Článek
V regionu Algarve, který nás právě přivítal, je turistické lákadlo jasné. Překrásné vápencové útesy, které lemují celé portugalské jižní pobřeží. My máme tento den v úmyslu se trochu projít po útesech a vykoupat se na benagilské pláži, to také po obtížném parkování asi kilometr od Benagilu (o rok později ve Spojeném Království zjišťujeme, že parkování v Algarve je ještě zlaté), učiníme. Poté nás čekal každodenní úkol hledání místa na spaní. Já jsem už předem na přespání zamýšlel nejvyšší kopec provincie Algarve, Fóia, kam se však ostatním s tím, že je to ještě 55 minut autem a znovu pryč od moře moc nechtělo. Nakonec jsem je však přesvědčil. A bylo dobře, že jsme se rozhodli v kopcích přespat. Čekal nás nádherný západ i východ slunce a dokonce i setkání s místní mulou, která u nás žebrala o jídlo.
Okouzlující západ slunce, který jsme pozorovali z vrcholu Fóia.
Další den jsme měli v úmyslu navštívit slavnou jeskyni Gruta de Benagil, kterou lze navštívit pouze po vodě. Proto jsme se poté, co jsme opět asi kilometr od Benagilu zaparkovali, začali hledat půjčovnu seakayaků. Byli jsme úspěšní a zakoupili jsme si komentovanou výpravu po místních jeskyních a plážích. Dokonce jsme si i na moři utvořili takové situační přátelství s Britem, který byl na kayaku s jedním z nás. Do slavné jeskyně Gruta de Benagil jsme zavítali, avšak se nám kvůli vysokým vlnám nepoštěstilo uvnitř na chvíli vystoupit z lodi a raději jsme telefony, abychom si ji vyfotili, ze strachu o jejich ztrátu v moři nevytahovali. Vydali jsme se však ještě trochu na východ na jednu z pevniny těžce dosažitelnou pláž plnou skalních útvarů, ze které máme nezapomenutelné zážitky.
Skalní útvary na bezejmenné pláži nás okouzlily.
Po návratu z naší seakayakařské výpravy jsme ještě zatoužili po koupačce v místním krásném moři, na nějaké pláži blízko té, kterou jsme navštívili na lodi. Nakonec jsme se krásně vykoupali na pláži Praia da Marinha. Po večeři v místní restauraci jsme se museli rozhodnout, zda budeme již pokračovat do Lisabonu, nebo jestli si ještě užijeme trochu těch útesů. Rozhodli jsme se, že s Algarve máme zatím pouze pozitivní zkušenost, tak ještě chvíli zůstaneme. Večer jsme se proto vydali až k nejjihozápadnější obci Portugalska, Sagresu, kde v noci úplně příšerně foukalo, ale za naši ranní výpravu to doopravdy stálo. Nejdříve ještě jedno koupání, na pláži Praia do Beliche, a poté výprava na nejjihozápadnější mys Evropy, Cabo de São Vicente. Na cestě k mysu s krásným majákem mimochodem minete místní kuriozitu: stánek s názvem Letzte Bratwurst vor Amerika, neboli Poslední bratwurst před Amerikou, který provozují Němci, kteří se do tohoto regionu před lety přestěhovali. Tak tady jsme si klobásu dát museli. Dokonce jsme za to dostali i diplom na památku. Zvláštní je, že další dvojici Němců, žijících v Algarve, jsme potkali následující rok v únoru na Kanárských ostrovech. Buď jsme měli takové štěstí, že jsme potkali všechny Němce z Algarve, nebo jich tam prostě žije hodně.
Teď už jsme zamířili na sever. Po cestě se nám udělalo dost neblahé počasí, ale když jsme večer dojeli k městu Setúbal v aglomeraci Lisabonu, už bylo hezky. Po večeři v již zmíněném městu jsme vyjeli do dalších kopců, tentokrát kousek nad Lisabonem, o kterých jsme doufali, že budou též úspěšným projektem, stejně jako Fóia. Jmenují se Serra da Arábida a večer jsme z nich měli příležitost pohlédnout na úchvatný noční Lisabon. Ráno jsme se ještě dost nepříjemně kousavým křovím prodrali na jeden z vrcholů, ze kterého jsme na Lisabon pohlédli z výšky. Potom už jsme se rozhodli vydat do Lisabonu, kde ná čekala otázka; jak se budeme těch následujících pár dní, které v Lisabonu plánujeme strávit do města dopravovat? Většinou se snažíme zaparkovat někde u zastávky veřejné kolejové dopravy, ale tentokrát to bylo trochu obtížné, jelikož ta na tu stranu Lisabonu, do které jsme přijeli a kterou od centrální části města odděluje široké ústí řeky Tejo (řeka je spíše známa pod svým španělským jménem Tajo) nezajíždí. Nakonec jsme se tedy rozhodli pro velký kemp v obci Costa da Caparica a dopravu taxíkem, která byla překvapivě velmi levná. V obci jsme se i na místní pláži vykoupali. Rychle jsme pochopili, že pláž je spíše surfařská, protože voda je i v srpnu neuvěřitelně studená, ale vlny jsou dost vysoké, takže na zaskákání si ve vlnách je pláž ideální.
Pohled na moře z hřebenu Serra da Arábida, nacházejícím se poblíž Lisabonu.
První den v Lisabonu, 24. srpna, jsme věnovali takové obecné obhlídce toho nejznámějšího v Lisabonu. Projeli jsme se historickou tramvají až pod hrad São Jorge, ze kterého je skvělý výhled na most přes ústí Teja. Poté nás putování po místních uličkách dovedlo až na majestátní náměstí Praça do Comércio. Po zhlédnutí západu slunce nad Tejem jsme se rozhodli vydat za kulturou do čtvrti São Miguel. Ta je známá svými bary, ve kterých se hraje a zpívá místní žánr hudby fado. Kulturní zážitek to byl velký, proto jsme se do stejného baru rozhodli vydat i následující večer.
Další den jsme se nejdříve rozhodli vypravit metrem na severovýchod od centra, abychom si prohlédli most Vasco da Gama, druhý nejdelší evropský most (po mostě Krymském, který ale v téhle době byl, pokud vím, stále těžce poškozen výbuchem z roku 2022). Když už jsme tu byli, prohlédnuli jsme si i architektonicky zajímavé nádraží Lisboa Oriente. Po procházce centrem jsme se chtěli jít podívat na zříceninu kláštera Convento do Carmo, avšak jsme na místě zjistili, že v neděli mají zavřeno. Rozhodli jsme se tedy projít si část města, kterou jsme ještě neviděli, Bairro Alto. Nazvali jsme ji takovými lisabonskými Vinohrady a Žižkovem. Úplnou náhodou jsme také narazili na slavnou lanovkovou tramvaj. Poté jsme znovu z Bairra Alta zhlédli romantický lisabonský západ slunce a vydali jsme se směrem do fado baru. Večer už jsme se s Lisabonem rozloučili.
Takhle slunce zapadá v lisabonské místní části Bairro Alto.
Ráno, po ještě jedné noci v kempu jsme se probudili do vědomí, že Lisabon v noci zažil lehké zemětřesení. Nás v noci nic nevzbudilo, tak jsme došli k závěru, že nás minul (data z Google Map souhlasila). Náš poslední den v Portugalsku jsme věnovali nejzápadnějšímu bodu Evropy, Cabo da Roca. Tento mys je trochu více turistický než Cabo de São Vicente, ale stejně je krásný. Od mysu vede trasa po krásných útesech, na kterých jsme trochu zavzpomínali na naše oblíbené Lofoty, které jsme navštívili o rok dříve. A už přišlo loučení s Portugalskem. Zamířili jsme zpět na východ, dokonce jsme si i přejeli Tejo přes již zmíněný most Vasco da Gama. Docela pozdě večer opouštíme Portugalsko. Vítejte v Extremaduře!
Čarovné útesy poblíž Cabo da Roca nám přivedly vzpomínky na Lofoty.
