Článek
Ach, ta rakouská monarchie, posteskl si malíř svérázných, byť stále se opakujících kontur, Adolf Born. Nevím, jak si pan Born představoval, že fungoval veřejný a privátní život za habsburské monarchie, ale pokud by nechtěl být někde zašitý na úřednickém místě, měl by dozajista velké problémy s tím, i kreslit. Kdyby totiž namaloval něco, co ještě nikdo předtím neviděl, byl by automaticky podezřelý.
Vztah Čechů k rakousko-uherské monarchii
V 19. století se toho událo podle někoho hodně, na vkus jiného zase moc málo. Každopádně v roce 1845 došlo ke krátkodobému zrušení cenzury. Vytvořilo to takový zvláštní mezistav. Kritici monarchie byli zpravidla ve svém předchozím veřejném projevu velmi omezeni. V médiích se musel dodržovat ten správný slovník a proto, když přišlo na to, aby se Češi projevili jako svobodní lidé, nebylo to tak jednoduché. Abyste byli opravdu svobodní, musíte jako svobodné bytosti umět i myslet. Novináři se snažili veřejnosti nějak dopomoci k novým pojmům, aby vůbec běžní občané pochopili, o čem náhle ta média píšou. Začaly vznikat novinářské slovníky určené pro veřejnost.
Konstituce přijata a nepřijata kvůli českým buřičům
Jenomže netrvalo dlouho a v roce 1849 došlo znovu k omezení. Ministři 13. března 1849 posílají k nejvyššímu schválení Nejponíženější přednášku věrně nejposlušnější rady ministerské. A zde uvádějí, že k nejmocnějším podporám ústavní spůsoby státní náleží svobodný tisk.
Jak si představoval tehdejší habsburský aparát svobodu? Od dvou až do deseti let natvrdo bylo možné dostat za útok na veřejnou mravnost. Když jste vydávali nějaké noviny a bylo v nich něco podle státních úřadů závadného, poslali vám výtku, jednu, druhou, a po třetí jste měli zaracha. Karel Havlíček Borovský tehdy vydával časopis Slovan a na třetí výstrahu „před popravou“ už raději nečekal, zastavil ho sám.
V roce 1848 příslibil tehdejší císař Ferdinand I., kterého nazývali Češi opovržlivě „blbečkem“, novou konstituci.
Dokument zaručoval základní občanská práva při respektování faktu, že císař nebyl z titulu své funkce nikomu odpovědný. Exekutivu dál vykonával prostřednictvím ministrů a o legislativu se dělil s říšským sněmem. Dokument byl přijat s rozpaky, ale brzo se to změnilo.
Český intelektuální výkvět se na konstituci vrhl, část z něj ji rozcupovala a druhá se jej snažila po svém vykládat českému lidu. Výsledný efekt byl ten, že ji Rakušáci raději stáhli. No, posuďte sami.
František Palacký se v Pražských novinách pokusil o její výklad takto:
V hrubém omylu byl by ten, kdo by se domníval, že skrze konstituci přišlo nějaké milostivé léto pro lenochy, hlupáky, marnotrace, odbojce… Ani robota nebude, kde ještě existuje, zrušena, poněvadž jsou to dluhy na gruntech selských původní, starodávné a řádně děděné.
Pak už jen naběhl starý dobrý renegát Karel Havlíček Borovský a začal veřejnost popuzovat pobídkami, jako že si mají v souladu s novou konstitucí raději přejmenovat obchody a řemesla z němčiny do češtiny.
Když se však Rakušáci lekli a na konstituci raději zapomněli, Češi začali znovu tahat, tentokrát za druhý konec. Ti, kteří byli vyděšeni možným právním vákuem a bezprávím, začali volat po okamžitém schválení konstituce. Karel Havlíček štengroval, že je třeba, aby Češi věděli, na čem jsou. Není divu, že po těchto zjevně státně rozvracečských akcích byl ještě poněkud mírně potrestán vyhnanstvím:
Zde není již národ pro císaře, nýbrž císař pro národ. Celá vláda se musí řiditi dle vůle národu, a bez vůle a bez svolení národu nesmí se nic důležitého řiditi.
Na něco takového si museli Češi počkat až do roku 1918, i když i v Masarykově republice taky fungovala cenzura a policejní konfidenti mleli na plné obrátky.
Češi podnícení národními bouřemi jinde
Francouzská revoluce se pochopitelně stala inspirací pro národní vzpoury za kopečky a nakonec s jistým zpožděním dorazila i do Čech. V Praze došlo v červnu roku 1848 k veřejným bouřím. Pražané začali stavět i barikády v touze se romanticky přizpůsobit francouzské vlně. Jenomže taková „revoluce“ měla spíše jepičí život. Výsledkem bylo stanné právo a přísnější kontrola pro všechny poddané žijící v českých zemích.
Havlíček se tehdy naivně dovolával na situaci v Belgii, která se odehrála po vyhnání francouzského císaře ve 30. letech 18. století:
Co udělal král Belgičanů? Nabral snad vojska, rozpustil snad sněm, prohlásil obležení, aby se uhájil na trůnu? Nikoliv, on co vladařem svobodného národu pravil k národu svému: Chcete-li bych jako doposud byl vaším králem, zůstanu… jinak budete mít republiku… A Belgičané jej chtěli.
Tento Borovského romantizující odkaz na události v cizině samozřejmě neměl žádnou relevanci v Čechách. Belgičané byli velmi silně semknutou národnostní skupinou, která rozhodně nechtěla příjít o svá privilegia. Zatímco Češi jako svůj největší národní poklad střeží schopnost naleptávat a podněcovat třenice, což je v přímém kontrastu s možností vytvořit a udržet nějaký homogenní celek. Ostatně dnes jsou v podstatě národnostně a lingvisticky jednobarveným státem až na některé menšiny na Těšínsku, které mluví slezštinou, a přesto se vzájemně nemohou na ničem dohodnout. Tím se opravdu výrazně liší od jiných národů jako jsou Belgičané či Švýcaři. A ti mají ve svém středu desítky národnostních a etnických skupin, narozdíl od Čechů.
Role češtiny v revolučním roce 1848 a dále
Češi o svou národní existenci jako o život bojovat v revolučním roce 1848 nemuseli. Jejich národní existence byla ukotvena mnohem dříve. Národnostní aktivity čile provozovaly i celé organizace jako Matice česká nebo Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách.
Jednalo se spíše o formality jako byl požadavek zavedení češtiny jakožto jazyka vyučovaného předmětu a jazyka vyučovacího. A s tím souvisela žádost o zavedení češtiny jako povinného jazyka pro úředníky státní správy.
Vladivoj Tomek se v Pražských novinách k tématu ironicky vyjádřil:
Bůh nás střeziž před takovým dobrodiním, aby se děti učily od nejnižších stupňů škol česky i německy.
Situace totiž vypadala následovně. Pokud někdo chtěl působit jako vzdělaný člověk, bez němčiny se neobešel. Dokonce se kvůli tomu česká intelektuální vrstva odnárodňovala. Dodnes v univerzitních kruzích panují pověry jako třeba: bez němčiny se historie studovat nedá. Je vidět, že Čechy se ještě nepodařilo odhabsburkovat. Tomek navrhoval, aby se děti na nejnižších typech škol učily jen v rodném jazyce a pak na gymnáziu přičichly druhému zemskému jazyku. Tím měli Češi nakročeno ke státní správě a důležitým pozicím v zemi.
V 50. letech 18. století vychází i české učebnice pro školy. A jak říká pamětník Josef Barák v roce 1849:
Roku 1849 bylo svoleno ministerstvem k tomu, že žákům, kteří se o to přihlásí, zeměpis může být vykládán i jazykem českým.
Krátce předtím, než Ferdinand I. předal vládu Františku Josefovi I., vydal kabinetní list, který zrovnoprávňoval češtinu s němčinou i v úřadech. Čistě němečtí úředníci, kteří se dosud neseznámili s jazykem českým, se náhle ocitli mimo hru.
Pronásledování českých oponentů habsburským režimem
Způsob a provedení systému kontroly v českých zemích ustanovené Habsburky by se dal přirovnat k architektuře a metodám StB v pozdějším komunistickém režimu. Očividně se Státní bezpečnost rozhodně měla čím v české historii inspirovat. Včetně takzvaného českého efektu: ti největší rebelové se stali konfidenty režimu a pak se zase zpátky proměnili v rebely proti systému. Takoví lidé, lidově zvaní překabátníci, všem poctivě smýšlejícím lidem lezou krkem, ale jsou bohužel zde s námi a někteří si dokonce hrají na velké oponenty dřívější totality a snaží se na vydělávat na své obeznámenosti s komunismem, Ruskem či někdejším českým totalitním systémem. Taková lidská monstra se podílela i na pronásledování upřímných českých autorů, kteří měli jako svůj jediný cíl, působit osvětově na českou veřejnost a možná i na své pronásledovatele, rakouské úřady.
V roce 1851 byl Karel Havlíček Borovský internován do Tyrolska. Stěžuje si na to, že jej dvouhlavý orel drží pevně v klepetech. Vyčerpán svým bojem proti větrným mlýnům umírá v roce 1856.
Nejen známé tváře a osobnosti se ocitají v hledáčku habsburské šikany. Neznámý učitel Jan Sekavec původně píše pochvalnou báseň na Františka Josefa a jeho zvolení císařem. Na císaře nefungovalo nakonec nic, okolní poměry se nedaly změnit ani chválou ani hanou. Pak Sekavec obrací.
Pověstná poslední kapka přetekla, když složil tyto verše:
Jaké Čech snášeti musel protivenství/Když matky řeč chránil, pěstoval vlastenectví?/Myslíte, Teutoni, že jen vy jste ve světě?/Pro Čecha jarého že sláva nekvete?
Sekavec byl zatčen, onemocní a umírá ve vojenské nemocnici v roce 1851.
Josef Němec, méně známý manžel spisovatelky Boženy Němcové, byl prošetřován již v osudovém roce 1848 a opětovně v roce 1853. Následoval trest.
Sám se k situaci vyjádřil:
Osoby, jež byly dokonce v čele tehdejšího hnutí, těší se nyní z prvých míst ve státní službě.
Takových překabátníků zde byla vždy velká a hojná zásoba. Nejdříve byly podezřelé osoby sledovány policejní sítí a hojným počtem informátorů. Existoval tajný policejní fond pro oceňování konfidentů. Seznamy konfidentů (viz později seznamy StB) a jejich činnost byla pravidelně kontrolována. Nepřesné a opožděné zprávy konfidentů byly trestány. Konfidenty kontrolovali vybraní policejní inspektoři.
Jak vypadala taková hodnocení rizikových osob?
Nejvyšší policejní ředitel Johann von Kempen 6. prosince 1854 napsal:
Oficiálně mne došly zprávy, podle nichž v Praze teď bydlící a jako slovanská spisovatelka… Božena Němcová, se jeví v politických věcech ve vyšším stupni podezřelou. Z dopisů této paní, jež byly zabaveny při prohlídce papírů jejího manžela, vyplývá zejména, že s několika politicky podezřelými, ba dokonce značněji kompromitovanými osobami, udržuje styky, jejichž tendence se zdá státně nebezpečná. Zdá se tedy nezbytné, aby byl styk paní Boženy Němcové přísně kontrolován, aby byly vyšetřeny její vztahy k profesorům Hanušovi…
Jak vypadal tehdejší profil českého donašeče?
Policejní ředitel píše, že své informace získal od muže:
,který podle svého postavení náleží sice skromné střední třídě, ale co se týče zdravého smyslu a praktického bystrozraku, svůj stav zdaleka převyšuje, od takového muže z lidu, který prostřednictvím své osobní účasti přesně zná nejnovější české revoluční dějiny, způsob, jak se již staletí odpočívající národní duch burcuje a k politickým cílům napadá, vládě nepřátelská tendence šíří a provozuje se snaha o nezávislou budoucnost…
Konkrétní jména a tváře konfidentů jsou často skryty. Ale dozvídáme se alespoň o jejich profesích: obuvnický tovaryš, později obuvník v praze, advokátní písař, sluha v hotelu U černého koně…
Habsburský režim si pojistil kontrolu na individuální úrovni takzvanými domovskými listy, které sloužily jako taková obdoba dnešní občanky. Mimochodem české občanky jsou dědictvím Rakouska-Uherska (od roku 1867). V Británii neexistují. Dále kromě občanky existoval cestovní pas a vandrovní knížka. Podstatou habsburské kontroly byl totální přehled o tom, kdo kde je, a o tom, co by mohl udělat.
Státní správa šikanovala i církve a sledovala církevní listy. Obzvlášť dobré vztahy však měla s katolickou církví. V roce 1855 na 25. narozeniny císaře Františka Josefa I. podepsala církev s Habsburky konkordát. Jeho součástí bylo církevní právo na uzavírání manželství, ale také i řešení konfliktů v něm. Katoličtí faráři se mohli začít s požehnáním císaře vrtat ve vašem soukromí.
Členství v tajných či podezřelých spolcích bylo postihováno. V roce 1854 byl Jan Evangelista Purkyně vyšetřován vzhledem k členství v zednářské lóži. Zednářství bylo oficiálně zakázáno.
Pražský arcibiskup si v roce 1850 stěžuje na hru Žižkova smrt a je srovnávána s francouzskými nemravnými hrami, takže je její veřejná produkce následně zakázána.
Atentát na Františka Josefa I.
Atentát na Františka Josefa I. 18. února 1853 vedl v Čechách k tichému souhlasu s rebely, ale zároveň k zesílení policejní „péče“. Když se zjistilo, že atentátník, maďarský nacionalista, jednal o své vlastní vůli, monarchie si oddechla. Přesto od té doby nebyl František Josef na veřejnosti tak nějak ve své kůži. Češi se snažili obavy Habsburků alespoň otupit svými oslavnými texty na panovníka. Česká kulturní fronta, do které patřil i Josef Kajetán Tyl, se jala podpořit panovnickou autoritu svými texty.
Samozřejmě to znamenalo, že některé kulturní projevy se staly nevhodnými, jako třeba divadelní hra Záhuba rodu Přemyslovského, kde je nakonec panovník zabit. Takový vzor stavěn před oči českým lidem býti nesměl, a tak byla hra stažena. Stejně tak jakékoliv impertinentní poznámky směrem k císaři byly tvrdě postihovány. Jakási Ana Lacková poznamenala, že císař je zloděj a že si útok zasloužil, a vyfasovala čtyři roky natvrdo.
V roce 1859 po hrubých otřesech monarchie byli Habsburci svolní k různým reformám, ale pouze na oko. Císař vytvořil širší říšskou radu, a ta měla za úkol vytvořit nové, lidu přívětivější zákony. František Josef I. k tomu ale sám poznamenal:
Dostaneme teď sice trošku parlamentního života, avšak moc zůstane v mých rukou.
Teoreticky se do nové ústavy dostal princip zemské, okresní a obecní samosprávy. V praxi však nebyl naplněn.
Celé toto pozdní habsburské období bylo v českých zemích poznamenáno velkou mírou kontroly, nebo alespoň snahou si ji vnějškově udržet. Také cenzurou a velkým počtem udavačů, kteří se snažili působit zdáním, že všichni skuteční Češi řádně drží ústa a krok. Ostatně nic jiného se od nich ani neočekávalo.
Pokud někdo vidí období vlády Habsburků, především její pozdní část, jako vysvobození pro českého člověka, zřejmě asi četl jiné knihy než ty, které líčí realitu bez příkras. Období bylo srovnatelné s dobou čtyřicetileté komunistické zvůle. Tedy pardon, jen pro ty, kteří si opravdu cení svobody a svých nezávislých myšlenek. Pro hrabivce a přitakávače bez rozdílu na jejich národnost se opravdu nic hrozného nedělo. Vlastně každá doba české historie byla svým způsobem turbulentní a bylo v ní vždy zřetelně vidět, kdo je kdo.
Stačilo se jen pořádně rozhlédnout kolem sebe.
Zdroje:
Magdaléna Pokorná. Jen žádný rámus, pánové! - Česká společnost v padesátých letech 19. století. 2025. Academia.
Otto Urban. František Josef I. 1991. Praha. Mladá Fronta.
