Článek
Právě se před námi rozprostřelo bývalé lázeňské město, jedna z kolébek moderních býčích zápasů a také město notoricky známé svou polohou na dvou skalních masivech oddělených hlubokou roklí, Ronda. K městu jsme přijeli z východu, ale rozhodli jsme se ho projít z jihu. Nelitovali jsme. Při cestě z menší jižní části města jsme se stihli zastavit na zřícenině věžičky, ze které je možno pohlédnout na majestátní staré město na skalách, a také jsme si před návštěvou největší atrakce města; vysokého viaduktu Puente Nuevo (nový most), stihli prohlédnout původní arabské hradby, jejichž součástí je i brána Puerta del Almocábar a z nichž lze sledovat výhledy na okolní hory na druhé straně údolí, než ze které jsme přijeli a také dva další viadukty přes rokli rozdělující staré město: Puente Viejo a Puente Árabe (mosty starý a most arabský). Poté, co jsme přešli přes starý most na druhou stranu rokle a prošli jsme se po cestičkách nad okrajem propasti, jsme ho konečně viděli: majestátní Puente Nuevo. Slunce už nám začalo zapadat, tak jsme se rozhodli se vrátit, tentokrát více středem jižní strany starého města, ne po hradbách.
Výhled na staré město Rondy ze zříceniny věže Torre del Predicatorio.
Když jsme přemýšleli, kde tuto noc spočineme, rozhodnutí znovu padlo na způsob, který máme tak rádi. V horách, mimo civilizaci. Noc jsme strávili na parkovišti kousek pod jeskynním komplexem Cueva de la Pileta, obsahující četné jeskynní malby, který jsme následující ráno také navštívili. Bohužel, platí v něm zakázáno fotografovat. Toto místo tedy budete muset navštívit sami. Po noci strávené uprostřed ničeho pod hvězdami s nulovým světelným smogem jsme se rozhodli vydat se směrem k moři a konečně si užít nějaké to koupání.
Po odpoledni na pláži, ze které jsme již měli výhled na skály Rock of Gibraltar, jsme se rozhodli tímto směrem konečně vydat. Večer jsme proto strávili oficiálně mimo Andalusii. Po večeru stráveném na skalním hřebeni, který je dominantou britského zámořského území Gibraltar a kterému kralují opice magoti bezocasí, jsme se šli na noc usadit. Už bylo docela pozdě, dojeli jsme na jižní předměstí města Algeciras, nacházející se na druhé straně Gibraltarského zálivu. Tady jsme se stali svědky místního autentického nočního života.
Roztomilí magoti, výhledy na Afriku, ale i na Španělsko, to vše nabízí přírodní rezervace na Rock of Gibraltar, která se však oficiálně v Andalusii nenachází.
Přemýšleli jsme, jestli takhle pozdě ještě půjdeme na večeři, rozhodli jsme se, že ano. Bylo kolem půlnoci a promenáda u moře byla stále plná života, děti skákaly na skákacích hradech a restaurace byly stále otevřené. Bylo pondělí večer. Ráno, po dalším koupání na pláži s výhledem na gibraltarský výběžek jsme se vydali dále na západ. Blížili jsme se k mysu Tarifa, nejjižnějšímu bodu pevninské Evropy. Věděli jsme, že mys bývá většinu času uzavřen, jelikož je soukromým pozemkem, ale stejně jsme se jeli podívat do stejnojmenného nejjižnějšího města Evropy, abychom si ho prohlédli alespoň z dálky. Upřímně, nic moc.
Odpoledne toho dne jsme se rozhodli strávit v přístavním městě Cádiz, jež nás zaujalo svou historií, jelikož ho založili již Féničané, a je tak nejdéle stojícím městem v regionu, a také svou polohou. Staré město je zajímavé, ale vlastně ničím jiným než katedrálou, pevnostmi, majestátními fíkusy a úzkými uličkami nijak moc nenadchne. Ale osobně se mi velmi zalíbil most Puente de la Constitución de 1812 (most ústavy z roku 1812), který mi připomněl Erasmusbrug v mém oblíbeném Nizozemsku, po němž jsme město opustili.
Úzká ulička ve městě Cádiz.
Majestátní stromy ficus macrophylla v Cádizu nabízejí místním i turistům prostor na odpočinek v jejich stínech.
Noc jsme přečkali na odpočívadle u kaple poblíž města Sanlúcar de Barramuda. Plán na další den byl totiž jasný: chtěli jsme jet do Sanlúcaru, zanechat tam obytné auto a trajektem přejet do národního parku Doñana, který je zajímavý svými písečnými dunami. Na hodnocení parkovišť ve městě jsme se však dočetli o místní organizované skupině, která údajně vyhrožuje, že jestli jim nezaplatíte, zničí vám auto. Městu jsme se tedy raději s naším půjčeným autem vyhnuli. Národní park jsme objeli jedinou cestou, kterou ho lze objet, přes Sevillu, jelikož se kvůli náročnému terénu písečných dun musí v tomto úseku zajíždět pár desítek kilometrů do vnitrozemí. Rozhodli jsme se však andaluskou metropoli nepoctít svou návštěvou. Raději jsme pokračovali dále směrem do lákavého slunného jižního regionu Portugalska, Algarve. Andalusii jsme tedy opustili. Ale ještě se vrátíme.
