Psychologický profil Ježíše Krista

Povídá se jeden příběh. V psychiatrické klinice měli jako obvykle několik Napoleonů, Kleopater, ale taky jednoho Ježíše Krista. Důležitě a vznešeně nesl své poslání. Ale jednoho dne přišel nový terapeut. A to se pacientovi stalo osudným. Do místnosti skupinových terapií nechal psycholog přivést dvě břevna a dva lidé je počali stloukat dohromady. Místní „Ježíš“ zbystřil. Co tady děláte? otázal se. Jste přeci Ježíš, ne? Víte potom jistě, co bude následovat… Do té doby velký náboženský učitel začal vykřikovat, že on teda Ježíš nakonec asi nebude.

Tento lehce humorný příběh nám už na začátku sděluje dvě věci. První je ta, že valná většina lidí by se moc ráda chovala jako Ježíš a udílela druhým svaté rady do života, ale stejný osud jako on by prožít rozhodně nechtěla. A ta druhá? Že Kristovo sebeobětování nebyla žádná malichernost, ale velká věc.

Pro věřící je Kristus hrdina, nebo dokonce Bůh. Pro nevěřící je těžko uchopitelnou postavou. Jaký však byl sám pro sebe? Jaké motivy měl pro své ukřižování? Kdo byl jako osobnost, pokud se máme spoléhat na zprávy, které o něm zaznamenali evangelisté?

Proč je důležité zabývat se psychologickým profilem Krista? „Komplex mesiášství“ by vám mohl leccos napovědět. Třeba to, že Kristus dodnes tahá za neviditelné nitky světa prostřednictvím milionů svých souvěrců. Pokud máte rádi konspirační teorie, nejspíše jste v tom zhodnocení běhu světa zapomněli na více než miliardu křesťanů a vynechali zásadní faktor X: „Jaký psychologický vliv má obraz Ježíše Krista zanechaný v evangeliích na chování, zvyky a dění ve světě?“

A ještě podstatnější otázkou je: „Jaký formující efekt má na tvář světa psychologický obraz Ježíše, který je dodnes po více než dvou tisíci letech stále živý?“

Když jde dítě do ordinace psychologa, zpravidla je to tím, že zažívá ve společnosti kolem něj nějaké potíže. Má problém se zpětnou vazbou a s takzvanou socializací. Každopádně mesiášský komplex sám o sobě naznačuje dost vážné osobnostní problémy.

Jak praví psychologické příručky, jinak řečeno, spasitelský syndrom je psychologický stav, kdy si někdo zvolí jako životní poslání záchranu ostatních. Zvláštní je, že je to ve společnosti bráno jako něco nežádoucího. Co je špatného na zachraňování druhých? Vlastně nic, dokonce naopak. Vezměte si třeba, když zachráníte tonoucího nebo vytáhnete člověka z hořícího auta. Za takové věci lidé dostávají medaile!

Představte si ale trochu jinou situaci. Je známá věc, že mezi hasiči je vyšší procento pyromanů, tedy lidí, které přitahuje možnost zakládat ohně, no a potom je hasit. Ještě absurdnější situace je, kdybyste se dobrovolně šli koupat do hluboké vody a věděli byste o sobě, že neumíte plavat. Odmítali byste se to ale naučit a spoléhali na plavčíka, že vás bude zachraňovat, vždyť je tu přeci od toho.

Už vám trochu svítá, proč je mesiášský komplex tak společensky závadný? Díky němu totiž vzniká sociální parazitismus. Mesiášství zneplatňuje pozitivní lidské vlastnosti jako je vděčnost, sounáležitost a nesobeckost napříč celou společností.

Když dáte najevo, že každému bez rozlišování pomůžete, kdo myslíte, že si první nechá pomoci? Ten, kdo to potřebuje? Pokud se domníváte, že ano, jste velmi naivní nebo máte velmi málo zkušeností s lidmi. Ti, kteří opravdu potřebují pomoc, se zpravidla do fronty k takovému mesiáši nepohrnou. Naopak se tam postaví a natáhnout ruku ti, kteří nikdy nemají dost. Znáte ryze české přísloví: „Hloupý, kdo dává, a hloupější, kdo nebere.“

A tak lze uzavřít, že mesiášský komplex kazí společenskou morálku. Není podezřelé, že pojetí této diagnózy vzniklo právě s Kristem? Do jeho doby zde nebyli žádní lidé, kteří byli ochotni dobrovolně se obětovat pro druhé. Možná jen starobylé pohanské kulty vyžadovaly lidské oběti ve prospěch všech. Takové oběti však byly značně nevýběrové.

Kupodivu některá náboženství, která vychází z Bible, si dobře všimla, že myšlenka Ježíše, který musel zemřít za hříchy lidí na kříži, něčím podivně smrdí. V Koránu je biblická zpráva z evangelií přepsána. Ježíš zde neumírá na kříži a není taky proč, protože podle muslimů něco jako dědičný hřích přeci nikdy neexistoval a neexistuje. Tímto islám samozřejmě vymývá dítě i s vaničkou, protože na druhou stranu Boha odlidšťuje a dělá z něj mechanického robota, který vám to na konci života spočítá, a to včetně vašeho sebemenšího pochybení.

Islám však dobře identifikuje, podobně jako v chemických pokusech činidlo, potenciálně zneužitelné rysy křesťanského obrazu Ježíše.

V evangeliích totiž Ježíš opakovaně zdůrazňuje, že se své obětní smrti nehodlá vyhnout a že hodlá naplnit proroctví o tom, že sejme ze světa hřích svou krví. A na konci posledního dějství evangelií říká:

Epištola Jana vypravuje:

„Bůh nám projevil svou lásku tím, že poslal svého jediného Syna do světa, abychom díky němu získali život. Láska není v tom, že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako usmiřující oběť za naše hříchy.“

Ježíš se jako oběť paradoxně necítil, jednal autoritativně a naopak všechny, kteří se z představy jeho mučednické smrti psychicky hroutili, preventivně utěšoval. Dokonce tak činil i zpětně po své smrti. Zpráva po jeho vzkříšení Ježíše zastihuje na cestě, kdy oslovuje své učedníky, kteří ho nepoznali a stále se nevzpamatovali z jeho ukřižování:

Jedna věc je to, že Ježíš byl přesvědčen, že své tělo a duši musí vydat za hříšné lidi, a druhá věc je, co to způsobilo za téměř nevratné sociální změny v celé lidské společnosti od té doby. Musíme myslet na to, že současná takzvaně sekulární společnost je výsledkem tisícileté křesťanské mediální masáže!

Právě od časů Ježíše Krista a jeho demonstrativního aktu mučednické smrti je od vnímavých, inteligentních a citlivých lidí od společnosti očekáváno, že se za ní automaticky a bez řečí obětují. V době řeckých filozofů něco takového dělali jen blázni, ti žili v sudu jako Diogenés ze Sinópé nebo si vypichovali oči jako Démokritus z Abdér, kterého se už nebavilo koukat na svět. Do příchodu křesťanství staří Řekové žádné pravé altruisty neznali. Sókrates spáchal sebevraždu z hecu, a ti ostatní si jen leštili ego. Není divu, že Řekové přivítali křesťanství s otevřenou náručí. Konečně měli někoho, kdo by pro ně dělal něco zdarma a ještě mu nemuseli platit! S pravoslavným křesťanstvím se tato zrůdná myšlenka přenesla i do Ruska, a jak Rusko dnes vypadá. A my žijeme v kultuře, která se přímo odvolává na odkaz řecko-křesťansko-judaistické kultury jako na základy své civilizace!

Je to zvrácená myšlenka, že mají trable společnosti odestát ti nejlepší z jejích řad, ale Ježíš jí zavdal příčinu. Křesťanství pokračovalo po jeho smrti dalšími mučednickými akty. A když hrozilo, že by museli za křesťanství trpět všichni jeho stoupenci, stala se svatost a obětování výsadou velmi malého fragmentu křesťanů. Ostatní se prostě spolehli na ně, že to za ně udělají. Z tohoto důvodu se i dnešní bezbožníci modlí ke svatým. Doufají, že i po jejich mučednické smrti budou mít svatí kousek toho pochopení pro jejich bezostyšnou duchovní drzost žádat něco, na co nemají ani špetku nároku!

Co je ještě horší, je následující skutečnost. Nejen do křesťanské společnosti se rozšířil virus sebeporaženectví a sebeobětování za masu nevědomých lidí. Když se ve společnosti, jedno kde na světě, vyskytne někdo s léčitelskými schopnostmi, se schopností učit druhé cestě pravdy a lásky, okamžitě začne společnost tyto služby od něj automaticky vyžadovat. A to zadarmo či téměř za hubičku. Každý investor si naopak nechá pětikorunu vyúčtovat na doklad, každá prodavačka na kase v supermarketu si nechá každou minutu zaplatit, ale léčitelství a duchovní vedení druhých je prý Boží dar, za který si nesmí jeho původce nechat platit. Zjevně má žít ze vzduchu, prány a nechat se umořit druhými tak, jak to udělal Ježíš.

Ježíš o sobě a své sociální situaci přeci řekl:

Je symptomem zvrácené společnosti, že někteří lidé, kteří jsou absolutně druhým nepřínosní, mají několik domů či bytů, zatímco ti, kteří se mohou pro společnost strhnout v sociálních a jiných službách, mají sotva na zaplacení nájmu. Tento vzor do společnosti se však postupně nenápadně dostal s Ježíšem Kristem a jeho imprintingem sebeobětování. Je součástí křesťanských memů a jejich nechtěných důsledků.

Křesťanství se stalo velkým sociálním experimentem vyzkoušeném na stamilionech lidí. S jakým výsledkem? Velká masa věřících nedělá nic a jen útrpně čeká na to, co pro ně udělají ostatní. Ti svatí. Samotný Luther se odvolával na víru a ne na skutky. Reformy v církvi tedy konkrétně tuto oblast aktivního zájmu většiny o svou spásu moc neposunuly.

Největší problém Ježíše Krista a jeho veřejného obrazu spočívá ve faktu, že duchovní učitel a léčitel ze sebe udělal hadr na podlahu a vytýčil tak vzor, jak se má někdo podobný zachovat. Samotný Ježíš už to změnit nemůže, nebo ano?

Napoleon Bonaparte si povšimnul, že ve srovnání s Kristem je hodně malý pán, když řekl:

Z tohoto vyjádření je zjevné, že i samotnému krvavému diktátorovi Napoleonovi bylo nad slunce jasné, že Ježíš neviditelně tahá za nitky svých příznivců doteď. Je to fascinující téma, ale zároveň s vážnými a dalekosáhlými společenskými důsledky.

Paradoxem Ježíše Krista je fakt, že velká a silná osobnost, která těžko snese srovnání s někým současným, se snížila k něčemu tak bláhovému, jako prospět všem lidem bez rozdílu. Tímto aktem, který se ve společnosti šíří již více než dva tisíce let jako vzor, se ustanovil nebezpečný precedens.

Jeho memy jsou mezi vámi stále v oběhu, bez ohledu na to, jestli jste věřící, nebo ne. Slovo mem je odvozen z řeckého mimema - napodobovat. Staletí církev spontánně vystavovala či přímo nutila lidi po celém světě k „napodobování Krista“. Taková dlouhodobá indoktrinace nemohla zůstat bez následků. A jen proto, že je dnes ve světě považován za další standard ateismus, náboženské geny ze světa rozhodně nezmizely. Naopak se šíří ještě úspěšněji než dříve, protože mutovaly do jiných podob, ale se stejným společenským dopadem.

Možná výstižnější výraz pro mem je kulturgen, který se kupodivu neujal. Tam je alespoň na první pohled vidět vliv dávných myšlenek na současnou kulturu. Ano, veškerá divadla, hry a opery, které navštěvujete, knihy, které čtete, všechno, co běhá ve vašem kulturním okruhu, je prosyceno atmosférou a dějovou linkou sebeobětování něčeho cenného za bezcennou tretku či nicotný osud. Existencialismus, postmodernismus, tyto zdánlivě sekulární směry jen navazují na neblahé dědictví křesťanského mučednictví.

Je známým faktem, že genetická výbava lidí je modulována vlivem jejich prostředí. Křesťanství dokázalo v této oblasti mnohé zázraky. Z obhroublých a nevnímavých jedinců se často podařilo vykřesat alespoň nějaké lidské základy. Nicméně, za jakou cenu. Museli se pro to obětovat léčitelé, duchovní učitelé, sociálně citliví lidé, a ti se stali nakonec v nejlepším případě svatými. Jim to není nic platné, ani druhým, kteří se už nemohou těšit z jejich společnosti.

Nejspíš řeknete, vždyť to dělají přeci pro nás dobrovolně a rádi. To není zas až tolik pravda. Aby to bylo pochopitelné i pro velké neznabohy, stačí se podívat na sociální strukturu dnešní společnosti. Proč jdou největší finanční toky právě do profesí, které s pomocí druhým a se zlepšováním společnosti souvisí úplně nejméně? Investoři, bankéři, spekulanti, ti často zdravé sociální vazby naopak narušují. To ví každý, i holubi na střeše. A proč to vůbec řešit? Protože peníze = ocenění. Čím víc peněz, tím víc vám společnost dává najevo, že si cení vaši práce. Není vám tahle rovnice jasná, nebo jen předstíráte, že nevíte, o čem je řeč?

Ano, léčitel má dar. A bankéř má tedy co? Schopnost počítat? Kde ji vzal? Sám od sebe? Takže můžeme uzavřít, že oba mají dar, od Boha či přírody, ale léčitel má větší. Protože bez bankéře se nakonec dá obejít, bez léčivé energie ne, na ní závisí sám život. A říkat, že máte platit víc někoho, kdo je méně talentován jen proto, že je prostě jen zoufale nedůvtipný, je co? Zvrácenost!

Jistě, můžete ocenit druhého tím, že mu pomůžete jen tak. Nicméně, společnost si peníze zavedla jako jeden ze znaků hodnocení ceny lidí a jejich aktivity pro ni. Nejvíce tedy oceňuje sociálně nepřínosné aktivity, zatímco lidi v sociálních službách nejméně. Na to nemusíte být génius jako Einstein, stačí se podívat na platové tabulky. A jak společnost svou pokřivenou optiku zdůvodňuje? Protože přeci ti v sociálních službách mají čerpat uspokojení z toho, že pomáhají.

To je sice moc pěkné, ale na to musíte někde vzít energii. Proč vlastně bankéř taky nepracuje zdarma a nečerpá uspokojení z toho, že lidem vypisuje úvěry a může si počítat? Takový burzovní makléř jen sedí a kouká na obrazovku a sleduje čísla. Jenomže sociální pracovník musí brát v úvahu city a emoce druhých, se kterými je v přímém kontaktu. Vžívat se do jejich kůže. To je velmi vyčerpávající. A kde na to má brát energii, když mu společnost díky nízkému finančnímu ohodnocení vyhradí vlhkou špeluňku a nekvalitní výživu, když si nemůže dovolit sám zaplatit za jiný standard více. To, co se tady děje, je v konečném důsledku výsměchem samotnému lidství.

Pravý opak toho, co samotný Ježíš původně zamýšlel. Čekal, možná naivně, že se jeho velkolepým aktem na kříži změní vědomí světa. A změnilo, jenomže jinak, než si představoval.

Dnes slovo hřích vymizelo ze slovníku sekulárního světa. Ale jako kulturgen zůstalo hluboko ve vrstvách podvědomí celé společnosti. Je nahrazeno třeba těmito výrazy: chyba, tragická chyba, vážný omyl, přečin a zločin. V původních jazycích Bible však nemá žádný mystický význam, za který by měl někdo jako Ježíš položit život.

V obou částech Bible, Starém i Novém zákoně, znamená: minout cíl, minout cestu, nedosáhnout pravého účelu. Přesně něco takového se světu stalo. Na „správnou“ cestu se jej snaží dostat různá náboženství. Jenomže ta často skončila jen u té své pravdy.

Ježíš byl formován židovským systémem myšlení, který už dlouho zoufale čekal na osobu jeho typu. Někoho, kdo Židy dostane z velké polízanice, do které se se svým přičiněním a nedbalostí na varování od proroků sami dostali. Ježíš tuto mentální past nakonec spolkl i s navijákem. Nebo se dá spekulovat, že s tím nastavením společnosti kolem něj jen počítal a svým aktem se vlastně pobavil a skoro jej to nic nestálo. Byl přeci léčitel, dokonce divotvůrce, a mohl se tedy sám po ukřižování zregenerovat. Něco takového tvrdí někteří lidé. Jednoduše, že svou smrt na kříži fingoval.

Jenomže Ježíš to myslel opravdu vážně, smrtelně vážně. Lidé kolem kříže se mu také za to posmívali:

Ježíš zde při té příležitosti prohlašuje enigmatickou větu:

Všechny tyto indicie svědčí o tom, že si to Ježíš představoval trochu jinak. Ježíš rozhodně nepředpokládal, že svět si vyloží jeho smrt jako výzvu k tomu, aby páchal ještě více nepřístojností. A dá se zcela narovinu říci, že ho zklamal i samotný Bůh, bez ohledu na snahu křesťanských interpretů do tohoto textu vkládat něco, co tam není.

Povím vám, že není nic horšího než frustrovaný rozzuřený býk, kterého dráždíte červeným hadrem a který tuší, že to děláte jen pro svou zábavu. A Ježíš je představován v Písmu také jako obětní beránek. Může to znít nevinně, ale viděli jste někdy naštvaného berana? Rozhodně bych vám neradil, abyste se mu postavili do cesty.

A tak se zdá, že Ježíš měl v sobě velké rysy Mesiáše, který byl ochoten se obětovat za druhé. Také to udělal, ale protože měl podle evangelií zázračnou moc, vstal z mrtvých. Ještě znovu to s těmi nezbednými lidmi a světem zkusil. Ale nejspíš, když se z nebe bude dívat na mé řádky, jak se obvykle tato fráze používá v souvislosti s lidmi na pravdě Boží, proč ne s Kristem, něco mu docvakne, trkne ho, a začne pěkný bengál. Naštvaný beran prostě není žádná legrace. Tak si to nepřejte zažít na vlastní kůži.

V duchu biblického prorockého výroku: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ pozor na ty, kteří by chtěli obrátit má slova naruby.

Podporovat v této společnosti narativ, že by se ten nejlepší měl obětovat za druhé, je zvrácené a toxické a důsledky této ideologie jsou o to horší, že si tato společnost říká požitkářská čili hedónistická.

Ježíši je naopak třeba navrátit důstojné místo v dějinách jakožto mystickému učiteli, který měl léčitelské schopnosti a v mnohém stanovil pro většinu populace nedosažitelný ideál.

To však neznamená, že jej na svůj úkor budou za ostatní žít jiní.

Zdroje:

Bible, hloubková analýza textu.

Robert Lightner. Portraits of Jesus in the Gospel of John. 2007. Resource Publications.

Oliver John. ed. Handbook of Personality: Theory and Research.2021. Cambridge.