Hlavní obsah
Knihy a literatura

Šikana se týká nás všech

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Mikhail Nilov (Pexels)
6. 6. 18:21

Je jedno, jestli jsme byli v pozici těch, co leželi na zemi, zkopaní pod topením, nebo jsme se sami posmívali, říkali ošklivý slova, nebo dokonce na někoho vztáhli ruku. Šikana je celospolečenský problém. Netýká se jen oběti a agresora.

Článek

Tak už jsem tam taky. Začala jsem číst mangu. Dostala jsem se k ní díky sérii Němý hlas od autorky Jošitoki Óima. Je o tom, čeho se momentálně děsím snad úplně nejvíc. O tom, když se šikanují děti. Děti, který neslyší.

Podělaný předsudky

„Myslím, že není potřeba důvod, abych měla někoho ráda. Ale k tomu, abych někoho nesnášela, důvod potřebuju.“

Manga nikdy nebyla můj šálek saké. Je pravda, že jsem o ní nevěděla víc, než že pochází z Japonska a že jsou to takové naivní takřka kýčovitý obrázky. To mi stačilo, abych to blíž nezkoumala. Předsudky. Podělaný předsudky! Jak málo stačí, aby se jednomu zatemnila mysl a zamlžil úsudek. Jak málo stačí, aby se z nás staly necitlivý kreatury. A přesně o tom Němý hlas je.

Zmínku o něm jsem našla v časopise Dětský sluch, který má pod palcem Centrum pro dětský sluch Tamtam. A ještě že tak. Jinak by mi manga vesele unikala dál. Musím říct, že ty kresby nakonec nejsou tak naivní, jak jsem si myslela, a ten příběh už vůbec ne. Potýká se s tématem, s nímž se většina z nás za život už setkala. Bohužel. Šikana.

Týká se to nás všech

„Chtěl bych zabít svoje minulé já.“

Foto: Spocklidem

Je jedno, jestli jsme byli v pozici těch, co leželi na zemi, zkopaný pod topením a doufající, že příště to třeba bude jen svačina nebo výkřiky „ty blbá krávo!“. Je jedno, jestli jsme se snažili dělat, že tam nejsme, protože jsme se tak moc báli, že příště budeme v zaměřovači my. Je jedno, jestli jsme se párkrát oběti zastali, ale ten tlak uvnitř i zvenku byl tak velký, že jsme pak prosili rodiče, aby nás dneska nechali doma.

Nakonec je i jedno, jestli jsme to byli my, kdo se posmíval, říkal ošklivý slova, který zraňujou, posílal zesměšňující fotky nebo dokonce na někoho vztáhl ruku. Šikana je celospolečenský problém. Netýká se jen oběti a agresora. Týká se nás všech.

Nebýt jako ostatní

„Všechny jsi nás oklamala. Neříkala jsi, že porodíš hluché děcko.“

Nišimija vyrůstá s matkou, sestrou a babičkou. Je od narození neslyšící. Táta je opustil, když byla malá. Nechtěl se starat o neslyšící dítě. Radši hodil veškerou vinu na svou ženu a prostě zdrhnul. Co má taková máma dělat? Snaží se být silná. Ustát si velmi složitou pozici a bojovat. To stejné chce i od svých dcer. Nišimiju stříhá „na kluka“, aby si na ni nikdo nic nedovolil. Tu to trápí. Ví, že nikdy nebude jako ostatní, ale chtěla by se aspoň líbit. Sama sobě.

Před šikanou ji krátký vlasy koneckonců stejně nezachrání. Děti se smějí jejímu zvláštnímu hlasu, sešitu, prostřednictvím kterého se s nimi snaží navázat kontakt. Když jí chce někdo náhodou pomoci, skončí brzo tak jako ona. Celá třída ji bere jako nepřítele. Nemůžou kvůli ní zvítězit na soutěži sborů a komunikovat s ní je tak složitý a strašný!

Vývoj v sedmi sešitech

„Kdyby nebylo tebe, Nišimijo, všichni bychom byli šťastní.“

Nejvýrazněji se vůči Nišimije projevuje chlapec Šója. Na jejich vztahu je vlastně celá manga série založená. Nic není černobílé, i když bych mu nejradši jako matka neslyšící dcery vrazila pár facek a řvala na něj sprosťárny. Sedm sešitů postupně mapuje vývoj jednotlivých postav. Jak se v čase proměnily, jak vypadají potom, co odešly ze základky, co jim tyto události vzaly a jak je provázejí nadále životem.

Je to napsáno poměrně citlivě a s respektem. Byly tam momenty, kdy jsem to chtěla rozervat a uzavřít to s tím, že „ok. Manga je fakt hovadina. Už to nechci číst!“ Problém ale nebyl v manze, ale v bolesti za všechny děti, které jsou jiné a dostávají za to co proto.

Brečela jsem u blbý mangy

„Taková jsi byla i tenkrát. Jakmile ti někdo řekl něco hnusnýho, hned jsi se omluvila a zdrhala.“

Bolesti z toho, že se strašně bojím, že se něco podobného může stát mé dceři. Úžasné holčičce, která má na hlavě divné věci (kochleární implantáty) a taky trochu divně mluví. Už teď si všímám, jak občas ostatní děti využívají toho, že neslyší. Když na ně na hřišti něco znakuje, ačkoliv by to podle gest pochopil i šimpanz, ony schválně dělají, že nerozumí. Smějí se jí, nebo ji třeba předběhnou ve frontě. Při scénách, kdy Nišimije vyrvali sluchadla z uší a pak je zničili, jsem častokrát brečela. Ano. Brečela jsem u blbý mangy!

Foto: Spocklidem

Ještě víc smutno mi bylo, když jsem viděla Nišimijiny reakce.

„Nenávidím tě. Ty mě taky. Můžeme dál zůstat nepřátelé.“
„Tó né-ný pa-vdá…Tó já né-á-vi-dím…sé-be.“

Nišimija často na všechny ty odsudky, vtipy a násilí reaguje tak, že se usmívá, omluví nebo ukloní. Nejdřív jsem to nechápala. Potom mi došlo, že takhle reaguje člověk, který je sám přesvědčený, že si to zaslouží. Z toho mi bylo opravdu hrozně. Jak můžeme dohnat dítě, aby si myslelo něco takového?

Změna je možná

„Myslím, že kamarádství není něco, co má logiku nebo by se dalo vyjádřit slovy.“

Němý hlas je dobře napsaný i nakreslený. Na pozadí běžných, až skoro banálních dětských a posléze dospívajících věcí se řeší celkem zásadní témata. Témata, která se týkají nás všech a který musíme společně začít měnit. Tím, že budeme dětem pomáhat, aby se dokázaly bránit, aby si věřily a neřešily konflikty násilím a šikanou. Vím, že to jde.

Můj syn při nástupu do školky během prvních pár dní kousl jednoho chlapečka. Mohl to být průser jak blázen. Trauma na všech stranách. Z přístupu naší školky, která okamžitě netrestala, ale zjišťovala, proč se tak stalo, a potom s oběma kluky došla do bodu, že si to vysvětlili, byli s tím oba v pohodě a mohli být dál kamarádi, je vidět, že to jde jinak.

Němý hlas křičí nadějí

„Takový je život! Ale život je… to nejdůležitější, co máme…“

Šikana a předsudky jsou k ničemu. Jeden si kvůli nim nepřečte mangu nebo se nezačne kamarádit s někým, kdo by ho možná mohl obohatit. Pojďme s nimi bojovat. Osvětou a respektem. Společně.

P.S. Manga se čte odzadu. Je to nezvyk, ale vlastně je to i vtipné. Je to taky způsob, jak bojovat s předsudky a tím, že se to tak prostě dělá. Kdo říká, že ten, kdo je na konci, nemůže být zároveň i na začátku? No kdo?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz