Článek
Psychoanalýza zkoumá různé obsahy hlavy a přisuzuje jim konkrétní životní projevy. Tak třeba, když někdo moc kouří, může se jednat o orální fixaci. O určitou nerozvitou fázi osobnosti. Samotný tvůrce psychoanalýzy Sigmund Freud byl často spatřen s doutníkem. A tak se jej na jedné odborné konferenci zvědavě ptali, jakou to má souvislost s jeho učením. Lakonicky odpověděl:
Někdy je prostě doutník jenom doutník.
Hitlerův strach ze Židů pod drobnohledem psychoanalytika
Alois Hitler, dříve Schicklgruber
Podle vyjádření některých historiků je možné, že měl Hitler ve své rodině židovské předky. Ano, něco takového se podle všeho podařilo vyvrátit tím, že u Adolfova otce Aloise Schicklgrubera se nepotvrdila domněnka, že měl židovského otce. Podle určité pověsti měl jistý bohatý židovský obchodník nebo dokonce někdo z rodiny Rotschieldů platit Adolfově babičce z otcovy strany výživné. Když se historici dali do pečlivé práce, nepodařilo se jim tato fakta ověřit. Pochybnosti ale zůstávají, ze dvou důvodů. V roce 1942 se Hitlerův přisluhovač Heinrich Himmler pustil do Hitlerova rodopisu a nic z něho se nedostalo na veřejnost. Samotný Adolf kategoricky odmítal, aby se jeho rodové záznamy dostaly ven. A Himmler mohl jednoduše z moci úřední stopy vedoucí k Židům zlikvidovat.
A tak k tomu Hans Frank poznamenává možnou psychoanalytickou souvislost:
„Führerův antisemitismus mohla ovlivnit protipříbuzenská psychóza, kterou vyvolal pocit krvavého rozhořčení.“
Že by podobně jako mnoho dnešních lidí měl Hitler vztek na své kořeny, které mu osobně v životě moc neprospěly? I tuto možnost připouštějí psychoanalytici.
Hitlerovy estrádní výstupy
Hitler is nacvičuje gesta na davové proslovy
Hitler byl vynikajícím řečníkem a doslova hypnotickým vůdcem davů. Své projevy si připravoval až na gesta minimálně, většinu z nich neměl doslova napsanou, zvládl skvěle improvizovat. On byl dav a dav byl on. Dovedl výborně vybočit a zároveň splynout s davem. Měl pro ovlivňování obyčejných lidí vynikající školu, řečnění v bavorských pivnicích. Každý může v hospodě plácat, po jednom či dvou pivech se jazyk rozváže, Hitler však byl abstinent a vegetarián. Na hospodského řečníka poměrně nebývalý zjev.
Z pohledu psychoanalýzy se dav stal jeho plátnem, na kterém si maloval vše, co chtěl, abstraktní malbu, na které si může dovolit cokoliv. Nakonec z jeho davových pláten zbyly jen velké betonové figury, které civěly do dáli. Co nemáte dáno shůry, v apatyce nekoupíte. Německý národ byl sice vysazený na disciplínu, tisíce lidí se stalo neoddiskutovatelnými spolupachateli Hitlerových nápadů, ale z nikoho z nich nevypadlo nic kreativního navíc.
Když ztratíme válku, ztratíme i národ. Není nutné brát ohled na potřeby pro další primitivní žití. Lepší je naopak je zničit, protože národ se ukázal jako slabý a budoucnost patří výlučně silnějšímu východnímu národu. Ti, co zbudou, budou i tak méněcenní, protože ti dobří padli.
Hitler v posledních chvílích svého života v bunkru nařídil svému ministrovi výzbroje Albertu Speerovi, aby byl celý průmyslový potenciál Německa zničen. Přál si, ať se z Německa se stane spálená země. Speer sotva měl na to, aby splnil Hitlerovy předchozí rozkazy, natož tento. Hitler mu za to nespílal, raději se uchýlil k dalšímu estrádnímu divadelnímu představení, tentokrát s pistolí a cyankáli. Poslední vystoupení mělo kýžený efekt, slavilo kolosální úspěch. Hitler se opravdu vypařil, to jen jeho stín zůstal s námi a dodnes tu straší.
Hitlerovy umělecké (ne)úspěchy
Hitlerovo pojetí panny Marie, olej na plátně
Za Hitlerovou diktaturou vlastně nepřímo stojí profesoři na vídeňské akademii umění. Ti ho dvakrát odmítli, místo toho, musíme tady pro faktickou přesnost říci jasně, různé jiné mazaly přijali s otevřenou náručí. Když se podíváme na Hitlerovy malby, tak mají rozhodně jistou uměleckou hodnotu. Věděli to i židovští obchodníci, kteří si je od něj, byť pod cenou, kupovali. Hitler supěl, když se několikrát po sobě dozvěděl jejich ortel. Byla mu doporučena architektura. Ale na ni zase potřeboval střední školu, kterou nedávno přerušil. Takže takový bludný akademický kruh.
Vzhledem k tomu, že měl Hitler neoddiskutovatelný cit na umění a vlastně i na architekturu, řadu zamýšlených staveb si poměrně úspěšně naskicoval sám, bylo jasné, že měl jít tímto směrem a na politiku se vykašlat. Bohužel mu to nebylo dáno díky možná závisti či libovůli tehdejšího profesorského sboru. Stává se i dnes, že se i velmi talentovaný člověk nedostane tam, kam chce, právě proto, že svým talentem převyšuje nad ostatními. A Hitler se rozhodnul, že se bude nad všemi doslova vznášet. Taky jako Ikarus zasažen sluncem později padá.
Z pohledu psychoanalýzy byl po odmítnutí Hitlerova talentu jeho nápad stát se vůdcem německého lidu vlastně formou odplaty. Hitler začal s obratnou nátlakovou diplomacií, díky které získal Sudety, Československo i Rakousko a pokračoval velmi úspěšnými vojenskými taženími na Polsko a Francii. Pak se začaly věci hroutit jako domeček z karet. Co se stalo? Zdá se, že to náš chronicky známý diktátor prostě přehnal se svými ambicemi. Nebo tomu bylo jinak? Chtěl celý tehdejší svět spolu strhnout do propasti nicoty a zapomnění? Víme, že se Hitler shlédnul v Nietzschem a starých germánských mýtech. Ty jsou plné zpráv o zániku světa a jeho opětovném povstání z popela. Chtěl Hitler, aby celý tehdejší svět skončil v popelu? Na veřejnosti a v soukromých konverzacích se dušoval, že to nebyl on, kdo chtěl svět zavléct do války. Kdo to tedy byl? Stal se zosobněním jednoho z germánských bohů? Dělal to všechno intencionálně? To už se asi nedozvíme. Jistá je pouze jedna věc, Adolf Hitler svět ovlivnil daleko více, než kdyby se stal provinčním malířem.
Hitler se očividně zmýlil a zaměnil si příčinu s následkem. Namluvil si, že národ, který dal světu takové velikány jako byl Goethe, Wagner a Nietzsche, musí opět zaujmout nejpřednější místo ve světě. Jenomže jeho duchovní identifikace s německým národem byla mylná. Není to národ, který světu něco dává, je to individuální talent, který se rodí bez ohledu na místo, čas a národní příslušnost. Národ mu v tom akorát buď pomáhá nebo stojí v cestě. Národ je tak jako tak směsice davových prvků s těmi individuálními, kde hraje hlavní úlohu průměrnost a ty nejnižší pudy.
Z historie víme, že se Hitler hluboce mýlil. Stovky tisíc Němců žilo svůj ubohý živůtek jako ze žurnálu, zatímco v koncentračních táborech umíraly miliony lidí zvlášť krutým způsobem. Byl to tento národ, o kterém Hitler mluvil? Národ, kterému jako o jediný ideál šlo o žvanec a jinak neslyšel a neviděl? Hitlerova identifikace s něčím, jako je národní hrdost, se mu nevyplatila. A jak dnes vidíme, je to varování i pro dnešní nevhodné nacionalistické tendence kdekoliv na světě.
Pandořinu skříňku, kterou Adolf Hitler otevřel, řešíme dodnes. Podstatné je se podívat dovnitř a nepolekat se. Jsou tam pořád ta stále stejná strašidla: strach o žvanec a pohodlný živůtek, nacionalismus, diskriminace výjimečnosti a vyhrocené sobectví.
Anketa
Zdroje:
Fuchs. Thomas. Hitler ve faktech. 2011. Baronet.
Kershaw. Ian. Hitlerův mýtus. 1992. Iris.
Fest. Joachim. Hitler a konec Třetí říše. 2002. Epocha.
