Článek
Ježíš se stal Bohem náhodou, nechtěně a nezaslouženě. On sám po ničem takovém netoužil. I když jsou evangelia propagandistickým příběhem rané křesťanské církve, přesto jejich převážný pohled na Krista byl jiný než dnes: Boží syn, který poslouchá svého otce Boha. Nic víc, nic míň.
Tři biblická evangelia se takového pojetí drží, ne tak to čtvrté, které se stává propagandistickým traktátem nových konvertitů, kteří už chtějí jiného Boha než toho židovského.
Zbožštění samotných křesťanů: křesťanská propaganda v Pavlových spisech
Ježíš byl první nechtěnou křesťanskou obětí deifikace
Ono to může znít paradoxně říci, že křesťané se mají za bohy, ale v podstatě to tak je. Jakmile totiž deifikovali svého vůdce Ježíše Krista, spolu s ním se svezla celá komunita.
Ostatně bibličtí znalci jako je James Tabor zcela otevřeně přiznávají:
Tato kosmická dobyvatelská role nepatří pouze Ježíši jako synovi Božímu, ale i ‚mnohým‘ synům, kteří přijdou. Samotná představa ,dědit království Boží‘ souvisí s účastí na roli kosmické vlády a soudu (1. Korintským 15:50). Ježíš pouze vede skupinu proměněných, nesmrtelných, oslavených synů Božích, kterým byla dána moc nad ‚vším‘, aby uskutečnili Boží konečné záměry v dějinách.
Kde v tom všem je pověstná křesťanská pokora? Očividně se ztratila v povýšeném pocitu, že křesťané mohou všechny ostatní soudit. A opravdu, křesťané jsou více pověstní svým odsuzováním druhých než svou laskavou náturou. Tento prvotní křesťanský zápal spojený se sebevyvýšením nad druhými je v křesťanství velmi znatelný a snadno identifikovatelný.
Členové sv. Trojice - Bůh, Syn a Duch svatý. Křesťané nemohli židovského Boha zcela vyřadit, začínali totiž na judaistické základně
Dávejte si pozor, ať vás někdo neodvede jako zajatce skrze filozofii – prázdný svod podle lidské tradice, podle živlů světa, a ne podle Krista.
V tomto směru jeden ze zakladatelů křesťanských komunit apoštol Pavel udělal svým následníkům medvědí službu. Povýšil totiž křesťanství nad všechny ostatní kulty a filozofie a dokonce jej představoval jako samotnou Božskou moudrost. Není pak divu, že křesťané v průběhu staletí nosili nosánek pořádně nahoru.
V podstatě šlo o jeden psychologický trik. Křesťané se tvářili jako lidé, kteří jsou odkázáni na toleranci od druhých, protože se lišili, ale ve skutečnosti tím zakrývali, že sami nebyli ochotni tolerovat vůbec nic mimo svoji víru. A přesně takto křesťanství vzniklo, jako hnutí, které zcela netolerovalo společnost vně: chrámy ostatních božstev, autoritu Césara, politiku a kulturu své doby.
Je pochopitelné, že toho zprvu křesťané sami moc v doktrinální oblasti neměli. Začínali se spisy Starého zákona, a těmi se přeci prezentovali Židé. Pak měli sbírku Ježíšových výroků, o nichž se dlouho licitovalo, které platí a které ne. A právě v nich došlo k další změně. Posunu od židovského Boha k tomu univerzálnímu křesťanskému - Ježíši Kristu.
Janovo evangelium: deifikace Ježíše
Ježíš a „nevěřící“ Tomáš. Ironií celého podniku bylo, že právě Tomáš potvrdil Ježíšovo božství
Ježíšovy skutky a slova jsou skutky a slova Boží; pokud to není pravda, je kniha [Čtvrté evangelium] rouhání.
Ironií všeho je to, že i v tomto spisu Ježíš prohlašuje, že Bůh je na vyšší úrovni než on.
Otec je větší než já.
Jenomže ostatní pasáže v tomto evangeliu Ježíše představují zcela jinak než ostatní evangelisté Matouš, Marek a Lukáš.
Než byl Abraham, byl jsem Já.
Mytologický rámec Jana je pečlivě vymyšlen tak, aby potvrdil Ježíšova sebezbožšťující tvrzení. V básnickém prologu je o Ježíši vykonstruován příběh o jeho věčné preexistenci s Bohem. Na počátku Janova evangelia je Ježíš přímo nazýván „bohem“ nebo „Bohem“ (theos) (Jan 1:1).
V dalším Janově pojetí Ježíš provádí sedm znamení, která dokazují jeho božství. Jeho zjevení při vzkříšení potvrzují jeho božský status a předvídají jeho konečný výstup k Bohu. V celém Janově evangeliu jsou jeho čtenáři jasně vedeni k tomu, aby Ježíše uznali za božského v zájmu dosažení toho, co je nabízeno jako konečné duchovní dobro – „věčný život“ (Jan 20:31).
Vrcholem procesu zbožštění Krista je výrok apoštola Tomáše, který padá před vzkříšeným Ježíšem a oslovuje ho slovy: „Můj Pán a můj Bůh (ho kyrios mou kai ho theos mou)!“
Tyto jsou ale zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu.
Jednoduše sečteno a podtrženo , v Janově evangeliu je použita řada záměrných diskurzivních strategií, jejichž jediným účelem je připsat Ježíšovi božskou autoritu a udělat z něj univerzálního Boha.
Deifikace Krista jako záměr za účelem prosazení nového náboženství
Křesťané v cirku. Za svou sebezaměřenost křesťané zaplatili cenu nejvyšší, ale jako kultu se jim to vyplatilo
Právě na zbožšťování čehokoliv jiného než samotného Boha - Jahveho, byli Židé tak citliví. Ježíšovy výroky, které naznačovaly, že ze sebe dělá Boha, se tudíž staly hlavním důvodem sporu mezi tehdejšími křesťany a Židy.
Samotná evangelia takové doktrinální půtky zmiňují třeba v:
Židé mu odpověděli: My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za syna Božího.
Už samotné přihlášení se do „Boží“ rodiny bylo pro Židy rouháním.
Ale křesťané to prostě udělat museli. A Ježíš samotný schválně porušoval předpisy Starého zákona jako byl ten o sabatu, aby dal najevo svou převahu nad židovským náboženstvím.
Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil. A proto Židé začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu.
Ježíš a jeho následovníci ani neměli jinou možnost, než se prohlásit za božské, jinak by jim totiž lidé vůbec nevěnovali pozornost.
Odpůrce křesťanství Celsus o strategii „zbožštování“, která tehdy při formování nových kultů jako jediná fungovala, říká:
Existuje mnoho bezejmenných [proroků], kteří, jako by byli inspirováni, prorokují s největší lehkostí z jakékoli náhodné příčiny uvnitř i vně chrámů. Jiní také žebrají, potulují se po městech nebo vojenských táborech. Je běžné a zvykem, že každý z nich říká: ,Jsem Bůh nebo dítě boží nebo božský duch a přišel jsem! Svět je již zničen a vy, lidé, hynete kvůli svým nepravostem! Ale já vás chci zachránit. A znovu mě uvidíte vracet se s nebeskou mocí! Požehnaný je ten, kdo se mě nyní klaní!
Těžko si představit situaci, že by křesťané jako vítězný kult prorazili svým pokorným a tichým přístupem. Bez marketingu to zkrátka nebylo možné. A oni se potřebovali zviditelnit. Jak to mohli udělat? Přeci frontálním útokem na tehdejší společenský řád! V tom byli dobří. Mnozí z nich za to sice zaplatili životem, ale nakonec to vyšlo.
Křesťanství si nepochybně osvojilo strategii zbožštění svého kultovního vůdce Ježíše Krista právě proto, aby se tímto oddělilo od židovství. Udělalo to tak důrazně a komplexně, že dnes již nikoho ani nenapadne, co se stalo a proč se tak stalo. Bylo tomu tak právě kvůli tomu, aby se křesťanství mohlo stát respektovaným náboženstvím.
Až v dnešní době se zdá, že se jaksi samovolně spustil zpětný proces. Křesťanské církve už dnes málokdo bere jako nějaké nedotknutelné a posvátné instituce. Je tomu tak proto, že dnešní globální svět si nemůže dovolit pouze jednu pravdu nebo jeden věroučný systém, na kterém by vše stavěl. Konkurence je velká a prosadí se jen ten, kdo ty ostatní kolem sebe opravdu přesvědčí o svém božství a božském poslání.
Zdroje:
Michael Collins. A History of Christianity. 2024. Dorling Publishing.
Eusebius. The History of the Church from Christ to Constantine. 1989. Penguin Books.
George Herring. Introduction to the History of Christianity. 2006. New York University.
