Článek
Americká geriatrická společnost (AGS) zařadila benzodiazepiny na seznam léků, kterým je třeba se vyhnout u pacientů starších 65 let. Také různé významné psychiatrické asociace nedoporučují používat benzodiazepiny k léčbě generalizované úzkostné poruchy a nespavosti u starších osob.
U uživatelů celého světa si benzodiazepiny získaly oblibu pro rychlý a silný účinek. Do chvíle od spolknutí kouzelné tabletky se rozpouští úzkost, nebo přichází blahodárný spánek. Kdo jednou ochutnal, nechce se této berličky vzdát. Čím více a pravidelněji tyto léky ovšem užívá, tím vyšší dávky musí jeho tělo dostat. Při dlouhodobém užívání pochopitelně nastává silná závislost. Nejvíce ohroženou skupinou jsou především senioři. Protože se obecně jedná o lidi širokého věkového rozpětí, od 65 let až do sta, nemůžeme tuto skupinu paušalizovat. Každý má jinak odolný organismus a svoji roli zde hraje právě i věk. Stáří často provází pocity smutku, osamění, úzkostná období, obavy z budoucna, těžká nespavost a poruchy spánku. Problém zde nevzniká až po vzniku závislosti, ale problémem se může stát i občasné užívání těchto tablet. Především ti nejstarší, už nejsou schopni zpestřit si život nějakými koníčky, schůzkami s přáteli nebo výlety. Žijí často osamělým životem, ať už doma nebo v domově seniorů. Sami zde pochopitelně nejsou, ale těžko už navazují nová přátelství, jsou uvězněni ve svém světě. Sledují zpravodajství plná negativních zpráv a propadají zoufalství. Sáhnou po své tabletce, která přinese úlevu. Lékař předepíše další balení. A skutečně předepíše. Pacient argumentuje tím, že je starý a závislost u něj nevznikne, nebo prostě jen prosí a škemrá, dokud lékař recept nevystaví. Závislé není jednouché jejich závislosti zbavit. Při náhlém vysazení hrozí těžké záchvaty a nad pozvolným vysazováním neexistuje dohled. Muselo by jít o vůli pacienta. Lékař se vzdá nekonečného vysvětlování ohledně škodlivosti, nenabídne alternativu a poslat pacienta k psychiatrovi, který by dokázal nastavit adekvátní léčbu jinými preparáty, možné není, psychiatři nejsou.
Senioři a benzodiazepiny
Tento lék je pro ně jakousi KPZ. Neboli krabičkou poslední záchrany. Stačí jí nahmátnout, vyklopit tabletku a je zase lépe. Nebo konečně přijde spánek po nekonečně dlouhém převalování. Po léku touží, hlídají si, aby jim nedošel a změnu medikace odmítají. Jsou na svůj lék zvyklí, věří mu. Jiný nechtějí. Pokud se nechají přemluvit okolím, či lékařem a lék vysadí, vrací se opět úzkosti a další problémy a pacient se vrací ke své medikaci. Užívání těchto léků je pro ně nebezpečné i v případě, že jejich organismus ještě na léku není plně závislý. Po užití je totiž organismus celkově otupělý, zhoršuje se koordinace pohybů, nastává motání při chůzi, zpozdí se reakce, tělo nedokáže zavčas adekvátně reagovat. Jde právě o seniory, které tyto nežádoucí účinky jejich tělo dokážou doslova paralyzovat, na rozdíl od těla statného a jinak zdatného třicátníka. Seniory ale od užívání neodradí ani časté pády, které jsou při užívání tohoto léčiva běžné. Užívají dál a často také řídí pod vlivem benzodiazepinů. Ty přitom nepříznivě ovlivňují možnost rychlé reakce, snižují koordinaci pohybů a mohou zhoršovat vidění. Tyto vedlejší účinky se tak stávají častými viníky dopravních nehod. Přitom je záludné, že u starších osob může mít i krátkodobé užívání benzodiazepinů nebezpečné nežádoucí účinky.
Díky narušené koordinaci pohybu, rovnováhy a zhoršeného vidění, přichází časté pády se zlomeninami. Odhaduje se, že působením benzodiazepinů se u těchto osob zvyšuje riziko pádu o 50 %. Především staré osoby trpící osteoporózou, svalovou slabostí, Parkinsonovou nemocí, artritidou a dalšími chorobami, nebo třeba jen ti, kteří často používají toaletu v noci, jsou zvláště zranitelní. Benzodiazepiny také často stojí za zlomeninami kyčle, což je znepokojivé, protože až jedna třetina pacientů se zlomeninou kyčle zemře do jednoho roku.
V domovech seniorů se ukrývají benzodiazepiny téměř v každém nočním stolku.
Pečovatelky o tom ví své. Je to jejich každodenní realita. Léky pochopitelně zabavit nemohou a vysvětlit obyvatelům škodlivost a lákat je na aktivity, které by rozehnaly jejich chmury, je marné. Babičky a dědečky neláká procházka v parku, ani návštěva společenské místnosti. Sedí skleslí ve svých pokojích a žaly a splíny rozhánějí neurolem. Ten odplaví jejich stesk. Ovšem také otupí smysly a znesnadní chůzi. Zamotat se a upadnout třeba jen cestou ke stolu je otázkou vteřiny. Tělo plné modřin a zlomeniny končetin. I když se pád třeba obejde bez následků, tak přichází strach z dalších horších pádů a uzavření do osamění se prohlubuje. Viník není spatřen v léku. Ten podle nich pouze pomáhá. Jejich oblíbené medikamenty jim nosí i příbuzenstvo. Často dochází také k tomu, že pacient spolkne tabletku opakovaně. Prostě během chvíle zapomene, že už jednu užil. Tímto způsobem může lehce dojít k předávkování. Všechna slova personálu jsou ovšem marná. Spíš otevírají propast nepochopení mezi personálem a klientem a ošetřovatel ztrácí klientovu důvěru. Závislost obyvatele pečovateláků pohltila a nechce je vrátit zpět do reálného života. Radost nepřinesla, jen dočasnou úlevu a možná i nějaký úraz.
Zdroj:
https://www.mayoclinicproceedings.org/article/S0025-6196(16)30509-2/fulltext
