Článek
Ten muž se nám usídlil poblíž našeho domu, posedává na zemi, popíjí víno z petky a loudí. Pokaždé na mne zahučí „Dobrý den,“ a rychle pokračuje, abych nestihla odejít, „paninko, nemáte nějaký drobný?“ A já nemám, protože platím kartou, nikdy jsem mu žádnou kačku nedala. Po mém synovi zase loudí cigarety, jenže ten nekouří, takže od něj také nic nikdy nedostane. A mému synovi je tohoto špinavého muže, který vypadá jako Santa Claus, líto. Žádal mne, ať mu dám někdy cigáro. Jenže děda chtěl po mně vždycky jen peníze.
Dnes jsem měla nákupní den, vyrazila jsem po obchodech a ulovila hodně dárků. Byla jich plná taška a ještě jsem naplnila i zrovna koupený příruční kufr a k tomu jsem ještě vláčela nezbytnou kabelku, která mi neúnavně klouzala z ramene. Takže jedu s tou náloží autobusem, zvedám se, jdu ke dveřím a najednou za mnou hlas. „Paní, máte tam ještě kufr.“ Já tam ten kufr nechala ležet, úplně jsem ho ignorovala a vystoupila bych bez něj. Děkuji mnohokrát pánovi, zachránil mne.
Takže jdu k domovu, jenže najednou si vzpomenu, že je třeba ještě dojít do zásilkovny, dorazil mi vánoční dáreček z Allegra. Koupila jsem tam výrobnu slizu pro vnoučka. Co teď? Mám vyšplhat do třetího patra, odložit nákupy a jít do zásilkovny? Šplhat dvakrát se mi nechce, věřím si, výrobna slizu je v malém kufříku a těžká také nebude. Zabočuji k zásilkovně a v podchodu stojí můj známý loudil Santa. „Brý den, paninko, nemáte cigaretu?“ A já se zastavím. Poprvé nechce prašule, ale cigaretu, udělám mu tedy radost. Odložím si na zem kufr, tašku a lovím z kabelky cígo. „Dejte mi rovnou dvě.“ No tak mu dávám dvě. Poděkoval a já se sunu k výdejně zásilkovny.
Vystojím neskutečnou frontu a konečně načítám kód. Co to? V Polsku asi došly malé bedny, paní mi dává krabici jak na slona. Kulím oči, ale ono to prý není všechno, mám tam ještě jeden balíček, dí pracovnice. A opravdu mám v aplikaci ještě jeden kód. Bum ho. Druhá bedna je jako na mamuta. Stojím a dumám, jak s tím dojít domů. Na jedno rameno kabelka, na druhé taška s nákupem, do jedné ruky kufr, napřed si musím rukou naložit na tu druhou ty bedny, jednu na druhou a pak vzít kufr za ucho. A už jdu, jdu opatrně, přes krabice nevidím, musím to dát, nemám to daleko. Ruka s bednami mi dřevění, bedny po sobě kloužou, ááá už to jde k zemi. Vyměním si ruce. Bedny naložím teď na levačku, kufr beru do pravé. Jenže levačka je slabá, po operaci mi už tolik neslouží. Já se strašně přecenila. Po pár metrech to vzdávám, skládám bedny na zem. A náhle vidím svoji záchranu.
Pár metrů přede mnou postává obdarovaný Santa. Přesunul se z podchodu a zrovna se chystá zapálit si moji cigaretu. „Pane, prosím vás, nezapalujte si,“ volám na něj. „Proč?“ „Já bych potřebovala pomoc, já to neunesu ani to nepoberu, jestli byste mi to pomohl vzít tady deset metrů do vchodu a pak vynést k bytu.“ „Vždyť tam máte výtah.“ „Kdepak, nemáme, jen schody, já se přecenila, já to nepoberu.“ Chlap stojí ani se nehne, ani ho nehne, aby mi pomohl. Okolo zrovna prochází jiný muž, slyší naši debatu, ihned zastaví a nabízí se mi. „Já vám pomůžu, proč jste neřekla rovnou mně?“ Tak nevím, koukám na Santu, ten si v klídku zapálí cigáro a trhne hlavou, čímž mi dá najevo, že už se mnou skončil a mám jít.
Ochotný muž bere mé bedny, je též odrbaný, zřejmě také žije na ulici. Opět se táže: „Proč jste neřekla rovnou mně, já šel celou dobu za vámi.“ Tak to jsem ho pochopitelně nemohla vidět, ale především: „No protože jsem tamtomu pánovi dala před chvílí dvě cigarety, tak jsem si myslela, že mi pomůže.“ „No já taky sháním cigára.“ Dala jsem mu taky dvě, teď mne mrzí, že jsem mu jich nedala víc. Za tu ochotu by si je zasloužil.
