Co je Boží království a jaké jsou jeho volby

Pojem Boží království se stal kontroverzním tématem, pro které byli křesťané v různých staletích ochotni umírat, ale také v rámci svých křížových výprav do Svaté země a při šíření víry po celém světě i zabíjet. Co se skrývá za enigmatickým Božím královstvím? Jedná se o doslovnou vládu nebo pouze o ilustrativní znázornění vlády Boha v lidských srdcích?

Podívejme se, co říká o Božím království Bible, historie a samotní křesťanští interpreti.

Když přišel Mesiáš v 1. století n. l., Židé k němu shlíželi s velkými nadějemi, že je osvobodí od římského jha, ve kterém dleli již několik století. Nestalo se tak, a Ježíš dal sám najevo, že se k něčemu takovém vůbec nechystá:

Církevní otcové, kteří působili až několik století po Ježíšově smrti, představili tři rozdílné koncepce Božího království. Órigenés ve 3. století tvrdil, že Království je zosobněno v samotném Ježíši. Přidal k tomu ještě další alternativní vysvětlení, že Království představuje hájemství srdcí a myslí věřících, které opanovala Boží láska. S touto koncepcí je však spojen jeden nevyhnutelný fakt: mimo církev není podle Órigena spásy.

Třetí interpretaci domyslel Eusebius ve 4. století. Podle něj království lakonicky představuje křesťanskou církev složenou z věřících. Eusebius byl spíše kronikář církve a tento závěr byl jeho syntézou představ předchozích myslitelů jako byl Órigenés.

V katolickém učení existuje oficiální termín Dominus Iesus, který potvrzuje, že Království není oddělitelné od Ježíše ani od oficiální církve. Východní křesťané věří, že Boží království je přítomno v církvi a je zprostředkováváno věřícím, když s nimi církevní představitelé interagují.

Pro Tomáše Akvinského, katolického učence ze 13. století, sestávalo Boží království z hierarchie bytí. Počínaje Bohem přes anděly až po lidi. Zahrnovalo Boží uspořádání duchovní a světské moci. De facto vše bylo projevem Boží vlády nad lidmi.

To jsou všechno až pozdější interpretace původního biblického pojmu Boží království. Co znamenalo původně?

Za řeckým slovem pro království (basileia) se nepochybně skrývá aramejský výraz malkut, který mohl používat Ježíš, který aramejsky mluvil*. Malkut se primárně nevztahuje na geografickou oblast ani na říši, ani na poddané, kteří ji obývají, ale spíše na činnost samotného krále, na jeho výkon svrchované moci. Tuto myšlenku by bylo možné v češtině lépe vyjádřit pojmem jako královský majestát, vláda nebo svrchovanost.

Zatímco řecké slovo basileia užité v Novém zákoně rovněž zahrnuje konkrétní oblast země, kterou spravuje král. Evangelisté jej užívají ve spojeních jako je „nebeské království“, které se v Matoušově zprávě objevuje třicetkrát.

Ve spojitosti s Božím královstvím se také užívá slova teokracie neboli Boho-vláda. Tento termín je velmi zajímavý, nejspíše jej vytvořil židovský historik Flavius Josephus v 1. století n. l.

Ve spisu Proti Apiónovi o vládě nad Izraelem na Sinaji říká:

Josephus tímto naráží na období, kdy Bůh určoval pravidla v Izraeli přímo přes své prostředníky jako byl Mojžíš. Židovský král byl pozdějším vynálezem, kdy se Izraelité chtěli opičit po jiných národech. Když nesnesli ten abstraktní prvek mezi sebou a Bohem, to liduprázdno, kdy jsou vedeni neviditelnými nitkami Božím duchem. Proto si ostatně lidé volí své představitele, jak demokratické nebo diktátorské, člověk vyspělého ducha něco takového jako zprostředkovatele a reprezentanta nepotřebuje.

Nepochybně jeden z hlavních důvodů pro své toulání a vagabundství, který měli židovští patriarchové jako Abraham, spočíval v očekávání Božího panství.

Podle biblického textu uzavřel Bůh s Abrahamem dokonce smlouvu a skrze jeho linii chtěl dát povstat královskému potomstvu, které obnoví Boží království nad zemí. Abrahama však za svého předka nepovažují jen Židé, ale i samotní muslimové. Židé však navíc vytvořili narativ o vyvoleném národě, který jim za tisíciletí jeho užití přivodil hodně dobrodružství a také potíží.

Izraelité měli dokonce ambice stát se, jak říká Pentateuch:

Nicméně nezdařilo se a tento koncept později převzali křesťané, kteří se podle Nového zákona stali duchovním Izraelem. Stejně tak přejali koncept dobyvačných válek, které vedli Izraelité za účelem rozšíření svého duchovního a fyzického území. Podle Bible bylo chtění krále symbolem duchovního úpadku, jak se píše v knize Samuelově:

Tak se stalo a lidského krále dostali. Stejně jako předešlí starší muži a soudci, kteří plnili královskou úlohu ve starověkém izraelském národě, měli králové představovat jakousi lidskou formu zprostředkovatelů Božího panování na zemi. Trůn měl patřit Bohu a oni ho jen zastupovali. Tento koncept kralování byl oprášen v křesťanské Evropě. Korunování králů a císařů obstarávala církev jako symbol původu skutečné královské moci.

Nakonec Židé se svými králi dopadli poměrně špatně. Jejich království se rozdělilo na dvě, Judu a Izrael. V roce 607 př. n. l. definitivně ukončili izraelské královské ambice Babylóňané, když zničili jejich hlavní sídelní město Jeruzalém a vyplenili judskou zemi.

Izraelité se dostali zpět na začátek, podobně jako patriarchové, které obdivovali pro jejich víru a houževnatost a také absenci trvalého bydliště, se stali poutníky po celém světě. Víceméně zůstali v kontaktu se svým Bohem a dále nesli na bedrech ponaučení ze Starého zákona.

V rámci linie, která je ve Starém zákoně vyznačena, očekávali Židé příchod svého zachránce neboli pomazaného krále - Mesiáše. Měl pocházet z Davidovy královské linie. Podle všeho tuto úlohu splňoval Ježíš Kristus, který se nejspíše narodil někdy v roce 0. n. l. Židovské zájmy však byly jinde než v duchovním ohnisku záležitostí, Židé měli spíš potřebu se osvobodit od politického útlaku Římanů než meditovat nad posvátnými spisy a plnit své duchovní závazky. V tom jim Ježíš nijak nepomohl, naopak jim prorokoval ještě větší zkázu.

Ježíš naopak chápal Boží království jako něco, co už je v běhu, co funguje a prokazuje svou vládu. Tak tomu rozuměl i evangelista Lukáš, když říká:

Královskou autoritu Ježíš projevil také tím, že vjel po vzoru předchozích izraelských králů do Jeruzaléma na oslu. Jednalo se o symbolické gesto, ale čeho? Podle Matoušova evangelia by se lidé měli především zaměřovat na „hledání“ království a jeho duchovního programu, než aby doufali v nějakou politickou revoluční vládu. Tak říká Matouš:

Do království je možné podle evangelistů také vstoupit. Nikoliv tím, že se připojíte k nějaké sektě nebo náboženskému společenství, ale svým duchovním postojem, proto řekl Ježíš jednomu ze svých příznivců:

O křesťanech Bible hovoří jako o těch, kteří jsou ještě za života přeneseni do Království Syna Boží lásky. Bible nás v Novém zákoně nenechává na pochybách, že u Božího království se jedná především o duchovní entitu, která je společná pro ty, kteří mají hlubší duchovní život než ti ostatní. Žijí tak v hájemství vyššího ducha.

Apoštol Pavel o tom říká:

Tento koncept se vyskytuje v biblické knize Zjevení a propagandisticky se ho rozhodli využít různí pozdější křesťanští panovníci. Podle knihy Zjevení se určitá skupina lidí stane spoluvládci s Bohem v nebesích až po konečné bitvě dobra se zlem, začne se tak tisícileté přechodné období, kdy poté samotný Kristus předá svou vládu Bohu Otci.

Popsané události, které následují, jsou velmi zajímavé. Dojde k finální zkoušce věrnosti všech pozemských poddaných Božího království. Je třeba říci, že svou roli znovu zahraje starý žalobníček a pomlouvač Satan Ďábel, který bude na chvíli propuštěn ze svého tisícíletého vězení. Ti, kteří mu skočí na lep, budou vymazáni z historie lidstva. Nakonec všechny fyzické i duchovní bytosti, které testem neprojdou, skončí v druhé smrti, což je pro ně konečná. Žádná nesmrtelná duše, karma, dharma či něco jiného na obzoru. Prostě kompletní ne-existence.

Kniha Zjevení popisuje vidění budoucnosti těmito slovy:

Narozdíl od Božího království, které bylo ideálem od kulturního počátku lidstva, se nejstarší zprávy o lidských královstvích z oblasti Mezopotámie hemží bojůvkami, chamtivostí, intrikami a krutostí. Králové museli nakonec, v zájmu správy větších celků, přistoupit k vydávání poměrně detailních zákoníků jako byl ten Chammurabiho. Z nich vyplývá, že se lidský život královstvími poměrně zkomplikoval. Se vzrůstajícím počtem lidí ve městech bujelo i sociální napětí a mělo za následek krádeže, podvody, ekonomické problémy, spory o majetek a placení nájmů, půjčky a úroky, manželskou nevěru, lékařské poplatky a s nimi spojené zdravotnické neúspěchy, útoky na své bližní. I když samotný Chammurabi byl mocným králem, nedokázal něco takového ze své říše vymýtit. V podstatě se lidstvo a jeho systémy vlády od doby Chammurabiho nikam daleko neposunuly. Některé současné zákony jsou naopak cesta zpět.

Překvapivě, když čteme klínopisné texty starověkých náboženských spisů, nezahrnují žádné duchovní povzbuzení či morální vedení. Bohové, o kterých píší, jsou hašteřiví, zuřiví a problematičtí. Každopádně s lidmi nemají dobré úmysly.

Ti, kteří dodnes hájí monarchii jako víceméně nejlepší správu lidských záležitostí, by si měli začít sami nad sebou ťukat na čelo. Žádná vláda nad lidmi nikdy nebyla dokonalá ani dokonce prospěšná pro ty, kterým být měla. Narozdíl od hájemství království Božího, které trvá v srdcích těch, kteří milují pravdu, spravedlnost a rozumnost. Což jsou královské duchovní kvality.

*Ježíš mluvil aramejsky, nikoliv hebrejsky, stejně jako většina Židů v jeho době v Palestině.

Zdroje:

Bible, textová analýza.

Tomáš Akvinský. Theologická summa. Edice Krystal. 1937.

Josephus Flavius. Židovské starožitnosti.