cestu molekulární biologii.
Českoslovenští odborníci se tak ocitli v obtížné situaci. Moderní genetika poskytovala stále přesnější vysvětlení biologických procesů, zatímco politicky prosazovaná mičurinská biologie vycházela z jiných předpokladů. Otevřená kritika oficiálně podporovaného směru mohla mít vážné profesní následky.
Padesátá léta proto znamenala pro československou genetiku značnou ztrátu. V některých případech zanikla možnost pokračovat v zavedeném výzkumu, jinde se omezila výuka. Problém spočíval také ve ztracených letech odborného vzdělávání. Vědci museli později dohánět poznatky a metody, které se v zahraničí mezitím staly běžnou součástí oboru.
Podobné ideologické zásahy postihly také humanitní vědy. Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů byla jazykověda, která se ocitla uprostřed sporu rozhodovaného samotným Stalinem.
V Sovětském svazu dlouho převládalo učení jazykovědce Nikolaje Marra. Jeho teorie spojovala vývoj jazyka se společenskými a hospodářskými změnami. Marr například předpokládal, že jazyk je součástí společenské nadstavby a že jeho vývoj souvisí s proměnami třídního uspořádání společnosti.
V československém prostředí se marrismus začal výrazněji prosazovat na konci čtyřicátých let. Roku 1949 vyšel sborník Sovětská jazykověda, který měl české odborníky seznámit s tímto směrem. Někteří lingvisté se pokoušeli hledat spojitosti mezi sovětským učením a výsledky domácího jazykovědného výzkumu.
Pak však přišel zásah, který během několika týdnů obrátil oficiální hodnocení celé teorie.
V červnu 1950 zveřejnil Stalin v sovětském deníku Pravda text věnovaný marxismu a jazykovědě. Marrovu teorii v něm odmítl. Prohlásil mimo jiné, že jazyk není třídním nástrojem a že jeho vývoj nelze jednoduše spojovat s hospodářskými převraty.
Stalinovy stati byly okamžitě přeloženy a zveřejněny také v Československu. Vyšly v denním tisku i odborném časopise Slovo a slovesnost. Jeho závěry se staly autoritativním východiskem další jazykovědné diskuse.
To mělo pozoruhodné důsledky. Odborníci, kteří ještě nedávno přejímali sovětské jazykovědné teorie, museli nyní vysvětlovat, proč byly chybné. Za rozhodující autoritu při posuzování jazykovědných teorií byl považován politik, který se jazykovědou profesionálně nezabýval.
Situace navíc poškodila i domácí vědecké směry, které s Marrovým učením neměly mnoho společného.
Československo mělo před válkou mezinárodně uznávanou tradici jazykovědného strukturalismu. Pražský lingvistický kroužek, spojený s osobnostmi jako Roman Jakobson, Vilém Mathesius nebo Bohuslav Havránek, významně ovlivnil moderní lingvistiku. Jeho představitelé zkoumali jazyk jako systém vzájemně souvisejících prvků a zabývali se jeho funkcemi při dorozumívání.
Po Stalinově vystoupení se však kritika marrismu postupně obrátila také proti pražskému strukturalismu. V letech 1951 a 1952 vycházely v Rudém právu, Tvorbě a odborných časopisech texty, které jej označovaly za ideologicky chybný směr.
Zvlášť aktivně proti strukturalismu vystupoval jazykovědec František Trávníček. Naproti tomu Bohuslav Havránek se postupně snažil zachovat hodnotné výsledky staršího výzkumu a bránil mechanickému odmítání dosavadních metod. Ani mezi uznávanými odborníky tedy neexistoval jednotný postoj.
Předmětem kritiky se staly také vědecké postupy, které si před válkou získaly mezinárodní uznání. Domácí jazykověda se musela vyrovnávat s politickými požadavky, jejichž podoba se mohla změnit podle aktuálního stanoviska sovětského vedení.
Ještě tvrdší zásah postihl sociologii.
Před komunistickým převratem existovala v Československu rozvinutá sociologická tradice. Vědci se zabývali společenskými rozdíly, rodinným životem i proměnami moderních měst. Po roce 1948 však začaly být sociologické instituce postupně rušeny a samotný obor byl označen za buržoazní pavědu.
Na vysokých školách mizely sociologické semináře a jejich pracovníci byli nuceni odejít nebo se věnovat jiným oblastem. Sociologie jako samostatná akademická disciplína prakticky zanikla. Někteří odborníci pokračovali v omezeném výzkumu prostřednictvím neformálních skupin, jiní odešli do zahraničí.
Příkladem je brněnská univerzita, kde byl roku 1949 sociologický seminář sloučen s filozofickým. Významný sociolog Arnošt Inocenc Bláha byl k 1. říjnu téhož roku penzionován.
Když byla v listopadu 1952 slavnostně představena Československá akademie věd, sociologie už neměla postavení svobodně rozvíjeného vědeckého oboru. Její samostatný výzkum se začal výrazněji obnovovat až v šedesátých letech. Sociologický ústav ČSAV vznikl teprve 1. dubna 1965.
Politická nedůvěra se týkala dokonce i kybernetiky, tedy vědy zabývající se řízením a přenosem informací. V padesátých letech bývala v komunistickém prostředí označována za buržoazní pavědu. Přitom právě její poznatky začínaly nacházet uplatnění v automatizaci a výpočetní technice.
Československý vývoj měl ovšem vlastní zvláštnosti. Už roku 1950 začala skupina vedená Antonínem Svobodou pracovat na samočinném počítači SAPO. Výzkum výpočetní techniky tedy pokračoval i v období ideologického odmítání kybernetiky. Ukazuje to, že politická kritika určité vědecké disciplíny nemusela automaticky zastavit všechny technické projekty, které s ní souvisely.
Postupně se začaly objevovat také pochybnosti o lysenkismu. Ve druhé polovině padesátých let již českoslovenští biologové mohli zveřejňovat kritičtější stanoviska. Přibývalo odborných diskusí, které vracely pozornost ke klasické genetice a moderním experimentálním metodám.
V roce 1960 však Trofim Lysenko ještě osobně navštívil Prahu. Dne 21. dubna zde vystoupil na odborném setkání. Jeho cesta připomínala, že sovětská podpora lysenkismu stále přetrvávala, přestože se jeho vědecká autorita postupně oslabovala.
Symbolické završení tohoto vývoje přišlo v roce 1965.
Československá akademie věd tehdy uspořádala v Brně mezinárodní sympozium věnované stému výročí zveřejnění Mendelovy práce o křížení rostlin. Podle dobových údajů se jej zúčastnilo více než tisíc zahraničních hostů z 39 zemí. Součástí oslav bylo také otevření Mendelova památníku v areálu augustiniánského opatství na Starém Brně.
Předsedou sympozia se stal botanik Bohumil Němec, jeden z nejvýznamnějších českých přírodovědců své generace.

Bohumil Němec
Ve stejném městě, kde se roku 1952 veřejně prosazovala sovětská biologie proti Mendelově genetice, se o třináct let později uskutečnilo velké mezinárodní setkání na počest jejího zakladatele. Československá věda se tím symbolicky vracela k tradici, jejíž význam byl v předchozím období politicky zpochybňován.
Ideologické kampaně však po sobě zanechaly důsledky, které žádné sympozium nemohlo okamžitě napravit. Někteří vědci přišli o možnost vykonávat svou profesi, jiní museli změnit zaměření výzkumu. A část odborníků, kteří se odmítali přizpůsobit oficiálním teoriím, za svůj postoj zaplatila mnohem vyšší cenu.
Vědci na odstřel
Když v listopadu 1952 vznikala Československá akademie věd, mezi jejími prvními členy chyběl jeden z nejuznávanějších českých přírodovědců. Bohumil Němec měl za sebou více než půlstoletí vědecké práce, mezinárodní uznání a zásadní objevy v botanice. Přesto se v nové akademii pro něj místo nenašlo. Na jaře následujícího roku mu navíc stát podstatně snížil důchod.
Němcovi bylo tehdy osmdesát let. Patřil ke světově uznávaným odborníkům na fyziologii rostlin a proslavil se zejména výzkumem jejich schopnosti vnímat gravitaci. Působil jako rektor Univerzity Karlovy, vydával odborné publikace a zastával významné funkce ve vědeckých společnostech. Jeho práce znali také biologové v Sovětském svazu.
Problém představovala jeho politická minulost.
Během první republiky se Němec angažoval v Československé národní demokracii. V roce 1935 dokonce vystupoval jako prezidentský kandidát pravicových stran proti Edvardu Benešovi. Kandidatury se před samotnou volbou vzdal, jeho účast v politice však zůstala dobře známá.
Po únoru 1948 mohl díky svému odbornému postavení dál vědecky pracovat. Ještě několik let přednášel na univerzitě v Bratislavě a udržoval kontakty se zahraničními institucemi. Když ovšem přišel výběr prvních členů ČSAV, jeho jméno na seznamu jmenovaných chybělo.
V roce 1953 následoval zásah, který se dotkl přímo jeho živobytí. Podle vládního nařízení umožňujícího omezovat penze některým představitelům předválečných společenských elit byl Němcovi podstatně snížen důchod. Stát tak postihl vědce, jehož mezinárodní odbornou autoritu sám uznával.
Pak nastal překvapivý obrat.
Historik, který Němcův život zkoumal, upozorňuje, že změna jeho postavení pravděpodobně souvisela s návštěvou vlivného sovětského vědce. Ten měl československým představitelům připomenout, jakého uznání se Němcovo dílo těší v Sovětském svazu. Přímou příčinnou souvislost však dochované doklady jednoznačně nepotvrzují.
Jisté je, že Němcovi byl důchod vrácen a 23. listopadu 1953 se stal akademikem ČSAV. O dva roky později ho dokonce pověřili vedením Encyklopedické komise akademie, která měla připravovat novou všeobecnou encyklopedii.
Pozoruhodné je odůvodnění, kterým úřady vysvětlovaly navrácení jeho penze.
V dokumentu uloženém v archivu Akademie věd se připomínaly Němcovy kontakty se sovětskými biology i jeho význam pro světovou vědu. Autoři současně připouštěli, že v minulosti zastával významné funkce v politických stranách, které režim označoval za reakční. Následovalo však vysvětlení, že „nelze ho jednostranně hodnotiti jako reakčního politika“.
Dokument dokonce tvrdil, že Němec vlastně nikdy nebyl politikem v pravém slova smyslu a pravicové strany jeho věhlas pouze využily ke svým účelům.
Bylo to zvláštní přehodnocení života člověka, jehož veřejná činnost byla dobře zdokumentovaná. Němec se přitom své politické minulosti nezříkal. Ve vlastních životopisech ji uváděl otevřeně a bez snahy své dřívější postoje zakrývat.
Komunistické úřady tak dokázaly během několika měsíců změnit názor na téhož člověka. Nejdříve se stal příslušníkem nežádoucí předválečné elity, později uznávaným akademikem, jehož politické angažmá bylo možné úředně vysvětlit a omluvit.
Němcův příběh přitom skončil poměrně příznivě. Jiní odborníci přišli o možnost veřejně přednášet a někteří se dostali dokonce do vyšetřovací vazby.
Jedním z nich byl literární historik Václav Černý.
Za německé okupace se Černý zapojil do protinacistického odboje a na začátku roku 1945 skončil ve vězení na Pankráci. Po osvobození byl jmenován profesorem obecné a srovnávací literatury na Univerzitě Karlově. Patřil k uznávaným literárním kritikům a v obnoveném časopise Kritický měsíčník otevřeně polemizoval s kulturní politikou komunistů.
Po únoru 1948 se jeho postavení začalo rychle zhoršovat. Časopis byl zastaven a Černého působení na univerzitě postupně omezováno. Od roku 1950 již nesměl přednášet. Následujícího roku odešel do Ústavu pro lidovou píseň.
Koncem roku 1952 byl zatčen a několik měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě. Na jaře 1953 stanul před soudem, který ho pro nedostatek důkazů osvobodil. Návrat na univerzitu mu však umožněn nebyl.
Pracovní uplatnění nakonec nalezl v Československé akademii věd. Od poloviny padesátých let působil v Kabinetu pro moderní filologii. V roce 1960 přešel do Archivu ČSAV, kde se zabýval soupisem a odborným zpracováním historických rukopisů.
Pro člověka, který dříve přednášel evropskou literaturu univerzitním studentům, to představovalo značnou změnu. Černý však dokázal i při této práci dosahovat pozoruhodných výsledků.
Při průzkumu rukopisů ze zámeckých a klášterních knihoven objevil dosud neznámé drama španělského barokního dramatika Pedra Calderóna de la Barca, nazvané El Gran duque de Gandía. Jeho práce tak přinesla skutečný literárněhistorický objev, přestože se musel vzdát běžné univerzitní kariéry.
Černý se zároveň dál věnoval evropskému středověku a barokní literatuře. V roce 1965 byl dokonce jmenován zahraničním členem Královské španělské akademie. Mezinárodní ocenění jeho práce však samo o sobě nestačilo k tomu, aby mohl opět svobodně přednášet.
Příležitost přišla až během pražského jara. Roku 1968 se vrátil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a obnovil své pedagogické působení. Vydrželo pouhé dva roky.
V roce 1970 byl Černý znovu odstraněn z univerzity, tentokrát v rámci nastupující normalizace. Následné zákazy publikování ho přiměly obracet se stále více k samizdatu a exilovým nakladatelstvím.
Jeho osud ukazuje jeden důležitý rys tehdejšího vědeckého prostředí. Akademie mohla člověku, kterého univerzita odmítala zaměstnat, umožnit pokračovat v odborné činnosti. To však neznamenalo, že by jeho kariéra byla před dalšími politickými zásahy chráněna.
Podobnou zkušenost měl filozof Jan Patočka.

Jan Patočka
Patočka patřil mezi nejvýznamnější české představitele fenomenologické filozofie. Studoval v Paříži, Berlíně a Freiburgu, kde se osobně setkal s Edmundem Husserlem a Martinem Heideggerem. Jeho kniha Přirozený svět jako filosofický problém, vydaná roku 1936, získala významné postavení v českém filozofickém myšlení.
Po druhé světové válce se vrátil na Karlovu univerzitu. Jeho působení však po komunistickém převratu narazilo na ideologické překážky a v roce 1950 musel z politických důvodů zanechat vysokoškolské výuky.
Několik následujících let pracoval v Ústavu T. G. Masaryka a poté ve Výzkumném ústavu pedagogickém. Roku 1956 nastoupil do Pedagogického ústavu Jana Amose Komenského ČSAV a později působil ve Filosofickém ústavu akademie.
Zabýval se především dějinami filozofie, překlady a odborným zpracováním díla Jana Amose Komenského. Připravoval komentáře k jeho spisům a podílel se na mezinárodní komeniologické spolupráci. Přestože jeho badatelská činnost pokračovala, možnost veřejně rozvíjet vlastní filozofickou školu prostřednictvím pravidelných univerzitních přednášek zůstávala omezená.
O tom, jaké pozornosti se Patočka těšil ze strany bezpečnostních orgánů, vypovídají dochované dokumenty ministerstva vnitra.
V listopadu 1960 si příslušník ministerstva vnitra všiml šestnáctiletého chlapce, který v pražské oboře Hvězda vyrýval do pískovce nápisy v angličtině. Jejich význam byl „Mám rád Eisenhowera“. Chlapcem byl Patočkův syn Jan.
Z dnešního pohledu šlo o mladistvou provokaci, kterou by bylo možné řešit jako poškozování přírodního útvaru. Tehdejší bezpečnostní aparát v ní však spatřoval také politický problém.
Případ vedl k prověřování celé rodiny. Dne 13. prosince 1960 byl Jan Patočka předvolán k pohovoru na ministerstvo vnitra. Příslušníky zajímaly jeho názory, rodinná výchova i osoby, s nimiž se stýkal.
V policejním záznamu byl Patočkův způsob myšlení označen za škodlivý idealistický směr. Úředník dospěl k závěru, že filozof nevychovává své děti k oddanosti socialistickému zřízení. Zkoumaly se také jeho kontakty s lidmi, které bezpečnost označovala za prozápadně orientované.
Po výslechu musel Patočka podepsat prohlášení o mlčenlivosti. Zavázal se, že o obsahu jednání nebude informovat ani vlastní rodinu. V dokumentu byl upozorněn na možné trestní následky vyzrazení.
Celá událost je zachycena v autentických bezpečnostních spisech, které byly později odborně vydány.
Filozof zaměstnaný ve státní vědecké instituci tak čelil prověřování svých názorů kvůli nápisu, který jeho dospívající syn vyryl do kamene. Bezpečnostní orgány spojovaly rodinný život s politickou spolehlivostí a vytvářely o Patočkovi záznamy, které mohly být využity při jeho dalším posuzování.
K návratu na univerzitu se dostal až v roce 1968, kdy byl jmenován profesorem filozofie. Znovu mohl pravidelně přednášet a účastnit se mezinárodního akademického života.
Ani toto období netrvalo dlouho. V roce 1972 musel odejít do předčasného důchodu. Pokračoval v soukromých přednáškách a bytových seminářích, kde se kolem něj scházeli studenti a mladší intelektuálové. V roce 1977 se stal jedním z prvních mluvčích Charty 77. V březnu téhož roku zemřel po sérii vyčerpávajících policejních výslechů.
Patočkův příběh ukazuje, že možnost vědecky pracovat nemusela být spojena se svobodou veřejně předávat vlastní myšlenky. V jeho případě se toto omezení opakovalo během několika různých období komunistického režimu.
Zvlášť pozoruhodný osud měl chemik Otto Wichterle.

Prof. Ing. RTDr. Otto Wichterle
V době komunistického převratu už patřil k úspěšným vědcům. Za války působil ve výzkumu Baťových závodů ve Zlíně, kde se podílel na vývoji syntetických vláken. Po osvobození se vrátil do Prahy a začal budovat československou makromolekulární chemii.
Jeho výzkum měl značný průmyslový význam. Zabýval se syntetickými polymery a materiály, které nacházely využití v nejrůznějších oblastech výroby. Na pražské Vysoké škole chemicko-technologické vychovával další odborníky a rozvíjel nový vědní obor.
V roce 1958 však na škole proběhly rozsáhlé politické prověrky. Wichterle patřil mezi pedagogy, kteří museli odejít.
Komunistické vedení VŠCHT propustilo profesora, jehož výzkum měl mimořádnou odbornou i hospodářskou hodnotu. Spolu s ním přišli o místa také další uznávaní odborníci. Postup vedení školy později kriticky hodnotili i její vlastní představitelé.
Jeho příběh však nabral nečekaný směr.
Už v roce 1957 se v Praze uskutečnilo významné mezinárodní sympozium věnované makromolekulární chemii. Setkání pomohlo přesvědčit státní vedení o potřebě vybudovat specializované pracoviště pro výzkum polymerů.
Právě Wichterle následně získal nabídku, aby nový ústav vedl. V roce 1958 se zapojil do budování pracoviště v rámci ČSAV a od ledna 1959 stanul v čele Ústavu makromolekulární chemie.
Šlo o pozoruhodný paradox. Zatímco ho vedení jedné státní instituce z politických důvodů propustilo, jiná státní instituce mu svěřila vybudování významného výzkumného ústavu.
Podle vzpomínek publikovaných v Akademickém bulletinu byla tehdejší akademie vůči části politicky postižených vysokoškolských pracovníků vstřícnější než vedení vysokých škol. V jejích ústavech našli uplatnění také fyzikální chemici Jiří Hála a Ervin Erdös, kteří museli opustit VŠCHT.
Na Wichterleho případu je zároveň vidět, že ani uvnitř komunistického aparátu neexistoval ve všech personálních otázkách jednotný postup. Jeho přechod do akademie podpořil chemik František Šorm a podle dobového svědectví v celé záležitosti sehrála roli také intervence ústředního výboru KSČ.
Wichterle díky tomu získal prostor pokračovat v práci. Nový ústav postupně vybudoval v mezinárodně uznávané centrum výzkumu polymerů. Jeho vlastní vědecké výsledky přitom přinášely Československu značnou prestiž.
Politické konflikty však nezmizely.
V roce 1968 se Wichterle veřejně zapojil do reformního dění. Patřil mezi spoluautory manifestu Dva tisíce slov, který vyzýval k pokračování demokratizačního procesu. V následujícím období působil také v zákonodárných orgánech a vystupoval proti některým normalizačním opatřením.
Tyto postoje měly přímý dopad na jeho profesní postavení.
Dne 21. prosince 1969 byl Wichterle odvolán z funkce ředitele Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. V ústavu sice mohl zůstat jako vědecký pracovník, ale jeho další veřejné působení bylo výrazně omezeno.
Zásahy se projevovaly i symbolicky. Podle oficiálního životopisu zveřejněného VŠCHT nesmělo být jeho jméno uvedeno na tablu profesorů, kteří na škole v minulosti působili.
Wichterle přitom nepřestal bádat. V následujících desetiletích pokračoval v odborné práci, věnoval se novým materiálům a připravoval další vynálezy. Ztratil však možnost přímo řídit instituci, kterou sám vybudoval.
Jeho osud tak ukazuje zvláštní pravidla tehdejšího vědeckého prostředí. Člověk mohl vytvořit významné pracoviště, vychovat odborníky a získat mezinárodní uznání. Přesto mohl být během krátké doby zbaven vedoucího postavení kvůli svým veřejným názorům.
Rozdíly mezi jednotlivými institucemi byly značné. Některá akademická pracoviště dokázala zaměstnat odborníky odmítnuté vysokými školami. Jinde kádrové prověrky připravily vědce o možnost pokračovat v dosavadní kariéře. Rozhodující roli často hrálo konkrétní vedení a politické poměry daného období.
Po roce 1968 navíc začaly být znovu přezkoumávány postoje pracovníků akademie. Vznikaly seznamy lidí, jejichž pracovní poměr byl ukončen nebo jejichž další působení bylo omezeno. Svědčí o tom také dochované dokumenty kádrového a personálního útvaru ČSAV, které dnes uchovává Masarykův ústav a Archiv Akademie věd.
Právě v těchto osobních příbězích se ukazuje cena politického řízení vědy. Bohumil Němec musel čekat na uznání svého postavení, Václav Černý a Jan Patočka opakovaně ztráceli možnost univerzitní výuky a Otto Wichterle byl dvakrát postižen zásahy do své kariéry. Přesto jejich odborná práce pokračovala a její výsledky získávaly uznání i za hranicemi Československa.
Úspěchy navzdory režimu
Dne 10. prosince 1959 vystoupil Jaroslav Heyrovský ve stockholmském Koncertním sále, aby převzal Nobelovu cenu za chemii. Ocenění mu předal švédský král Gustav VI. Adolf. Během slavnostního ceremoniálu zazněla také čeština. Švédský chemik Arne Ölander se totiž rozhodl část svého projevu věnovaného Heyrovského objevu přednést v rodném jazyce laureáta. Československý vědec se stal prvním a dosud jediným českým nositelem Nobelovy ceny za chemii.

Klasický fotograficky registrující polarograf vyráběný v třicátých létech českou firmou Nejedlý
Pro komunistické Československo představovala událost mimořádný úspěch. Heyrovský stál v čele Polarografického ústavu, který se v roce 1952 stal součástí nově založené akademie. Výzkum prováděný na jejích pracovištích se tak dočkal nejvyššího mezinárodního uznání. Za slavnostním ceremoniálem se ovšem skrývala mnohem delší historie.
Objev, za který Heyrovský Nobelovu cenu získal, pocházel už z roku 1922. Tehdy při pokusech s kapkovou rtuťovou elektrodou přišel na způsob, jak pomocí elektrického proudu určit složení chemických roztoků. Metoda dostala název polarografie a postupně se rozšířila do laboratoří po celém světě.
Její princip byl překvapivě jednoduchý. Rtuť odkapávala z tenké kapiláry do zkoumaného roztoku a vědci sledovali, jak se při změnách napětí mění procházející proud. Z naměřené křivky dokázali určit přítomnost jednotlivých látek i jejich koncentraci. Metoda umožňovala odhalit také velmi malé množství sledovaných sloučenin.
Polarografie postupně nacházela využití v chemickém průmyslu, při kontrole léčiv i v biologickém výzkumu. Její význam byl tak velký, že do roku 1959 vyšlo ve světě přes šedesát odborných knih věnovaných této metodě a počet publikovaných studií přesáhl deset tisíc.
Heyrovského práce tak měla pevné základy v období první republiky. Nová akademie však poskytla jeho výzkumu rozsáhlejší institucionální zázemí. Polarografický ústav umožňoval systematické zdokonalování přístrojů, rozvíjení elektrochemických metod a přípravu dalších odborníků.
Nobelova cena proto vypovídala o dvou věcech současně: o kvalitě české vědecké tradice a o schopnosti akademických ústavů na tuto tradici navázat. Samotný objev nelze připisovat komunistickému režimu, protože vznikl dávno před jeho nástupem.
Úspěch byl pro československou vědu mimořádně důležitý také z hlediska zahraničních kontaktů. Heyrovského metoda se používala v západních i socialistických zemích. Do Prahy přijížděli vědci, kteří se s polarografií chtěli seznámit přímo na pracovišti jejího objevitele. Výsledky československých odborníků se tak dostávaly do mezinárodního prostředí navzdory politickému rozdělení Evropy.
Další významné výsledky vznikaly v ústavech, jejichž historie začínala přímo v padesátých letech.
Jedním z nich byl Ústav organické chemie, založený roku 1953. Jeho budování vedl chemik František Šorm, který dokázal kolem sebe soustředit odborníky z několika příbuzných oborů. Zaměřili se na výzkum přírodních látek, bílkovin a chemických sloučenin důležitých pro životní procesy. Později se pracoviště přejmenovalo na Ústav organické chemie a biochemie.
Šorm patřil k lidem, kteří pochopili význam propojení různých vědeckých disciplín. Chemici měli spolupracovat s biology a výsledky jejich společné práce měly pomáhat objasňovat procesy probíhající v živých organismech. Výzkum zároveň mohl vést k látkám využitelným v medicíně.
Právě na tomto pracovišti zahájil roku 1960 svou vědeckou dráhu Antonín Holý. Mladý chemik se nejprve věnoval syntéze sloučenin souvisejících s nukleovými kyselinami. Jeho práce byla součástí základního výzkumu, u kterého nebylo možné předem přesně určit budoucí praktické využití.
Zásadní okamžik přišel v květnu 1976 na vědecké konferenci v západoněmeckém Göttingenu.
Holý se tam setkal s belgickým virologem Erikem De Clercqem, který hledal chemika ochotného spolupracovat na vývoji látek proti virovým infekcím. Oba odborníci si porozuměli a začali společně zkoumat možnosti syntetických sloučenin připravovaných v pražské laboratoři.
Ještě během roku 1976 dorazila z Prahy do belgické Lovaně první zásilka šesti látek. Dvě z nich vykazovaly protivirovou aktivitu. Začala tím spolupráce, která později přinesla objevy s mimořádným významem pro medicínu.
Holého výzkum pokračoval i v osmdesátých letech. Ve spolupráci se zahraničními odborníky postupně vznikaly látky, jejichž další vývoj vedl k léčivům používaným proti HIV a hepatitidě typu B. Mezi nejvýznamnější patřil tenofovir, který se stal součástí řady protivirových přípravků.
První komerčně úspěšné léky založené na těchto objevech se na trhu objevily až po pádu komunistického režimu. Jejich vědecké základy však vznikaly v laboratořích ČSAV. Výzkum, jehož praktické výsledky nebyly na začátku vůbec jisté, nakonec přispěl k vývoji léčiv využívaných po celém světě.
Podobné výsledky ukazovaly význam dlouhodobého základního výzkumu, přestože jeho financování podléhalo politicky řízenému systému.
Akademie ovšem nebyla pouze místem přírodovědných objevů. V šedesátých letech se její pracovníci začali výrazněji zabývat také problémy československého hospodářství a společnosti.
Jedním z nejzajímavějších projektů se stal mezioborový tým vedený filozofem Radovanem Richtou. V roce 1966 zveřejnil rozsáhlou práci Civilizace na rozcestí, která se věnovala proměnám společnosti pod vlivem vědy a techniky.
Na přípravě se podíleli odborníci z různých oblastí. Zabývali se automatizací výroby, vzděláváním i změnami pracovních podmínek. Zkoumali také vztah mezi technologickým pokrokem a hospodářským rozvojem.
Autoři upozorňovali, že československé hospodářství nemůže dlouhodobě spoléhat pouze na rozšiřování průmyslové výroby a spotřebu dalších surovin. Navrhovali větší investice do vzdělání a vědeckého výzkumu, pružnější řízení podniků a lepší využívání odborných znalostí zaměstnanců.
Významným rysem studie bylo také systematické porovnávání vývoje v socialistických a kapitalistických zemích. Autoři se pokoušeli hledat měřitelné ukazatele technologického pokroku a hospodářské výkonnosti.
Práce vzbudila značnou pozornost doma i v zahraničí. Byla přeložena nejméně do dvanácti jazyků a patřila k nejznámějším československým společenskovědním publikacím své doby.
Richtův tým přitom nevznikl jako opoziční iniciativa. Jeho činnost měla podporu stranického vedení a výsledky byly připravovány také pro potřeby KSČ. Výzkumníci však dospívali k závěrům, které zpochybňovaly účinnost některých zavedených způsobů hospodářského řízení.
Takové úvahy se staly součástí širšího reformního prostředí šedesátých let. Vědecké poznatky začaly pronikat do veřejných debat o budoucnosti Československa a o možnostech změny dosavadního systému.
V roce 1968 se toto prostředí výrazně proměnilo.
Během pražského jara se pracovníci akademie zapojovali do diskusí o reformě politického systému. Usilovali o větší odbornou samostatnost a možnost rozhodovat o vědecké činnosti bez přímých zásahů stranických orgánů. Vznikla také myšlenka samostatné stavovské organizace vědeckých pracovníků.
Srpen 1968 však reformní vývoj přerušil.
Na okupaci reagovali pracovníci ČSAV protesty. Historický ústav akademie se navíc podílel na vydání dokumentární publikace Sedm pražských dnů, 21.–27. srpen 1968, známé jako Černá kniha. Obsahovala dobové dokumenty zachycující první týden okupace a stala se významným svědectvím o tehdejších událostech.
Pro nové politické vedení šlo o mimořádně nežádoucí publikaci. Její vydání se stalo předmětem vyšetřování a lidé spojení s přípravou čelili postihům.
Nástup normalizace pak výrazně změnil poměry v celé akademii.
Podle historické příručky Ústavu pro soudobé dějiny muselo na začátku sedmdesátých let z ČSAV odejít přibližně dva tisíce pracovníků. Další odborníci zůstali po srpnu 1968 v emigraci.
Změny zasáhly vedení výzkumných pracovišť i způsob jejich řízení. Zákonné opatření z března 1970 prakticky odstranilo dosavadní princip volby nejvyšších funkcionářů akademie. Rozhodující pravomoci získala vláda.
Výrazně postiženy byly společenské vědy, jejichž pracovníci se v šedesátých letech podíleli na reformních diskusích.
Zvlášť výmluvný byl osud Sociologického ústavu ČSAV. Po jeho zrušení v roce 1970 vznikl nový Ústav pro filosofii a sociologii. Zaměstnanci původních pracovišť přitom museli projít novým výběrem. Přijetí do nové instituce tak umožňovalo politicky rozhodovat o tom, kdo bude moci ve výzkumu pokračovat.
Do čela nového ústavu nastoupil Radovan Richta. Muž, jehož tým ještě nedávno publikoval široce diskutovanou studii o společenských změnách, se přizpůsobil normalizačnímu vedení. Jeho další práce se soustředila především na projekty realizované ve spolupráci se sovětskými vědci.
Zatímco Richta mohl pokračovat v kariéře, část jeho někdejších kolegů ztratila zaměstnání. Osud reformního výzkumu tak ukazuje, jak rozdílně dopadli vědci, kteří se v šedesátých letech podíleli na podobných projektech.
Podobně výmluvný byl konec Ústavu pro výzkum veřejného mínění ČSAV.
Pracoviště vzniklo roku 1967 a v následujících letech provádělo sociologická šetření, která měla pomáhat poznávat postoje obyvatel. V období pražského jara se zabývalo také aktuálními politickými otázkami.
Po roce 1969 však byla veřejná prezentace jeho výsledků stále výrazněji omezována. Normalizační vedení začalo kritizovat i samotnou relativní nezávislost ústavu.
Dne 31. srpna 1972 byl Ústav pro výzkum veřejného mínění ČSAV zrušen. Menší část jeho zaměstnanců přešla do nového pracoviště při Federálním statistickém úřadu.
Událost názorně ukazuje, jak problematické mohlo být pro autoritářský režim systematické zjišťování společenských názorů. Výsledky výzkumů totiž nemusely odpovídat představám politického vedení.
Normalizace zároveň znovu omezila možnosti mezinárodní vědecké spolupráce. Cesty na zahraniční konference podléhaly schvalování a přednost získávaly kontakty se socialistickými zeměmi. Přístup k některým odborným publikacím ze Západu byl obtížnější. Rostoucí problémy působilo také zastarávání přístrojového vybavení.
Výzkum ovšem pokračoval. V některých oblastech dokázali českoslovenští odborníci realizovat projekty, které patřily k technologicky náročným i v mezinárodním měřítku.
Jeden z nejzajímavějších úspěchů přišel v roce 1978.
Dne 24. října odstartovala do vesmíru družice Interkosmos 18, která nesla první československou družici Magion 1. Malé zařízení vážilo přibližně patnáct kilogramů a bylo určeno k výzkumu magnetosféry a ionosféry Země.

Pozemní testovací exemplář družice Magion 1 na Observatoři a telemetrické stanici v Panské Vsi
Na projektu pracovali českoslovenští inženýři a technici pod vedením Pavla Třísky a Jaroslava Vojty. Družici vyvinuli v rámci výzkumu Geofyzikálního ústavu ČSAV.
Samotný název Magion vznikl spojením slov magnetosféra a ionosféra. Vědci chtěli pomocí dvojice družic současně měřit fyzikální jevy v různých místech prostoru. Výsledky jim měly pomoci lépe pochopit prostředí, ve kterém se šíří rádiové signály a působí magnetické pole Země.
Přípravy trvaly několik let. Českoslovenští odborníci přitom patřili mezi první týmy, které podobný způsob měření navrhovaly. Realizace však byla zdlouhavá a prvenství v použití dvojice družic pro souběžná měření nakonec získaly americké a evropské kosmické agentury.
Magion měl přesto pro československou vědu mimořádný význam.
Dne 14. listopadu 1978 se ve výšce 476 kilometrů oddělil od mateřské družice a začal samostatně pracovat. Večer v 18 hodin a 45 minut středoevropského času se aktivoval mechanismus, který uvolnil jeho antény. O půl minuty později měly být první signály zachyceny na pozemní stanici v Panské Vsi u Dubé.
Jenže právě ve chvíli, kdy se měl dostavit výsledek několikaleté práce, nastal problém.
Pozemní přijímací anténa se přestala správně natáčet. Její automatický systém nedokázal sledovat dráhu družice a hrozilo, že technici první vysílání nezachytí.
Pracovníci stanice dokonce uvažovali, že budou obrovskou anténu nouzově ovládat ručně podle síly přijímaného signálu. Takový postup by byl mimořádně obtížný, protože družice se nad obzorem nacházela pouze krátkou dobu.
Nakonec se ukázalo, že problém způsobuje uvolněný elektrický konektor. Po jeho dotažení začala anténa opět pracovat a první signály Magionu bylo možné zaznamenat na magnetofonový pásek.
Přístroj, jehož plánovaná životnost činila pouhých šest měsíců, nakonec vydržel na oběžné dráze téměř tři roky. Zemi obletěl nejméně 16 028krát a zanikl až v září 1981.
Magion se stal základem dalšího československého družicového programu. Následovaly čtyři další družice stejného jména, které pokračovaly ve výzkumu zemského kosmického prostředí.
Tento úspěch byl výsledkem dlouhodobé práce domácích vědeckých týmů a současně spolupráce v programu Interkosmos. Dokládá, že ani omezené možnosti normalizačního Československa nemusely znamenat úplnou izolaci od moderního technologického vývoje.
Na konci osmdesátých let však byly problémy československé vědy stále zřetelnější.
Podle historických údajů pracovalo v ČSAV k 31. prosinci 1989 přibližně 13 800 lidí, z toho asi 3 100 vědeckých pracovníků. Akademie představovala rozsáhlý výzkumný systém se značným počtem odborných pracovišť. Současně se potýkala se zastarávajícím vybavením a administrativními překážkami, které komplikovaly vědeckou práci.
Roku 1988 vyvolalo mezi akademiky nespokojenost také hromadné jmenování nových členů ČSAV. Vláda tehdy jmenovala 72 řádných členů a 89 členů korespondentů. Část dosavadních akademiků kritizovala způsob rozhodování i politická hlediska, která výběr ovlivňovala.
Nespokojenost postupně přerůstala v požadavky na změnu fungování celé instituce.
Po listopadu 1989 začaly na pracovištích vznikat iniciativy usilující o odstranění politické kontroly. Vědečtí pracovníci požadovali nové vedení, revizi personálních rozhodnutí i zásadní změnu financování.
Důležitou úlohu získala Komora volených zástupců pracovišť ČSAV. Její vznik umožnil, aby se na rozhodování o budoucnosti akademie přímo podíleli zástupci jednotlivých ústavů.
V červnu 1990 se novým předsedou Československé akademie věd stal Otto Wichterle. Do čela instituce se tak dostal vědec, který během komunistické vlády sám zažil politické zásahy do své kariéry.
Změny postupně zasáhly celý systém. Začala rehabilitace politicky postižených pracovníků, měnily se způsoby výběru vedoucích představitelů a připravovalo se financování výzkumu prostřednictvím grantů.
Nové podmínky však současně znamenaly, že vědecká pracoviště musela mnohem důsledněji obhajovat své výsledky a hledat místo v proměňující se společnosti. Některé ústavy byly reorganizovány, jiné postupně zanikly.
Československá akademie věd ukončila svou činnost 31. prosince 1992. Na české straně na ni od 1. ledna 1993 navázala Akademie věd České republiky. Jejím prvním předsedou se stal Rudolf Zahradník, zatímco Wichterle získal postavení čestného předsedy.
Tím se uzavřela čtyřicetiletá historie instituce, jejíž podobu roku 1952 určovala komunistická vláda.
Za tu dobu prošla akademie obdobím politických čistek, ideologických kampaní i zásadních vědeckých objevů. Její laboratoře přinesly výsledky, které získaly mezinárodní uznání. Část vědců mohla díky akademickému zázemí pokračovat v práci i v nepříznivých podmínkách. Jiní přišli o zaměstnání nebo byli nuceni svou kariéru přerušit.
Výsledky československé vědy proto nelze jednoduše připsat režimu, který její instituce řídil. Vycházely z práce konkrétních odborníků, starších vědeckých tradic a možností, které poskytovala rozsáhlá síť výzkumných pracovišť. Politická rozhodnutí některé projekty podporovala, zatímco jiné obory poškozovala a omezovala svobodu jejich představitelů.
Československá akademie věd po sobě zanechala laboratoře, odborné školy a výsledky výzkumu, z nichž mnohé mají význam dodnes. Její historie zároveň připomíná, jak snadno může politická moc ovlivňovat směr vědeckého poznání, pokud získá rozhodující kontrolu nad institucemi a lidmi, kteří v nich pracují.
P. S. Věda má hledat pravdu, jenže v některých dobách se nejdřív musela zeptat, jaká pravda je zrovna povolená. Pokud vás podobné příběhy z české historie baví, můžete mou práci podpořit sdílením článku nebo drobným dobrovolným příspěvkem. Pomůžete mi tak přinášet další zapomenuté příběhy, které stojí za připomenutí. Díky, že čtete.
https://www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/Prirucka48_89.pdf
https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/lysenkismus-v-cechach.pdf
https://www.uochb.cz/cs/historie









