Hlavní obsah

Ivan Jandl získal Oscara jako dítě. Jeho další hereckou kariéru poznamenal komunistický režim

Foto: Vytvořeno pomocí AI, ChatGPT

Jako dítě si zahrál po boku Montgomeryho Clifta a za film Poznamenaní získal Oscara. Po únoru 1948 mu úřady znemožnily pokračovat v zahraniční kariéře. Později přišel i o zaměstnání v rozhlase kvůli politickému posudku.

Článek

Když začátkem roku 1947 dorazili do budovy Československého rozhlasu v Praze zahraniční filmaři, hledali chlapce pro hlavní roli v připravovaném protiválečném dramatu. Režisér Fred Zinnemann si chtěl vybrat dítě, které dokáže před kamerou přesvědčivě zahrát válečné utrpení. Mezi uchazeči byl také desetiletý Ivan Jandl, drobný blonďatý chlapec, který dosud neměl zkušenosti s velkou filmovou rolí. Při zkoušce předvedl improvizovaný výstup, v němž si zahrál na rozhlasového režiséra. Vyšplhal na židli za režijním pultem a do telefonu předstíral rozčilený rozhovor s jiným režisérem, který mu překáží při natáčení antické komedie. Zinnemanna zaujal natolik, že mu svěřil jednu z nejdůležitějších rolí připravovaného filmu. Pro pražského školáka tím začalo dobrodružství, které ho během jediného roku přivedlo mezi nejvýraznější dětské herce světové kinematografie.

Ivan Jandl se narodil 24. ledna 1937 v Praze jako jediné dítě úřednické rodiny. Jeho dětství výrazně poznamenalo vážné onemocnění. Ve třech letech prodělal dětskou obrnu, která zasáhla jeho pohybové schopnosti. Lékaři se obávali trvalých následků. Chlapec se musel znovu učit chodit a nemoc mu zanechala mírné kulhání. Přesto se postupně začal věnovat sportu. Hrál dokonce fotbal za Čechii Karlín. Vedle toho se učil na klavír a zajímal se o divadlo. Později vzpomínal, že ho v dětství přitahoval především fotbal a herectví zpočátku nebylo jeho vysněným povoláním.

V roce 1945 vstoupil do Dismanova rozhlasového dětského souboru, který vychovával mladé interprety pro rozhlasové vysílání. Soubor založený režisérem Miloslavem Dismanem kladl důraz na kultivovaný mluvený projev a schopnost přirozeně vystupovat před mikrofonem. Děti účinkovaly v rozhlasových pohádkách a získávaly zkušenosti s dramatickou tvorbou. Právě tady Jandl rozvíjel svůj výrazný hlas a schopnost pracovat s emocemi. Pro jeho budoucí filmovou roli bylo důležité, že dokázal přesvědčivě reagovat na herecké situace, přestože neměl profesionální filmové vzdělání.

První příležitost před kamerou mu poskytl režisér Martin Frič ve slovenském filmu Varúj…!, natočeném v roce 1946 a uváděném v roce 1947. Jandl se objevil v malé epizodě mezi chlapci, kteří odříkávají modlitbu Otčenáš v maďarštině. Snímek vycházel z divadelní hry Ivana Stodoly Bačova žena a zabýval se osudy slovenských vystěhovalců. Pro začínajícího herce šlo o drobnou zkušenost. Zásadní změna přišla až s návštěvou zahraničního režiséra v rozhlasovém studiu.

Fred Zinnemann se narodil roku 1907 ve Vídni a od konce dvacátých let působil ve Spojených státech. V Hollywoodu si postupně vybudoval pověst režiséra, který dokáže pracovat s civilním hereckým projevem. V roce 1947 připravoval pro švýcarského producenta Lazara Wechslera snímek The Search, později uváděný česky jako Poznamenaní. Námět vycházel z poválečné reality evropských dětí, které přežily nacistické pronásledování a po osvobození hledaly své rodiče. Scenáristé Richard Schweizer a David Wechsler vytvořili příběh českého chlapce Karla Malíka, odvlečeného za války do koncentračního tábora.

Při přípravě filmu se Zinnemann seznamoval s fungováním poválečných zařízení pro uprchlíky. Navštívil také tábory pro lidi vysídlené během války a hovořil s jejich obyvateli. Chtěl zachytit prostředí, které tehdy stále existovalo ve zničených německých městech. Filmový příběh proto zasadil do skutečných poválečných poměrů a část dětských postav obsadil mladými lidmi, kteří válečné pronásledování sami prožili. V některých scénách se objevily děti nacházející se v péči mezinárodní organizace UNRRA.

Práce s dětskými válečnými oběťmi přinesla filmařům mimořádně obtížné situace. Zinnemann později vzpomínal, že některé děti vyděsily už samotné filmové zkoušky. Když před kamerou dostaly číselné tabulky, připomněly jim evidenci v koncentračních táborech. Režisér jim musel vysvětlovat, že jde o natáčení. Tato zkušenost ukazovala, jak hluboké následky válka zanechala i na dětech, které již žily v bezpečí. Pro Jandla, vyrůstajícího v poválečné Praze, představovalo setkání s takovými vrstevníky zcela odlišnou zkušenost od dosavadní rozhlasové práce.

Samotný film sleduje osud devítiletého Karla Malíka, který přežil Osvětim. Po prožitých hrůzách ztratil schopnost mluvit a nedokáže si vybavit ani vlastní rodinu. Když ho pracovníci humanitární organizace převážejí společně s dalšími dětmi, vyděsí se a uteče. Později se ho ujme americký voják Ralph Stevenson, přezdívaný Steve, který chlapci poskytne bezpečné zázemí a postupně ho učí anglicky. Mezitím po Karlovi pátrá jeho matka Hana, která rovněž přežila válku. Divák sleduje dvě souběžné cesty – dítě se pomalu vrací k běžnému životu, zatímco jeho matka se snaží zjistit, zda její syn ještě žije.

Karlovu matku ztvárnila česká operní pěvkyně Jarmila Novotná, tehdy mezinárodně uznávaná sólistka newyorské Metropolitní opery. Do Spojených států odešla během druhé světové války a ve filmu představovala ženu, jejíž rodinu rozvrátilo nacistické pronásledování. Její účast dodala snímku další českou souvislost. Zinnemann tak obsadil dvě klíčové postavy českými interprety, přestože se jednalo o švýcarsko-americkou produkci určenou především zahraničnímu publiku.

Foto: Public Domain, Wikimedia Commons

Ivan Jandl

Amerického vojáka ztvárnil Montgomery Clift, tehdy již zkušený divadelní herec, který se teprve prosazoval ve filmu. Poznamenaní se stali jeho prvním snímkem uvedeným do kin, přestože předtím dokončil natáčení westernu Červená řeka. Clift přistupoval ke své roli velmi důkladně. Při přípravě pobýval mezi americkými vojáky poblíž Curychu a sledoval jejich každodenní chování. Zajímalo ho, jak se pohybují a jak přirozeně reagují v běžných situacích. Své zkušenosti potom využíval před kamerou.

Spolupráce Clifta s Jandlem byla pro natáčení zásadní. Český chlapec totiž v té době neuměl anglicky. Jeho repliky mu pomáhala zvládnout česká rodačka Mila Mellanová, která pracovala jako asistentka režie a překládala Zinnemannovy pokyny. Anglické věty se Jandl učil zpaměti. Clift s ním při společných scénách trpělivě nacvičoval dialogy a pomáhal mu reagovat na jednotlivé situace. Výsledkem byla přirozeně působící dvojice, jejíž vzájemný vztah tvoří podstatnou část filmu.

Natáčení probíhalo od konce června do poloviny října 1947 ve Švýcarsku a v Německu. Exteriéry vznikaly především v americké okupační zóně, mimo jiné v Norimberku, Mnichově a Frankfurtu nad Mohanem. Německá města stále nesla následky spojeneckého bombardování. Zničené domy, prázdné ulice a rozsáhlé trosky poskytovaly filmu autentické prostředí. Interiérové scény se pořizovaly v Curychu. Některé prostory přitom filmaři vytvořili v provizorních podmínkách, například v upravené garáži.

Filmový štáb pracoval s omezenými prostředky. Podle dobových produkčních materiálů činil rozpočet přibližně 250 tisíc dolarů, což bylo na americkou hranou produkci poměrně málo. Zinnemannův tým proto využíval skutečné lokace a jednoduché technické vybavení. Kameru, osvětlovací techniku a další pomůcky převáželi mezi jednotlivými místy. Omezené množství filmového materiálu vyžadovalo důkladnou přípravu záběrů. Přesto musely být některé scény opakovány mnohokrát.

Jak náročná práce to byla, dokládá dopis, který Ivan během pobytu ve Švýcarsku poslal rodičům. Popsal v něm každodenní režim začínající už kolem půl osmé ráno a pokračující až do večera. V ateliéru trávil dlouhé hodiny pod silnými reflektory. Jednu krátkou scénu podle vlastního dopisu natáčel sedmadvacetkrát. Domů se vracel kolem půl osmé večer, následovala večeře a spánek. Pro desetiletého školáka znamenalo filmování mimořádnou pracovní zátěž. Z jeho vzpomínek však vystupuje také obyčejná dětská zvědavost. V dopise rodičům popisoval návštěvu zoologické zahrady, kde ho zaujal vycvičený šimpanz, který salutoval dětem a přetahoval se s nimi o provaz.

Jandl si z natáčení zapisoval zážitky také do deníku. Část jeho zápisků později zveřejnil český časopis Vpřed, takže se domácí čtenáři mohli dozvědět, jak vypadá práce českého dítěte v zahraniční filmové produkci. Ve Švýcarsku s ním vzniklo několik rozhovorů. Mladý herec si tak poprvé vyzkoušel také pozornost novinářů, pro které byl neobvyklým představitelem hlavní role – chlapcem z Československa, který se během několika měsíců ocitl po boku zavedených amerických umělců.

Po dokončení natáčení se Jandl vrátil do Prahy. Zinnemann mezitím připravoval uvedení filmu na mezinárodní trh. The Search vstoupil do amerických kin v březnu 1948 a vyvolal značný ohlas. Kritici oceňovali především dokumentární věrohodnost zničeného poválečného Německa a herecké výkony. Významnou pozornost získal také Jandl, jehož postava během filmu prochází proměnou od vystrašeného dítěte téměř neschopného komunikace k chlapci, který znovu začíná důvěřovat svému okolí.

Foto: Public Domain, Wikimedia Commons

Fred Zinnemann

Americký deník The New York Times dokonce vyjádřil přání, aby film viděl každý dospělý člověk ve Spojených státech. Pro Jandla znamenal úspěch snímku vstup do prostředí, o kterém většina tehdejších československých herců mohla pouze snít. Ve svých jedenácti letech se dostal do povědomí hollywoodských producentů a filmových kritiků. Jeho výkon začal přitahovat pozornost také organizací udělujících nejvýznamnější filmová ocenění.

Jenže zatímco se v Americe připravovalo vyvrcholení filmové sezony, v Československu se během února 1948 zásadně změnily politické poměry. Země, do které se Jandl po natáčení vrátil, postupně uzavírala prostor pro svobodnou spolupráci se západním světem. Český chlapec se tak ocitl v neobvyklé situaci: jeho herecký výkon získával za oceánem stále větší uznání, zatímco doma začínaly o jeho budoucnosti rozhodovat nové politické poměry.

Zakázaná sláva

Dne 16. března 1949 získal Ivan Jandl Zlatý glóbus za nejlepší dětský herecký výkon. Cenu udělovalo Sdružení zahraničních novinářů v Hollywoodu a pro dvanáctiletého pražského chlapce představovala mimořádné uznání. Film Poznamenaní uspěl také v dalších kategoriích. Ocenění získal scenárista Richard Schweizer a snímek obdržel cenu za podporu mezinárodního porozumění. Zatímco v Americe se o českém herci psalo jako o výjimečném talentu, jeho rodiče doma zjišťovali, že zahraniční úspěch jejich syna přináší také nepříjemné komplikace.

O osm dní později přišel ještě významnější okamžik. Ve čtvrtek 24. března 1949 se v Hollywoodu konal 21. ročník předávání Oscarů. Mezi oceněnými se objevil také Ivan Jandl. Americká Akademie filmového umění a věd mu udělila zvláštní cenu za mimořádný dětský herecký výkon roku 1948. Na slavnostní večer však český chlapec nedorazil. Cenu za něj na pódiu převzal režisér Fred Zinnemann.

Jandlův Oscar se od běžných hereckých ocenění v jedné věci lišil. Akademie tehdy příležitostně udělovala dětským představitelům zvláštní cenu známou jako Academy Juvenile Award. Měla podobu zmenšené oscarové sošky a dostávali ji mladí herci, jejichž výkony si zasloužily mimořádné ocenění. Mezi její předchozí držitele patřila například Shirley Templeová, kterou Akademie ocenila již v roce 1935. Jandl se tak ve dvanácti letech zařadil mezi výjimečnou skupinu dětských filmových představitelů, jimž Hollywood přiznal vlastní zvláštní ocenění.

O úspěchu se dozvěděl prostřednictvím telegramu. Zinnemann ho odeslal 25. března ze Santa Moniky do Prahy. V překladu obsahoval stručnou zprávu: „Vyhrál jsi speciální cenu Akademie za nejlepší dětský herecký výkon.“ Následovalo režisérovo blahopřání. Dokument se později stal součástí Jandlovy osobní pozůstalosti. Dodnes připomíná okamžik, kdy se z českého školáka stal držitel nejprestižnějšího filmového ocenění na světě.

Samotný film měl při oscarovém ceremoniálu pět nominací a získal dvě ocenění. Vedle Jandla uspěli Richard Schweizer a David Wechsler s původním filmovým námětem. Montgomery Clift byl nominován na nejlepšího herce v hlavní roli a Fred Zinnemann na režii. Film tak obstál v konkurenci předních hollywoodských produkcí. Jandlův výkon přitom patřil k jeho nejvýraznějším přednostem. Američtí kritici oceňovali především schopnost vyjádřit strach, smutek a postupné překonávání válečného traumatu s minimem slov.

V následujících týdnech zaplavovala Jandlovu rodinu korespondence ze zahraničí. Přicházely gratulace od obdivovatelů i lidí z filmového prostředí. Mezi pisateli byl americký scenárista Joseph Lee Murphy, který chlapci napsal, že mu připomíná jeho tragicky zesnulého syna. Murphy se zajímal také o možnost další spolupráce. Jeho osobní dopisy z roku 1949 se dochovaly v Národním filmovém archivu. Jandl dostával rovněž blahopřání od českých osobností. Spisovatel Jaroslav Foglar mu podle pozdějších vzpomínek gratuloval jménem Rychlých šípů. Zahraniční publicita přitom měla i praktický význam. Filmoví producenti v Jandlovi viděli dítě, které dokáže před kamerou přirozeně působit a zaujmout publikum bez ohledu na jazykovou bariéru.

Právě v této době začaly přicházet nabídky na další filmové role. Zahraniční společnosti měly zájem pokračovat ve spolupráci s mladým hercem, který prokázal schopnost zvládnout mimořádně náročnou hlavní úlohu. Objevovaly se také možnosti účinkování v reklamách. Jenže Jandl se po komunistickém převratu v únoru 1948 ocitl v zemi, kde o cestách do zahraničí rozhodovaly státní úřady. Zatímco během natáčení Poznamenaných mohl odjet do Švýcarska a Německa, nyní se podmínky zásadně změnily.

Komunistické vedení postupně omezovalo cesty do západních zemí a zpřísňovalo kontrolu občanů, kteří udržovali zahraniční kontakty. Pro Jandla to mělo přímé následky. Další nabídky na filmování v zahraničí nesměl přijmout. Šlo přitom o období, kdy mohl navázat na mimořádný úspěch a získat zkušenosti v profesionálních produkcích. Filmoví producenti se o něj zajímali právě kvůli jeho dětskému vzhledu a schopnosti ztvárňovat citově náročné postavy. Takové příležitosti však měly omezené trvání. S přibývajícím věkem se měnil jeho vzhled a nabídky vhodné pro malého představitele Karla Malíka postupně ztrácely smysl.

Zahraniční úspěch se navíc dostal do rozporu s představami nové československé kulturní politiky. Filmový průmysl byl zestátněn již v srpnu 1945, kdy prezident Edvard Beneš podepsal příslušný dekret. Po únoru 1948 však komunistická strana získala rozhodující vliv také na jeho personální obsazení a ideové směřování. V dubnu téhož roku vznikl státní podnik Československý státní film, který završil centralizaci kinematografie. Film se měl stále výrazněji podřizovat politickým požadavkům. Na začátku padesátých let se prosazoval socialistický realismus a příběhy zdůrazňující úspěchy nového společenského zřízení.

Jandl přitom získal obě ceny za americký film, jehož hlavním hrdinou byl voják armády Spojených států. Snímek upozorňoval na utrpení evropských dětí a význam poválečné humanitární pomoci. Jeho humanistické poselství bylo srozumitelné divákům v různých zemích, ale v Československu získávalo stále větší váhu také politické rozdělení světa. Západní filmový úspěch se v atmosféře nastupující studené války stal pro mladého herce překážkou. O jeho budoucím uplatnění rozhodovali lidé, kteří zahraniční ocenění nepovažovali za dostatečný důvod k povolení další kariéry za hranicemi.

Výmluvný byl také osud samotného filmu Poznamenaní v československé distribuci. Přestože jeho hlavní dětskou roli ztvárnil český herec a důležitou postavu vytvořila Jarmila Novotná, snímek se v Československu nedostal do běžné kinodistribuce. Promítal se pouze na filmovém festivalu v Mariánských Lázních. Většina domácích diváků tak neměla příležitost poznat výkon, za který Jandla oceňovali v Americe. Jeho jméno bylo známější zahraničnímu filmovému publiku než lidem v zemi, odkud pocházel.

Foto: Public Domain, Wikimedia Commons

Jarmila Novotná

Také zprávy o udělení Oscara prošly zvláštním vývojem. Zatímco americký tisk věnoval výsledkům slavnostního večera rozsáhlou pozornost, československé noviny Jandlův úspěch odbyly krátkými zprávami. Dochované dobové výstřižky ukazují, že informace o ocenění se objevovaly většinou v nenápadných rubrikách. Příběh prvního československého držitele Oscara tak dostal ve vlastní zemi jen omezenou publicitu. O to pozoruhodnější bylo, že oceněným nebyl politicky aktivní umělec, nýbrž dvanáctiletý chlapec, který svou hereckou dráhu zahájil v dětském rozhlasovém souboru.

Zlatý glóbus i oscarová soška se nakonec do Československa dostaly. Jandl je převzal prostřednictvím státních filmových institucí v Praze. Vzpomínkové vyprávění Českého rozhlasu zachycuje příznačný detail: pro svá slavná hollywoodská ocenění si chlapec dojel tramvají na filmové ředitelství. V době, kdy se předávání Oscarů spojovalo s přítomností největších filmových hvězd, se tak český laureát musel spokojit s podstatně skromnějším ceremoniálem. Obě ceny si přesto ponechal a opatroval je po celý život.

Omezení zahraničních cest však neznamenalo okamžitý konec Jandlova účinkování před kamerou. V Československu dostal několik menších příležitostí. Ve filmu Zelená knížka režiséra Josefa Macha z roku 1948 si zahrál chlapce Jardu. Snímek vyprávěl kriminální příběh spojený s mladými lidmi a jejich životními problémy. V dramatu Svědomí Jiřího Krejčíka, uvedeném v roce 1949, ztvárnil žáka Lojzka. Obě role byly rozsahem i významem nesrovnatelné s jeho vystoupením ve světově úspěšných Poznamenaných. Režiséři mu svěřovali epizodní postavy, které nabízely jen omezený prostor pro výraznější herecký výkon.

Jeho posledním filmovým vystoupením se stala role mladého leteckého modeláře ve snímku Vítězná křídla z roku 1950. Film režíroval Čeněk Duba a jeho příběh byl zasazen do prostředí mladých zájemců o letectví. Jandlovi tehdy bylo třináct let. Z chlapce, kterému Hollywood udělil jedno ze svých nejvyšších ocenění, se stal představitel drobných rolí v domácí kinematografii. Další film už nenatočil.

Za postupným koncem Jandlovy filmové dráhy přitom stály také okolnosti, které s politickým režimem přímo nesouvisely. Jeho rodiče se k profesionálnímu herectví stavěli zdrženlivě. Podle pozdějších svědectví mu otec další natáčení nakonec zakázal. S dospíváním se navíc proměnil chlapcův vzhled. Drobný blonďatý představitel válečného sirotka vyrůstal v mladého muže a přestával odpovídat představám producentů, kteří jej znali z úspěšného filmu. Politická omezení a rodinné postoje tak společně výrazně zúžily jeho možnosti.

Ivan Jandl se však herectví vzdát nechtěl. Zkušenosti z rozhlasu a několikaletá práce před kamerou v něm postupně probudily zájem o divadlo. Během studia na libeňském gymnáziu se zapojoval do studentských divadelních aktivit a spolu s dalšími mladými lidmi budoval vlastní soubor. Na rozdíl od zahraničních producentů, kteří jej kdysi vyhledávali, musel nyní o další umělecké příležitosti usilovat sám. Po maturitě se proto rozhodl zkusit přijímací zkoušky na divadelní fakultu. Právě při nich měl znovu narazit na zvláštní rozpor mezi svým hollywoodským úspěchem a poměry, které panovaly v Československu.

Život ve stínu

Když Ivan Jandl dokončil studium na libeňském gymnáziu, rozhodl se pokračovat v herectví. Přihlásil se na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, kde chtěl získat vzdělání potřebné pro profesionální divadelní dráhu. Přijímací komise ho však odmítla. V pozdějších životopisných vyprávěních se objevuje historka, podle níž si k přijímacím zkouškám přinesl dokonce svého Oscara. Ocenění mělo vyvolat rozpaky a Jandl údajně narazil na výhrady vůči americkému původu ceny. Přesné odůvodnění rozhodnutí komise však dostupné archivní materiály nedokládají. Jisté je, že se na školu nedostal a profesionální herecké vzdělání nezískal.

Následující roky hledal uplatnění v zaměstnáních, která s filmem měla pramálo společného. Pracoval jako úředník v Klubu čtenářů, později se živil jako výtvarný redaktor. Vyzkoušel si také práci průvodčího na autobusové lince mezi Prahou a Vodochody. V dalších letech působil jako telefonní technik. Vedle běžné práce se dál zajímal o divadlo a hledal příležitosti, jak se vrátit před publikum.

Na začátku šedesátých let získal angažmá ve sboru Městského divadla na Kladně. Působil tam dvě divadelní sezony. Šlo o jednu z mála příležitostí, kdy se mohl věnovat profesionálnímu divadelnímu provozu. Sborové role mu poskytovaly jen omezený prostor, ale práce na jevišti pro něj měla velký význam. Získával zkušenosti s živým publikem, každodenními zkouškami a fungováním divadelního souboru. Zároveň se začal stále více prosazovat mezi pražskými ochotníky, kde mohl uplatnit také své režijní ambice.

Důležité místo v jeho životě získalo divadlo Gong ve Vysočanech. Jandl se zde postupně stal jednou z výrazných osobností amatérského souboru. Připravoval dramaturgické plány, vybíral hry a věnoval se režii. Mezi jeho inscenace patřilo drama Ruy Blas Victora Huga nebo Čechovův Medvěd. Sám se objevil například v Shakespearově Večeru tříkrálovém, kde ztvárnil Malvolia. Ochotnické divadlo mu poskytovalo mnohem větší tvůrčí svobodu, než jakou měl během krátkého působení na profesionální scéně.

V Gongu se podílel dokonce na nastudování opery Evžen Oněgin. Amatérský soubor se pustil do náročného hudebně-dramatického díla pod vedením hudební skladatelky Olgy Jírkové. Jandl se zde setkával také s lidmi, kteří se později prosadili v profesionálním divadle a filmu. Režíroval například mladou Naďu Konvalinkovou, spolupracoval s budoucím filmovým režisérem Hynkem Bočanem a s lidmi, kteří se později uplatnili v rozhlasové režii. Jeho práce získávala uznání na ochotnických přehlídkách. Postupně se tak vypracoval v respektovaného amatérského režiséra.

Významnou postavou jeho divadelního života byl také Pavel Mrkvička, ochotnický herec a bratr známého herce Ladislava Mrkvičky. Společně se podíleli na činnosti souboru a pohybovali se v prostředí pražských amatérských divadelníků. Díky Mrkvičkovi se Jandl seznámil také s režisérem Evaldem Schormem, který oceňoval jeho dávný filmový výkon. Mezi přáteli byl Jandl známý jako společenský a pohotový vypravěč. Dokázal dlouze hovořit o divadle i zážitcích z mládí. Právě ochotnické prostředí mu poskytovalo společenské zázemí, které si uchoval až do posledních let života.

Zásadní profesní změna přišla v únoru 1965, kdy nastoupil do Československého rozhlasu jako inspektor vysílání. Po letech nejrůznějších zaměstnání se tak dostal zpět do prostředí, v němž jako dítě začínal. Pracoval na kontrole rozhlasového provozu a postupně se uplatnil také za mikrofonem. V roce 1969 se stal hlasatelem. Jeho hlas zazníval například v zábavném pořadu Kolotoč nebo ve sportovním vysílání S mikrofonem za sportem. Mluvený projev měl dobře zvládnutý a rozhlasoví kolegové oceňovali jeho přirozenou interpretaci.

Jenže v rozhlase se brzy začaly projevovat politické změny po srpnové okupaci Československa v roce 1968. Jandl se během pražského jara zapojil do Klubu angažovaných nestraníků, známého pod zkratkou KAN. Tato organizace vznikla v dubnu 1968 a sdružovala občany, kteří se chtěli podílet na veřejném životě bez členství v komunistické straně. Prosazovala politickou pluralitu a demokratizaci společnosti. Po srpnové invazi její činnost skončila a někdejší členství se během normalizace stalo důvodem k politickému postihu.

V Československém rozhlase mezitím probíhaly personální čistky. Po nástupu normalizačního vedení přicházeli o zaměstnání pracovníci spojovaní s reformním hnutím roku 1968. Rozhodující začala být politická spolehlivost. Ivan Jandl se ocitl mezi zaměstnanci, jejichž setrvání v rozhlase bylo posuzováno také podle jejich veřejných postojů. Dochovaný služební dokument z roku 1972 ukazuje, jakým způsobem se o jeho budoucnosti rozhodovalo.

Dne 5. dubna 1972 vypracoval vedoucí hlasatelů Stanislav Vokál služebně-politickou charakteristiku Ivana Jandla. Vokál působil v rozhlase od padesátých let a od roku 1969 zastával vedoucí funkci. Jeho posudek obsahoval pozoruhodný rozpor. Na jedné straně Jandlovi přiznával dobrou techniku mluveného projevu, osobitý interpretační výraz a schopnost uplatnit se v různých rozhlasových žánrech. Zmiňoval také jeho obětavost a ochotu při práci. Současně mu vytýkal členství v KAN a nedostatečnou „politickou a třídní vyspělost“.

Vokál v dokumentu upozornil také na Jandlovy kázeňské přestupky z roku 1971. Připustil však, že se jeho pracovní disciplína v poslední době zlepšila. Odborné schopnosti tak posudek hodnotil převážně kladně. Konečné doporučení přesto znělo: „Přes klady odborného rázu nelze doporučit, aby s. Jandl dále pracoval v Čs. rozhlase.“

V červenci 1972 musel Jandl Československý rozhlas opustit. Po sedmi letech tak přišel o zaměstnání, v němž mohl využívat své dlouholeté zkušenosti s mluveným projevem. Ztratil také možnost pravidelně vystupovat v celostátním vysílání. V té době mu bylo pětatřicet let. Vedle rozhlasového zaměstnání se pokoušel také o studium práv, které však rovněž nedokončil. Následoval návrat k civilním profesím. Koncem sedmdesátých let pracoval jako kontrolor v podniku Potraviny, kde se zabýval kontrolní činností v obchodním provozu.

Zájem o veřejné vystupování si přesto uchoval. Občas chodil na stadion TJ Lokomotiva Praha, kde do mikrofonu oznamoval sestavy fotbalových mužstev. Pokračoval také v práci s ochotníky. V amatérských souborech mohl připravovat inscenace a věnovat se režii, přestože jeho každodenním zaměstnáním zůstávala práce mimo umělecké prostředí. Mezi lidmi, kteří se s ním v divadle setkávali, si postupně vybudoval pověst zkušeného organizátora a člověka s širokým kulturním rozhledem.

Zajímavou událostí bylo setkání s diváky v roce 1981. V pražském Divadélku v suterénu se uskutečnila beseda s Ivanem Jandlem, kterou uváděla tehdy mladá Marie Retková. Součástí programu byla také možnost promítnutí filmu Poznamenaní. V době, kdy měl československý divák jen velmi omezený přístup k západním filmům, představovalo takové setkání výjimečnou příležitost poznat Jandlovu nejznámější práci. Pro účastníky večera byl současně zajímavý pohled na člověka, který se z někdejší dětské filmové hvězdy stal ochotnickým režisérem.

V roce 1985 se Jandl znovu setkal s Jarmilou Novotnou, která ve filmu Poznamenaní představovala jeho matku. Slavná operní pěvkyně tehdy navštívila Prahu a přijela také za svou sestrou. Od natáčení uplynulo téměř čtyřicet let. Dochovaná fotografie zachycuje oba umělce při přátelském setkání nad otevřenou publikací. Někdejšímu dětskému herci bylo osmačtyřicet let a Novotné osmdesát. Snímek patří k několika vzácným obrazovým dokumentům zachycujícím Jandla v pozdějším životě.

V té době se ještě jednou vrátil k profesionálnímu divadlu. V sezonách 1985 a 1986 působil v Krušnohorském divadle v Teplicích jako inspicient. Šlo o pracovníka, který během představení zajišťuje jeho průběh, dává pokyny účinkujícím a koordinuje nástupy na scénu. Jandl tak znovu pracoval v divadelním provozu, tentokrát převážně v zákulisí.

Vedle pracovních neúspěchů Jandla postupně zatěžovaly také zdravotní problémy. Trpěl cukrovkou, která vyžadovala pravidelnou léčbu a dodržování vhodného režimu. Po smrti otce žil s matkou, která pro něj představovala významnou osobní oporu. Když později zemřela i ona, zůstal sám. Nikdy se neoženil a neměl děti. Podle vzpomínek lidí z jeho okolí se v pozdějších letech potýkal s osamělostí a nadměrným pitím alkoholu. Tyto okolnosti jeho život komplikovaly, přímou příčinnou souvislost mezi jednotlivými osobními problémy a jeho smrtí však nelze spolehlivě stanovit.

V listopadu 1987 se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že musel být hospitalizován. Z nemocnice podle pozdějšího rozhlasového zpracování odešel na vlastní žádost. Po návratu do svého bytu v pražské Libni se u něj objevily další komplikace spojené s diabetem. Dne 21. listopadu 1987 Ivan Jandl zemřel ve věku padesáti let. V bytě byl sám a pomoc už mu nikdo nedokázal poskytnout. Jeho úmrtí tehdy nevzbudilo výraznější veřejnou pozornost. Československá společnost měla jen omezené povědomí o tom, že mezi jejími občany žil jeden z prvních evropských držitelů hereckého Oscara.

Po Jandlově smrti zůstala jeho osobní pozůstalost bez přímého dědice, který by se postaral o uchování všech dokumentů a ocenění. Rozhodující roli proto sehrálo Státní notářství pro Prahu 8. Jeho pracovníci kontaktovali tehdejší Československý filmový ústav a nabídli mu převzetí materiálů. Dne 23. března 1988 byla Jandlova pozůstalost předána do filmového archivu. Vedle osobních dokumentů a fotografií obsahovala také obě jeho slavná ocenění. Dochoval se například dětský cestovní průkaz z roku 1947, který dokumentuje jeho zahraniční cestu.

Samotný Oscar je výrazně menší než běžné sošky udělované dospělým filmovým tvůrcům. Měří přibližně patnáct centimetrů a má podobu pozlacené figurky. V roce 1991 ho veřejnost mohla vidět v televizním pořadu Holky, kluci, komici, kam byl zapůjčen z archivu. Jinak byl uložen společně se Zlatým glóbem v depozitáři. Jejich odborné uchování zajistilo, že se obě ceny staly součástí veřejných kulturních sbírek.

Postupně se začalo připomínat také Jandlovo jméno. V listopadu 1996 objevili astronomové Jana Tichá a Miloš Tichý na observatoři Kleť planetku, která později dostala označení 37736 Jandl. V květnu 2007 mu organizátoři zlínského Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež posmrtně udělili hvězdu na Chodníku slávy dětských filmových hvězd. Ocenili tím jeho přínos dětskému filmu. Zlínská hvězda se stala jednou z prvních výraznějších veřejných připomínek Jandlova hereckého úspěchu po roce 1989.

Změnilo se také místo jeho posledního odpočinku. Původně byla jeho urna uložena v kolumbáriu na pražských Olšanských hřbitovech. Dne 9. listopadu 2017 byly jeho ostatky přeneseny na Vyšehradský hřbitov, do nadačního hrobu určeného uměleckým osobnostem. Přesun zajistila Herecká asociace. Nové místo posledního odpočinku mu poskytlo důstojnější připomínku v prostředí, kde jsou pochovány významné osobnosti české kultury.

Foto: Jan Polák, CC-BY-SA-3.0, Wikimedia Commons

Pamětní deska

O necelé dva týdny později, 21. listopadu 2017, byla v pražské budově Českého rozhlasu odhalena Jandlova pamětní deska. Slavnost se uskutečnila přesně třicet let po jeho smrti. Vystoupili při ní členové Dismanova rozhlasového dětského souboru, jehož součástí byl Jandl jako malý chlapec. Současně byl vyhlášen první ročník Ceny Ivana Jandla, určené za mimořádný herecký výkon v dětské roli.

Právě budova rozhlasu tak získala zvláštní místo v uchování jeho památky. V roce 1947 v ní Jandl dostal příležitost, která ho přivedla k mezinárodnímu filmu. O osmnáct let později se tam vrátil jako zaměstnanec a během normalizace odtud musel odejít. Jeho osud dnes připomíná pamětní deska v atriu. Na rozdíl od dobových novinových zpráv, které jeho hollywoodský úspěch odbyly několika řádky, nese jeho jméno trvalá připomínka přímo v instituci, kde jeho mimořádný příběh začal.

P. S. Ivan Jandl získal Oscara, ale doma mu to k vysněné kariéře příliš nepomohlo. Jeho příběh dnes připomíná, kolik zajímavých lidských osudů se skrývá za velkými dějinami. Pokud vás podobné příběhy baví, budu rád, když článek nasdílíte nebo mou tvorbu podpoříte dobrovolným příspěvkem. Pomůžete mi tak pokračovat v hledání a zpracovávání dalších zapomenutých osudů. Díky, že čtete.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje: https://informace.rozhlas.cz/sites/default/files/documents/03908210.pdf

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz