Za císaře pána se měli Češi jako v ráji

Česká historie je historie české pohody, nikoliv poroby. Čechy byly sice součástí „žaláře národů“, jak se přezdívalo Rakousko-Uhersko. Ale málokdo se dnes opravdu ptá: jak takový „žalář“ vlastně vypadal? Spíše připomínal oplocenou a plodnou zahradu, uprostřed níž se nacházely plné světnice s mnohými Honzy za pecí, než nějaké kruté vězení plné zmučených existencí.

Stejně jako zahradu Eden strážili cherubíni, tak Habsburkové spolu se svými českými dráby střežili české země, aby z nich nikdo neutekl. Akorát u ráje to znamenalo, že se do něj už první lidé nedostanou, tady to značilo, že se člověk nemohl ze svého dědičného údělu hnout ani o pár kilometrů. Tak tomu bylo po celá staletí, až došlo k určitému rozvolnění a po francouzském vzoru stěhování z vesnických lontů do měst. Tak vznikla i velká Praha, která byla dříve spíše shlukem vesnic, kde lidé spávali častěji na hnoji než na luxusních kavalcích, ale ne proto, že by museli, ale proto, že jim bylo zatěžko si pořádně uklidit.

Stejně si Češi na Rakousko-Uhersko notně stěžovali. Přestože takový pozdější prezident Masaryk se nejprve zastával udržení tohoto impéria, záhy potom, co se začalo hroutit, si neváhal přihřát svou polívčičku na císařův úkor. Povídá se, že ho starý „Procházka“, tak byl císař podle své procházky na Karlově mostě přezdíván, neměl moc rád. I to, že byl jeho levoboček. Ale nic z toho nejspíš není pravda.

Zbyly jen iluze a historické mýty. Pojďme se jim podívat na zoubek.

Habsburci si říkali Nejjasnější Arcidom, ale moc světla se do něj nedostalo. V žaláři však byli spíše jeho panovníci než jeho poddaní. Byli svázáni přísnými pravidly. Často se sami nemohli rozhodnout, co by měli udělat. Podle habsburských pravidel ani nemohli sami zacházet s většinou svého majetku. Na rodový majetek nemohl sáhnout ani samotný císař.

U rodové posloupnosti a nároku na trůn rozhodovala více servilnost než modrá krev. Někteří členové rodu nevydrželi trvalý psychický tlak na konformitu. Patřil mezi ně i Rudolf, syn Františka Josefa I., který spáchal sebevraždu. Na jeho náhradníka Ferdinanda Lotrinského byl spáchán atentát, který rozpoutal krvavou první světovou válku. Ferdinandovi synové byli z důvodu pochybných rodových pravidel z následnictví vyloučeni, a tak po smrti Františka Josefa na trůn usedl neznámý arcivévoda Karel. Ten poté abdikoval a neslavně zemřel, s tím, že ho kdovíproč katolická církev za tento nepříliš hrdinský akt dokonce blahoslavila.

Karel byl bez charismatu a ztrácel kontrolu nad impériem, které se brzy zhroutilo jako domeček karet na hlavu celého rodu. Dnes z Habsburků zbylo jen pár přeživších, vcelku nevýznamných postav, které udržují jen chabé formální kontury habsburské historie.

Ale Habsburkové nebyli hlavními hráči v projektovém řízení českých zemí. Tyto funkce zastávali jiní - často Češi jako hrabě Kounic, kancléř a rádce Marie Terezie. Dokonce i funkci Nejvyššího komořího, který spravoval rozsáhlý habsburský majetek, zastával svého času za Rudolfa II. „Čech“ Filip Lang. Je to podobné jako v politice. Prezidenty, premiéry a ministry zná veřejnost, ale skutečnou práci dělají náměstci a poradci.

Řada příslušníků české šlechty vykonávala funkci nejvyššího dvorního maršálka, pod kterého spadaly soudy. Největší vliv na císaře měl takzvaný generální adjutant. Ten musel být císaři k dispozici 24/7. Nejznámějším z nich byl Eduard Paar ze šlechtického rodu usazeného v Čechách.

Z tohoto historického okénka na téma habsburské moci vyplývá jedno: Habsburkové často vůbec nevládli, jen jimi a jim bylo vládnuto. Pro znalce historických systémů vlády to nemělo být překvapivé. Leníci či otroci často vládli svým pánům díky své závislosti na nich a tomu, že se páni museli přizpůsobovat svým poddanným. Potřebovali totiž jejich energii a často i um, který jim chyběl. Tak tomu bylo i s Čechy. I když jejich počty nebyly v rámci impéria největší, zastávali právě oni jedny z nejvýznamnějších a nejbližších funkcí u členů habsburského rodu.

V roce 1908 žilo na 533 000 km2, které Rakousko - Uhersko zabíralo, více než 20 národů a národností. Mezi ně patřili třeba Němci, Češi, Moravané, Maďaři, Italové, Chorvati, Slovinci, Srbové, Bosňané, Poláci, Ukrajinci, Rusíni, Rumuni, Slováci, Rusové, Arméni, Turci a další.

Pochopitelně se obyvatelé jednotlivých oblastí impéria velmi lišili svou kulturní úrovní. Nejvyšší formu gramotnosti však měli Češi, takže si těžko mohli stěžovat na porobu a neinformovanost. Většina Čechů moc dobře znala své poměry, a přesto se o nich rozhodla šířit mýty, které mnohdy přežily až dnešní doby.

Češi své postavení často používali jen k tomu, aby si stěžovali a vytvářeli rozmíšky. Jako se tomu stalo v Brně, když brněnský občan Pražák pozval císaře pána na oficiální návštěvu Brna. Byla z toho jen velká ostuda. Nakonec byl i zbaven své funkce.

České země byly koncem 19. století ve srovnání s jinými lokalitami v tak dobrém stavu, že předstihly i německé oblasti impéria, které byly přirozeně podporovány a preferovány. Dokonce se díky tomu o Češích ze strany jiných národnostních etnik mluvilo jako „slovanských Němcích“.

Není divu, protože ať se to Čechům líbí nebo ne, mají v sobě hodně německého živlu. Rozhodně jsou kulturně blíže Německu než slovanskému Rusku.

Rakouská etnografka Valerie Heubergerová hodnotí českou společnost přelomu 19. a 20. století takto:

Slovanští obyvatelé Čech a Moravy mají tendenci jíst čtyřikrát denně větší jídlo a  třikrát v týdnu hovězí maso. Jedí také kyselé zelí vařené se špekem, prosnou polévku s uzeným vepřovým, knedle se zelím a makové šišky. V čase žní bývají občerstvením pro žence koláče plněné tvarohem a strouhaným perníkem a chybět nesmí ani sladkokyselá povidla.

Nejspíš jste od svých prababiček a pradědů slyšeli něco jiného, pokud jste měli příležitost je poslouchat. Ale je pravda, že Češi vždy tak trochu zveličovali svou chudobu. Nezřídka to byla taková zástěrka jejich nenasytnosti. Toho, že jsou Češi otesánci, si jejich sousedé, Němci a Rakušané, velmi dobře všimli. Češi byli známí tím, že milovali pečené kachny a husy a plné stoly. Samozřejmě v některých krajích neměli takové pochoutky, tam byli odkázáni na brambory a luštěniny. Ale třeba káva se pila často, stejně jako pivo.

I když to Češi vehementně popírali a čeští obrozenci a pozdější intelektuálové se snažili vytvořit dojem chudých porobenců, ve skutečnosti bylo v Čechách hospodářské srdce impéria. Rovněž byly české země nejhustěji osídlenou částí monarchie.

Na 14% z celkové plochy říše, které Čechy zaujímaly, žilo 35% všech jejích obyvatel. Vliv českých zemí na hospodářský výkon země byl zásadní. Nejvíce se to projevovalo především v těžbě uhlí a v rozvoji lehkého průmyslu. Dále vznikaly nové a nové továrny na textil a na zpracování potravin, které vycházely z velké úrodnosti českých luhů a hájů. Na jednom místě za druhým vznikaly cukrovary, pivovary a četné potravinářské provozy.

Nejen v oblasti ekonomické a kulturní byli Češi s Habsburky silně provázáni. Také v oboru heraldickém najdeme pozoruhodnou souvislost.

Původní rodový znak Habsburků byl červený lev na zlatém podkladu. Později ho rod vyměnil za červenobíločervený pruhovaný štít (tzv. Bindenschild), který převzali po vymřelém rodu Babenberků, když v roce 1276 získali rakouské vévodství. Slavnou dvouhlavou orlici pak převzali jako symbol Svaté říše římské, když dosáhli na císařský trůn.

Češi měli ještě před lvem černou orlici s ohnivými plaménky ve stříbrném štítě. Ve 13. století ji nahradil slavný stříbrný dvouocasý lev v červeném poli, který se stal hlavním znakem Čech.

Nakonec lev není žádné aktivní zvíře, je spíše líný a čeká na lvici, aby mu donesla kořist, převážně se jedná o mršiny, na kterých si v míře nikoli malé lev rád pochutnává. Podobně za vlády Habsburků dopadlo i Česko, jako země poněkud pasivní, skvěle se hodící na žalář tak luxusní, že o něm ani nikdo netuší, že jím je. Stačilo jen zamknout a zahodit klíč.

Ten nakonec chytil svého času novopečený prezident Tomáš Masaryk a nelze se mu moc divit.

Zdroje:

Ivan Borkovský. Dějiny Prahy. 1964. NPL Praha.

Brigitte Hamannová. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. 2010. Brána.

Otto Urban.Česká společnost 1848-1918. 1982. Svoboda.