Pokusy o mezináboženský dialog a integraci u nás i v zahraničí

Všichni dohromady se v Assisi modlí, a to snad můžeme doufat, že i krom toho prohodí pár společných slov na chodbách basiliky sv. Františka.

Co vyjma gest vzájemného porozumění mohou pro reálnou duchovní jednotu jednotlivá světová náboženství udělat? Říká se tomu honosně interkonfesní jednota, ale spíše je to jen iluze. Nicméně můžeme se podívat, jak by se reálně mohla jednotlivá náboženství poučit od těch druhých.

Assisi jakožto místo pro mezináboženské porozumění nebylo vybráno náhodou. Jedná se o rodiště svatého Františka, který, jak je známo, kázal i slepicím. Ale co už je méně rozšířený fakt je to, že kázal i muslimům. A asi úspěšně, když ho nepředhodili lvům, jak bylo tehdy dobrým zvykem.

V Česku slouží k vzájemnému  porozumění jednotlivých křesťanských společenství Ekumenická rada církví. Má šestnáct členů. Katolická církev musí mít vždy nějaká privilegia, a tak se stala pouze přidruženým členem. Zřejmě, aby dávala najevo svou početní a ideologickou převahu.

Spolu tyto církve dokonce vytvořily překlad Bible, Ekumenickou Bibli, o které se říká, že je tak trochu výsledkem umělého překladu, který narozdíl od Bible Kralické jaksi ztratil poetický ráz. Holt, když se hádá několik církví o tom, jak by která pasáž měla vypadat, tak se výsledku nelze divit.

Kromě křesťanských aliancí toho v Česku moc není. Evangelíci s katolíky a husity si dokonce vytvořili svou Společnost pro studium sekt a náboženských směrů, která by teoreticky měla šířit toleranci, ale spíše se stala takovou strážní věží, kde stojí bdělí dozorci, kteří varují před příchodem nové konkurence.

Tímto asi nějak mezináboženské porozumění v Česku končí. Překvapivě do mezináboženského dialogu vstupovali v Čechách v minulosti lidé, kteří se k nějakému konkrétnímu náboženství nehlásili vůbec. Můžeme vzpomínat na prezidenta Masaryka, který v Praze podpořil náboženskou výměnu a intervenoval za různé pravoslavné teology, pro které se stalo Rusko příliš horkou půdou pod jejich nohama. Díky němu jich zde několik z nich léta vyučovalo východní křesťanství. Pak došlo k zpřetrhání jakýchkoliv náboženských linek až do doby prezidenta Václava Havla. Ten si postavil hlavu a vzdor mínění Číny a řady politiků pravidelně přijímal tibetského duchovního patriarchu Dalajlámu.

V 19. století se narodil Peršan Bahá’u’lláh, který se pokusil o integraci náboženských představ několika světových náboženství. Jeho následovníci dodnes působí v mnoha zemích světa. V Česku na jejich principu funguje několik soukromých škol.

Bahá’u’lláh učil, že všichni Boží představitelé na zemi počínaje Abrahámem přes Ježíše až k Buddhovi byli Božími projevy a jejich zjeveními, bylo by tedy záhodno se jimi zabývat. Jakousi integrací mezi jednotlivými učeními se však víra Bahá’í vůbec netrápí.

Ačkoliv bahá’í vzniklo v prostředí islámu, je to odnož náboženství bábí, skupiny v Persii, jež se odštěpila od šíitské větve islámu roku 1844. Vůdcem bábíů byl Mírzá ‛Alí Mohammad ze Šírázu, který se prohlásil za Báb („Bránu“) a imáma–mahdího („správně vedeného vůdce“) z Muhammadova rodu. Za taková troufalá tvrzení byl Peršany v roce 1850 popraven. Jeho následník Bahá’u’lláh se prohlásil za vyvoleného, kterého zjevil Bůh a vytvořil si svou vlastní verzi náboženství, víru bahá’í.

Později byl z Persie vypovězen a při svém věznění napsal al-Kitáb al-Agdas (Nejsvětější kniha). Když umřel, skupinu vedl jeho syn, pak pravnuk a když došli všichni jeho příbuzní, církev převzal v roce 1963 volený správní sbor známý jako Všeobecný dům spravedlnosti.

K čemu tedy byli všichni ti proroci a zakladatelé velkých náboženství jako Ježíš, Buddha, Muhammad, a nakonec i Báb a Bahá’ Ulláh dobří? K tomu, aby podle bahá’í, připravili lidstvo na nový věk. Pochopitelně stoupenci bahá’í jsou si jisti, že oni třímají nejaktuálnější poselství od Boha a že díky nim Bůh sjednotí svět.

Zásadními rysy této víry je bratrství lidí a rovnoprávnost žen. Víra nemá mnoho rituálů, nemá ani kněžstvo. Kdokoliv vyznává víru v Bahá’ Ulláha a přijímá jeho učení, může být počítán za člena. Věřící se potkávají k uctívání první den každého bahá’íského měsíce.

Stoupenci víry svou ideologii šíří aktivně, komunálními projekty a informačními kampaněmi. Na světě je jich na několik milionů více či méně aktivních členů.

Pokud jde o tuto víru, jest snahou o slepení všech ostatních náboženství dohromady v jeden celek, nad kterým by mělo dominovat bahá’í . Bohužel takhle to nefunguje, mezináboženské porozumění se nebuduje tak, že jako kočička s pejskem pečete dort tím, že dáte do hrnce všechny přísady, na které přijdete. Proto se bahá’í nikdy veřejně neprosadilo, neboť je pro veřejnost a ostatní náboženství přítažlivé asi jako dort s párkem. Nuže, proti gustu není dišputát, ale takhle se mezinárodní renomé interkulturního porozumění dosáhnout nedá.

Brzo po vypuknutí rusko-ukrajinské války se katolický papež František musel na vlastní kůži přesvědčit o tom, že jeho náboženské výzvy pro východní křesťany nebudou co platné. Dokonce i snaha o komunikaci s moskevským patriarchou, nejvyšším představitelem Ruské ortodoxní církve, vyzněla naprázdno. Východní církev totiž žije v těsnějším spojení se svým panovníkem než církev katolická, která je spíš státem ve státě bez sekulární kontroly a v mnohých případech i vlivu.

Nelze si představovat, že se bude vegetarián tetelit nadšením z hovězího steaku, který mu naservírujete. Proto neočekávejte od protestanta, že se bude v katolickém kostele rozplývat nad sochami svatých. Jednotlivá náboženství jsou rozdílná právě tím, že vychází z rozličných perspektiv a ideologických východisek. Není možné je jakýmsi dialogem poslepovat dohromady, jak se o to pokusil Bahá’u’lláh.

Co je možné určitě je: hledání společných východisek. Těch je určitě více, než si jednotlivá náboženství myslí, že mají. Tak třeba židovství, islám a křesťanství jsou náboženství, která mají stejné proroky a některé příběhy. V různých verzích, ale Adam, Abraham, Mojžíš a mnozí jiní hrají zásadní roli ve všech třech náboženstvích.

Víme, že i tak odlišná náboženství jako je buddhismus versus křesťanství nachází styčné body minimálně v předpisech pro chování svých členů. Hodnoty jako lpění na pravdě, prokazování milosrdenství, projevování lásky k bližnímu, jsou společné všem náboženstvím bez ohledu na to, co jinak učí.

Myslím, že zde je ten společný bod, který, když náboženství najdou, mohou s ním otočit běh světa.