Článek
Tak toto je ono, jedno z nejméně hustě obydlených autonomních společenství Španělského království - Extremadura. Teď, když už jsme dosáhli našeho tíženého cíle ukončit náš den za hranicemi Portugalska a Španělska, hledáme místo na přespání. Nakonec přespíme u přehrady uprostřed venkova. Malá hustota zalidnění v tomto regionu s sebou nese velkou výhodu; jdou tu skvěle pozorovat hvězdy. A ráno máme krásné výhledy na místní okolní kopečky.
My však nemáme v plánu v Extremaduře zůstávat moc dlouho. Chceme se vrátit do Andalusie, protože bychom si ještě chtěli prohlédnout Córdobu, Granadu a podívat se do pohoří Sierra Nevada, druhého nejvyššího pohoří západní Evropy. Dopoledne tedy zamíříme krásnou krajinou Extremadury směrem do Córdoby. V Córdobě máme trochu strach, kam obytňák zaparkovat. O parkování v andaluských městech jsme neslyšeli nic moc hezkého. Nakonec parkujeme na plácku u místní zoologické zahrady. Vše je v pořádku.
Vydáváme se do města. V Córdobě se za staletí vystřídala nadvláda Římanů, Arabů a Španělů, toto prostřídání dodalo městu jeho současný šarm. Místní dominantou je samozřejmě bývalá mešita konvertovaná na katedrálu. Měli jsme štěstí, že jsme si ji mohli prohlédnout v plné kráse, jelikož v roce 2025 mešita z části vyhořela. Córdoba se může také chlubit krásnou židovskou čtvrtí La Judería, kterou jsme si i s místní synagogou prohlédli. Ve městě jsme zůstali až do západu slunce, kdy jsme si prohlédli nasvícenou mešitu z místního římského mostu přes řeku Guadalquivir. Córdoba se nám moc líbila, ale už je čas se rozloučit. Noc tentokrát trávíme pod krásným hradem ve vesničce Moclín, kousek před Granadou.
Interiér mešity komvertované na katedrálu v Córdobě.
Ráno, když vyjedeme z Moclínu, se před námi už začne objevovat pohoří Sierra Nevada, které se tyčí přímo nad městem Granada. V Granadě volíme geniální strategii; auto zaparkujeme u paní, která si přivydělává tím, že dovoluje obytňákům parkovat a přespávat u ní na dvorku. Genialita tohoto kroku spočívá v tom, že paní bydlí hned u tramvajové trati do centra. Přes centrum dokonce trať vede podzemím, takže je to vlastně takové granadské metro. Prošli jsme si centrum, které nás upřímně zase tolik nenadchnulo, ale to hlavní nás přece jen teprve čekalo. Nejdřív jsme se samozřejmě museli vydrápat do pořádného kopce, ale stálo to za to. Samozřejmě mluvím o známé arabské pevnosti Alhambra.
Komplex Alhambry je docela dost rozsáhlý, tudíž tu dokážete strávit nejméně půl dne. Palácový komplex plný nádherné arabské architektury přímo na úpatí Sierry Nevady nás prostě uchvátil, a místní zahrady jsou doslova uměleckým dílem. Zakoupili jsme si i prohlídku paláců Palacios nazaríes, a také jsme si prohlédli kruhový renesanční Palác Karla V., který docela zvláštním způsobem připomíná římské Koloseum. Alespoň my jsme si na něj vzpomněli. Po prohlídce Alhambry jsme znovu sešli do centra Granady, kde jsme si k večeři dali výbornou paellu a poté už jsme zamířili na tramvaj směrem k našemu místnímu ubytování. Tam přečkáváme noc, při které nás potká první déšť za tu dobu, co tu jsme. Nám to však v pohodlí našeho domova na kolečkách nedělá žádné problémy.
Takhle vypadá pohled z Generalife, letního sídla místního vládce na hlavní část Alhambry.
Ráno doplníme v obchodě zásoby a vydáváme se do hor. Ještě zastavujeme na oběd u silnice do hor v restauraci s krásným výhledem. Cesta do hor jde velmi strmě nahoru. Na 28 km skoro 1900 výškových metrů až na parkoviště Hoya de la Mora nad vesnicí Pradollano. Dnes jsme vstávali dost pozdě, takže už je večer, navíc dnes chceme jít spát brzy, protože zítra je v plánu vylézt na Mulhacén, nejvyšší vrchol Evropy mimo Alpy, pokud nepočítáme Kavkaz jako část Evropy a nejvyšší vrchol pevninského Španělska, což je výlet na celý den. Jdeme se navečeřet do Pradollana, o kterém zjišťujeme, že je mimo zimní sezonu městem duchů. Ve městě skoro žádná otevřená restaurace není, naštěstí však nacházíme jednu otevřenou pizzerii. Žádný luxus, ale v pořádku. Vystoupíme ještě na blízký bezejmenný vrchol. Západ slunce sledujeme z parkoviště Hoya de la Mora. Jdeme spát.
Západ slunce z Hoya de la Mora, nad městečkem Pradollano.
Ráno je bouřka a začíná být jasné, že Mulhacén asi nezvládneme. Máme tedy jiný plán; vystoupíme na mnohem bližší horu Pico del Veleta, která je navíc na výstup mnohem snadnější. Pico del Veleta je se svými 3396 m.n.m. druhou nejvyšší horou Sierry Nevady, avšak jelikož je o 8 metrů nižší, než pyrenejské Pico de Aneto, na žebříčku španělském se řadí až na třetí místo. My začínáme asi ve 2510 m.n.m. Míjíme observatoř na vrcholu Mojón del Trigo a pomalu a jistě stoupáme a traverzujeme serpentýny místní silničky, která je zpevněná až skoro na vrchol. Proto je Veleta velmi populární mezi cyklisty. Asi po poledni vystupujeme na vrchol a otevírá se nám krásný rozhled. Vidíme odsud i Mulhacén, uznáváme, že takhle to bylo možná i lepší. Před námi se také otevřelo neuvěřitelné údolí, které se nachází asi 200 metrů pod strmou skalou pod námi. Je to krása. Ale náš výlet už se blíží ke konci. Musíme se dnes ještě přiblížit k Málaze, proto sestupujeme a odjíždíme zase k moři.
Pohled z Velety do údolí pod 200 m vysokou skalou.
Ještě jednou se vykoupeme na pláži s velmi zajímavým skalním útvarem v moři. Přespáváme v kempu. Další den, 31. srpna, míříme opět na sever Málagy. Okruh naší cesty se uzavírá, odevzdáváme náš dům na kolech. Dnes máme ještě čas si prohlédnout historické centrum Málagy. Projdeme si Picassovo muzeum a hrad Gibralfaro, večer míříme na letiště. Tam přespáváme. Brzy ráno odlétáme zpět do Čech. Sbohem, země dávno již ne arabská.
Ostatní vydání:
