Článek
Aleš Hrdlička se narodil v Humpolci jako Alois Ferdinand Hrdlička. Dokonce ani jeho datum narození není v pramenech úplně jednotné. Humpolecké muzeum uvádí 29. březen 1869, zatímco v matrice stojí 30. březen. Podle muzea provedla zápis jeho babička, která byla porodní bábou, až následujícího dne.
Byl nejstarším ze sedmi dětí stolaře Maxmiliána Hrdličky a jeho ženy Karolíny. Matka ho údajně naučila číst a psát už v pěti letech. Ve škole patřil mezi nadané žáky a rodina počítala s jeho studiem na gymnáziu v Německém Brodě, dnešním Havlíčkově Brodě. Hospodářské potíže však Hrdličkovy přiměly hledat budoucnost za oceánem.
Na počátku osmdesátých let 19. století odešla rodina do Spojených států. Nejčastěji se uvádí rok 1881, podrobná chronologie Smithsonian Institution zaznamenává září 1882. Jisté je, že Hrdličkovi bylo přibližně třináct let a jeho novým domovem se stal New York.
Začátek amerického života měl daleko k pozdější kariéře uznávaného vědce. Mladý Alois pracoval společně s otcem v tabákové továrně a pomáhal živit početnou rodinu. Přes den trávil hodiny v provozu, večer se učil anglicky a doplňoval si vzdělání.
Z továrny ho nakonec vyvedla vážná nemoc. Roku 1888 prodělal břišní tyfus a dlouho se léčil. Ošetřující lékař si během léčby všiml Hrdličkových schopností a pomohl mu dostat se ke studiu medicíny. Roku 1889 nastoupil na newyorskou Eclectic Medical College. Škola vycházela z tehdejšího směru označovaného jako eklektická medicína, který kombinoval různé léčebné přístupy. Hrdlička studium dokončil roku 1892 s nejlepšími výsledky ve svém ročníku. Ještě téhož roku pokračoval na New York Homeopathic Medical College and Hospital, kde získal další lékařské vzdělání. Také tuto školu roku 1894 dokončil jako nejlepší student třídy a následně složil státní zkoušku opravňující k provozování běžné lékařské praxe.
Krátce působil jako praktický lékař na newyorské Lower East Side, čtvrti plné chudých přistěhovalců. Lékařská ordinace mu mohla přinést poměrně jisté živobytí. Hrdličku však stále více přitahovalo zkoumání lidského těla. Roku 1894 proto nastoupil do státní psychiatrické nemocnice v Middletownu.
Právě tam začal používat antropometrii, tedy systematické měření lidského těla. Zaznamenával tělesné znaky pacientů a hledal možné souvislosti mezi jejich fyzickou stavbou a duševním stavem. Taková představa odpovídala vědeckému prostředí konce 19. století, kdy se řada badatelů pokoušela vysvětlovat lidské chování pomocí rozměrů lebky, proporcí obličeje nebo celkové tělesné konstituce.
Middletown se stal rozhodující odbočkou jeho života. Hrdlička nastoupil jako lékař, postupně se však začal měnit v antropologa. Jeho pečlivě shromažďované údaje zaujaly vedení nově vznikajícího Patologického ústavu newyorských státních nemocnic. V polovině devadesátých let tam získal výzkumné místo zaměřené na antropologii.
Roku 1896 odjel do Paříže studovat u francouzského antropologa Léonce Manouvriera, jednoho z tehdejších odborníků na měření lidského těla. Antropologie se teprve ustavovala jako samostatná vědecká disciplína. Hranice mezi medicínou, anatomií, archeologií a studiem lidských populací zůstávaly značně volné. Hrdličkovo lékařské vzdělání mu proto poskytlo vhodný vstup do nového oboru.
Po návratu do Spojených států pracoval v newyorském Patologickém ústavu a studoval také rozsáhlou sbírku lidských koster, kterou vytvořil anatom George Sumner Huntington. Získal tak praktické zkušenosti s porovnáváním kosterních pozůstatků, určováním tělesných znaků a vedením rozsáhlé dokumentace. Právě schopnost proměnit lidské tělo v soubor přesně zaznamenaných údajů se stala základem celé jeho další kariéry.
Další zásadní příležitost mu nabídl antropolog Frederic Ward Putnam z Amerického přírodovědného muzea. Roku 1898 se Hrdlička připojil k výpravě norského cestovatele Carla Lumholtze do severního Mexika. Následovaly další expedice na jihozápad Spojených států a do Mexika. Mezi lety 1899 a 1902 zkoumal příslušníky mnoha původních národů, pořizoval tělesná měření a shromažďoval materiál pro další studium.
Z někdejšího dělníka v tabákové továrně se během několika let stal terénní výzkumník pracující pro významné americké muzeum. Jeho hlavním tématem se postupně stal původ původních obyvatel Ameriky. Prosazoval myšlenku, že jejich předkové přišli z Asie přes oblast dnešního Beringova průlivu. Základní směr migrace pozdější výzkumy podpořily, Hrdličkovy představy o jejím stáří byly příliš mladé a postupně je vyvrátily nové archeologické nálezy.
Rozhodující kariérní postup přišel 1. května 1903. Hrdlička nastoupil jako pomocný kurátor pověřený vedením nově vytvořeného oddělení fyzické antropologie v Národním muzeu Spojených států, které patřilo pod Smithsonian Institution. Roku 1910 byl povýšen na kurátora. Ve Washingtonu pak získal vliv, jaký měl v jeho oboru málokdo.
Hrdlička nepracoval pouze mezi muzejními vitrínami. Cestoval do Egypta, Peru, Argentiny, Mongolska, na Sibiř i Aljašku. Studoval současné obyvatele různých oblastí, archeologické nálezy a lidské pozůstatky uložené v muzeích. Výsledky publikoval v odborných studiích a výrazně se podílel na tom, že fyzická antropologie získala v USA pevnější institucionální postavení.
Roku 1918 založil American Journal of Physical Anthropology, jeden z hlavních odborných časopisů svého oboru. O tři roky později byl zvolen členem americké Národní akademie věd. Vedl Americkou antropologickou asociaci a roku 1927 obdržel prestižní Huxleyho pamětní medaili britského Královského antropologického ústavu.
Jeho vzestup působil téměř učebnicově. Chlapec z humpolecké řemeslnické rodiny začínal v Americe jako tovární dělník, po večerech se učil anglicky a během dvou desetiletí se dostal do čela nového oddělení Smithsonian Institution. S postavením však získal také mimořádnou moc rozhodovat, které teorie budou brány vážně, jak se budou zkoumat lidské populace a jaký materiál skončí v muzejních sbírkách. Právě způsob, jakým tuto moc využíval, dnes vrhá na jeho kariéru těžký stín.
Sběratel lebek
V červenci 1902 dorazil Aleš Hrdlička s ozbrojeným doprovodem na svahy pohoří Sierra Mazatán v mexické Sonoře. O několik týdnů dříve tam mexické jednotky zabily přibližně 124 mužů, žen a dětí z národa Yaqui. Těla zůstala ležet na místě. Hrdlička cestoval s doporučujícím dopisem podepsaným prezidentem Porfiriem Díazem a generál Luis Torres mu dovolil odvézt vše, co považoval za vědecky zajímavé.
Hrdlička na bojišti odebral lebky a další pozůstatky nejméně dvanácti lidí. Soubor zahrnoval oběti masakru a podle dochované dokumentace také pozůstatky muže, který byl později oběšen. Materiál dopravil do Amerického přírodovědného muzea v New Yorku. Ve svém popisu výpravy vyjádřil zděšení nad zabíjením žen a dětí. Přesto jejich mrtvá těla proměnil ve výzkumné exempláře. Souhlas mu poskytla armáda. Rodiny a komunita Yaqui možnost rozhodovat nedostaly.
Tato výprava ukazuje základní rozpor Hrdličkovy vědecké práce. Lidské tělo pro něj představovalo soubor údajů. Z délky kostí, tvaru lebky nebo proporcí obličeje se pokoušel vyčíst původ člověka a jeho příslušnost k určité populační skupině. Antropometrii pomáhal standardizovat a prosazoval přesné postupy měření. Tyto metody mají v upravené podobě své místo v biologické antropologii dodnes.
Hrdlička však naměřené rozdíly vykládal prostřednictvím tehdejších rasových teorií. Předpokládal, že lidstvo lze rozdělit do několika velkých biologických skupin a že mezi nimi existují rozdíly také v rozumových schopnostech. Přesná čísla tak často dodávala zdání objektivity závěrům, které vyrůstaly z rasových předsudků.
Sbírání lidských ostatků Hrdlička nevynalezl. Americká muzea, univerzity a vojenské instituce je shromažďovaly už během 19. století. Roku 1898 bylo například ze sbírek armádního lékařského muzea do Smithsonian Institution převedeno 2 206 lebek původních obyvatel Ameriky. Stalo se to ještě před Hrdličkovým nástupem.
Po převzetí oddělení fyzické antropologie v roce 1903 však rozsah sbírky výrazně zvětšil. Podle analýzy deníku The Washington Post z roku 2023 získalo Smithsonian během jeho působení více než 19 000 z nejméně 30 700 lidských ostatků, které tehdy muzeum evidovalo. Toto číslo není počtem pozůstatků, které osobně odebral. Ukazuje rozsah systému budovaného a řízeného pod jeho vedením.
V roce 1904 vydal pětadvacetistránkovou příručku nazvanou Directions for Collecting Information and Specimens for Physical Anthropology. Lékařům a dalším spolupracovníkům v ní vysvětloval, jak získávat antropologické vzorky. Popsal také způsob konzervace a odeslání lidského mozku. Podle archivních dokumentů radil, jak po odebrání orgánu zakrýt stopy pitvy, aby zásah nebyl na těle nápadný.
Postupně si vytvořil mezinárodní síť lékařů, vojenských chirurgů a univerzitních pracovníků. Lidské ostatky mu posílali z amerických nemocnic a márnic i ze zahraničí. Další pocházely z pohřebišť nebo bojišť. Přednostně dostupná byla těla lidí, o která se nikdo bezprostředně nepřihlásil, případně rodin, které si nemohly dovolit pohřeb. Sociální bezmoc se v tomto systému stávala příležitostí k získání vědeckého materiálu.
Mimořádné rozměry měly Hrdličkovy výpravy do Peru v letech 1910 a 1913. Z tamních hrobů a pohřebních jeskyní získal pro Smithsonian přibližně 4 800 lebek. Zajímal se zvláště o stopy nemocí, poranění a trepanací, tedy chirurgických otvorů vytvořených v lebce. Některé nálezy měly posloužit také k určování domnělých rasových „typů“ předkolumbovského obyvatelstva.
V okolí horského městečka San Damián se dostával do pohřebních staveb, které už dříve poškodili vykradači. Během jediného dne tam shromáždil asi osmdesát lebek, z nichž mnohé nesly známky trepanace. Místní lidé se mrtvých obávali a k jejich vyzvedávání přistupovali s náboženskými zábranami. Hrdlička jejich postoj považoval za pověru, která jeho výzkum neměla zastavit.
Podle historika Josepha Feldmana Hrdlička pravděpodobně získal od peruánských úřadů povolení k vývozu kosterního materiálu. Chybí však doklady, že by se někdo ptal místních nebo potomků dotčených komunit. Navíc často nezaznamenal přesné archeologické souvislosti nálezů. Nedostatečná dokumentace dnes omezuje vědeckou hodnotu části sbírky, kvůli níž byly tisíce mrtvých odvezeny přes celý kontinent.
Hrdličkův zájem se postupně rozšířil také na lidské mozky. Chtěl vybudovat sbírku, která by umožnila porovnávat anatomii lidí z různých částí světa. Výzkum přitom spojoval s představou, že mozky mohou potvrdit rozdílné schopnosti jednotlivých „ras“.
Pátrání The Washington Post doložilo 255 mozků, které Smithsonian v roce 2023 stále evidoval. Téměř všechny byly získány na Hrdličkův popud. U 77 exemplářů odebraných ve Spojených státech byla v dokumentaci zaznamenána také dobová rasová klasifikace. Padesát sedm patřilo lidem označeným za černé. Pouze u čtyř z 255 mozků existoval doklad, že je člověk nebo jeho rodina vědomě darovali. U ostatních vyšetřování žádný záznam o souhlasu nenašlo.
Čtyři antropometrické záběry osob z národa Zuni, které Hrdlička publikoval roku 1908.
Jedním z konkrétních případů byla osmnáctiletá Mary Sara, mladá žena ze sámské rodiny žijící na Aljašce. Roku 1933 zemřela na tuberkulózu v sanatoriu v Seattlu. Ošetřující lékař Charles Firestone nabídl její mozek Hrdličkovi. Ten projevil zájem pod podmínkou, že bude Mary považována za „rasově čistou“ Sámku. Lékař po její smrti mozek vyňal a poslal jej do Washingtonu. V dostupných záznamech se nenachází souhlas Mary ani její rodiny. Příbuzní podle novinářského vyšetřování dlouho vůbec nevěděli, co se stalo.
Hrdličkovy názory nelze přesně ztotožnit s nacistickým rasismem. Odmítal tvrzení některých eugeniků, že takzvaná nordická rasa stojí výše než ostatní Evropané. Podobné teorie podle něj nespravedlivě snižovaly postavení Slovanů. Kritizoval také nacistické pojetí germánské nadřazenosti.
Jeho vlastní představa lidstva však zůstávala hierarchická. Rozděloval lidi do tří velkých skupin, které označoval jako bílou, „žlutohnědou“ a černou. Bílé obyvatelstvo stavěl nejvýše, asijské a původní americké populace doprostřed a černé obyvatelstvo na nejnižší stupeň. Před americkým Kongresem v roce 1922 dokonce tvrdil, že černí a asijští lidé mají v průměru nižší duševní schopnosti než běloši. Pro takové závěry neměl spolehlivé vědecké důkazy.
Rasové třídění nezůstávalo uzavřené v muzeu. Americké ministerstvo spravedlnosti Hrdličku pověřilo, aby na rezervaci White Earth v Minnesotě posuzoval, kteří příslušníci národa Anishinaabe jsou údajně „plnokrevní“. Rozhodoval podle tělesných znaků a pomáhal vytvářet seznam, který měl vliv na ochranu jejich půdy. Výpovědi samotných rodin o jejich původu soudy odsouvaly ve prospěch údajně objektivního antropologického posudku. V některých případech byli rozdílně zařazeni i sourozenci se stejnými rodiči.
Hrdlička byl rovněž dlouholetým členem American Eugenics Society a připravoval materiály pro eugenické kongresy. Kritizoval sice zjednodušené dělení lidí podle společenské třídy a připouštěl vliv životního prostředí, základní myšlenku eugeniky podporoval. V dopise z roku 1930 souhlasil se „scientific sterilization“ lidí označených tehdejším jazykem za duševně nenapravitelné. Víru v budoucí přínos eugeniky si uchoval i v době, kdy už byla stále hlasitěji zpochybňována.
Hrdličkův problém tedy nespočíval pouze v používání výrazů typických pro jeho dobu. Měl moc své představy uskutečňovat. Promítal je do muzejních sbírek, vládních posudků a pravidel celého vědního oboru. Za tisíci katalogových čísel přitom stáli lidé, jejichž totožnost a přání byly často zcela vymazány.
Temné dědictví
V meziválečném Československu měl Aleš Hrdlička pověst úspěšného krajana, který se prosadil v Americe a na svou původní vlast nezapomněl. Českou antropologii podporoval penězi, odbornými kontakty a svým mezinárodním vlivem.
Od roku 1923 začal profesor Jindřich Matiegka s Hrdličkovou pomocí vydávat odborný časopis Anthropologie. Periodikum umožnilo československým badatelům zveřejňovat výsledky výzkumu a navazovat spolupráci se zahraničím. Hrdlička se podílel také na vzniku pražského muzea věnovaného vývoji a biologické rozmanitosti člověka.
První zmínky o jeho plánu pocházejí z roku 1922. Původně počítal se samostatnou budovou o rozloze přibližně 1 100 metrů čtverečních. Hospodářská krize snížila hodnotu peněz, které na projekt vyčlenil, takže se velkolepá představa výrazně zmenšila. Sbírky nakonec dostaly prostor v budově Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy na Albertově.
Muzeum bylo otevřeno 22. října 1937 a ještě téhož roku získalo název Hrdličkovo muzeum člověka. Jeho zakladatel vytvořil koncepci expozice a stal se hlavním finančním dárcem. Instituce funguje dodnes, nyní ve Viničné ulici. Hrdličkovo jméno nese také městské muzeum v rodném Humpolci. V českém prostředí tak zůstal po desetiletí především mecenášem a světově proslulým vědcem.
Takový obraz měl pochopitelné důvody. Hrdlička pomohl profesionalizovat fyzickou antropologii, prosazoval jednotné způsoby měření a vytvořil zázemí pro další výzkum. Napsal přes tři sta odborných prací. Sbírky, které budoval, přinesly poznatky využitelné při studiu lidské kostry i ve forenzní antropologii.
Dlouho se ovšem mluvilo hlavně o jejich velikosti a vědeckém přínosu. Otázky původu jednotlivých pozůstatků, souhlasu rodin a práva komunit rozhodovat o svých mrtvých zůstávaly stranou. Lidé se v katalogu měnili na čísla, pohlaví a rasové zařazení. Jejich jména se často vůbec nezapisovala.
Proměnila se také samotná antropologie. Současný výzkum odmítá představu lidstva rozděleného do několika jasně oddělených biologických ras. Genetické a tělesné znaky se mezi populacemi překrývají a hranice vytvořené podle barvy kůže neodpovídají skutečnému rozložení lidské biologické rozmanitosti.
American Association of Biological Anthropologists, kterou Hrdlička pomáhal zakládat, dnes otevřeně uznává podíl oboru na vytváření rasistických teorií. Mezi lety 2006 a 2019 udělovala jednu ze studentských cen pod názvem Ales Hrdlicka Prize. V roce 2019 vedení rozhodlo, že ceny podporované asociací přestanou nést jména někdejších antropologů. Od roku 2021 se udělují pod obecnými názvy. Hrdličkovo jméno tak zmizelo z ocenění organizace, kterou pomáhal přivést na svět.
Zásadní zlom ve veřejném hodnocení jeho práce přineslo roku 2023 rozsáhlé pátrání deníku The Washington Post. Novináři prošli tisíce archivních dokumentů a spojili jednotlivé části sbírek s konkrétními lidmi. Ukázali také, jak velkou roli hrál Hrdlička při budování systému, který získával těla z nemocnic, márnic a pohřebišť.
Na výsledky reagoval tajemník Smithsonian Institution Lonnie G. Bunch III veřejnou omluvou. Postupy spojené s Hrdličkou označil za odpudivé a odlidšťující. Zdůraznil, že probíhaly pod jménem Smithsonianu, a převzal za ně institucionální odpovědnost. Poprvé už nešlo pouze o kritiku dávno zemřelého vědce. Odpovědnost přiznalo samotné muzeum.
Smithsonian dnes uvádí, že spravuje ostatky více než 30 000 lidí. Přibližně polovinu tvoří původní obyvatelé území dnešních Spojených států. U některých jsou známa jména a příslušnost ke konkrétní komunitě. U dalších zůstaly pouze kusé poznámky nebo zcela neurčité údaje. Právě nedbalé katalogizování komplikuje hledání příbuzných a návrat ostatků.
Lebka a dlouhé kosti označované jako nález z Lansingu v Kansasu. Tabule pochází z Hrdličkovy práce o raném osídlení Severní Ameriky z roku 1907.
Instituce nyní přiznává, že značná část sbírky vznikla bez informovaného souhlasu a způsobem neslučitelným se současnými pravidly. Vytvořila proto společnou politiku péče o lidské ostatky, sdílené správy a etického navracení. Ta umožňuje vrátit pozůstatky také v případech, kdy muzeu jejich odevzdání přímo nenařizuje zákon. Rozhodující může být způsob získání a újma způsobená potomkům.
Proces začal už před současnou veřejnou debatou. Smithsonian pracuje na návratu ostatků původních obyvatel od roku 1984. Národní muzeum přírodní historie uvádí, že nabídlo navrácení ostatků téměř sedmi tisíc původních obyvatel a více než 4 600 jich skutečně předalo příslušným komunitám. Od roku 2015 má také pravidla pro mezinárodní repatriace.
K nejvýraznějším návratům spojeným přímo s Hrdličkovou činností patří případ obětí masakru národa Yaqui. Jejich ostatky ležely více než sto let v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku, tedy v jiné instituci než Smithsonian. V roce 2009 byly pozůstatky dvanácti lidí předány zástupcům Yaqui z Mexika a Spojených států.
Převoz doprovázely soukromé obřady a tradiční vojenské pocty. Ostatky putovaly přes Arizonu do mexické Sonory, kde následovalo celonoční bdění a pohřeb. Ceremoniálu se podle odborné studie účastnilo nejméně patnáct set lidí. Z muzejních exemplářů se po více než století znovu stali předkové, příbuzní a členové vlastní komunity.
Podobně skončil příběh Mary Sary, jejíž mozek získal Smithsonian po její smrti v roce 1933. O jeho existenci se rodina dozvěděla až od novinářů během přípravy reportáže. Příbuzní následně požádali o vrácení.
V srpnu 2023 dopravil pracovník Smithsonianu mozek do Seattlu. Rodina jej uložila do hrobu k ostatnímu tělu Mary Sary. Stalo se to devadesát let po její smrti. V té době šlo teprve o pátý mozek vrácený z celé sbírky rodině nebo původní komunitě. Případ ukázal, jak velký význam má spojení katalogového záznamu se skutečným lidským jménem.
Náprava bude trvat dlouho. U mnoha pozůstatků chybí přesné místo původu a dokumentace obsahuje pouze rasové označení nebo přibližný věk. Některé rodiny o existenci sbírky stále nemusí vědět. Muzea proto musí zkoumat vlastní archivy, zveřejňovat informace a oslovovat komunity, kterých se sbírky týkají. Čekání na žádost člověka, který o odebraných ostatcích nikdy neslyšel, řešení sotva urychlí.
Zařazení Hrdličky do jeho doby vysvětluje, proč jeho jednání dlouho procházelo bez většího odporu. Americká muzea tehdy soutěžila v množství získaných exemplářů a souhlas původních obyvatel považovala za vedlejší. Hrdličkova osobní odpovědnost tím nemizí. Sbírky cíleně rozšiřoval, vytvářel návody pro své spolupracovníky a lidské skupiny řadil podle vlastní rasové hierarchie.
Hrdlička chtěl z kostí vyčíst dějiny lidstva. Jeho sbírky dnes vypovídají také o okamžiku, kdy věda přestala vidět člověka v člověku.
P. S.: Příběh Aleše Hrdličky ukazuje, že i uznávané osobnosti české historie mohou mít velmi problematické stránky. Pokud vás podobné příběhy zajímají, budu rád za sledování, sdílení nebo podporu mé tvorby. Díky, že čtete.
https://edoc.ub.uni-muenchen.de/26463/1/Brandon_Mark.pdf
