Článek
FOMO označuje strach z toho, že přijdeme o něco důležitého. O důležité zprávy a informace, děs z toho, že nám něco uteče, nebudeme se moci účastnit nějaké atrakce, nebudeme na sociálních sítích vědět o těch nejdůležitějších aktivitách, kterých bychom se mohli také účastnit, ale propásli jsme je. Projevuje se neklidem, netrpělivostí, špatnou náladou a nervozitou, může přejít až do stavu deprese, bušení srdce nebo úzkostných pocitů. Strach, že přijdeme o důležité nabídky, které se už nebudou opakovat, že nám unikne prostě nějaká příležitost, o kterou bychom neradi přišli. S vývojem technologií syndromem FOMO trpí čím dál více lidí, ale vůbec si to nemusí uvědomovat.
Obyčejná dovolená se může proměnit v trýznivá muka, hrůza, hrůza že uniknou výhodné nabídky nebo jen to, že nevíte, co se děje mezi vašimi přáteli. Dokáže vás přepadnout nervozita a nespokojenost, protože nevíte, jak probíhá život ostatních přátel na sociálních sítích. Třeba jste přišli o unikátní sběratelský kousek nebo výhodnou nabídku na koupi vstupenek.
Ale jak se tento moderní syndrom mohl podepsat na starších generacích v době, kdy žádný internet vůbec neexistoval? Ačkoliv v té době neměl žádné pojmenování a určitě se nemluvilo o tomto úkazu jako o syndromu, už tehdy existoval. Prostě strach, že propásneme něco důležitého, nás pronásleduje už dlouhou dobu.
A nyní ten originální pokus, který dokazuje, že syndrom FOMO je s námi už dlouho.
Taková běžná fronta. Dříve stála na každém rohu, dnes je spíše vzácností, ale stále se s ní můžeme setkat. Podle dokumentárních snímků z předrevoluční doby lidé přiznávají, že se prostě postavili do fronty, že něco asi přivezli. Co nevědí, ale pro jistotu stojí. Je to jistě něco neobvyklého a vzácného, proč by jinak stála na zboží taková fronta, že? Ani oni o to nechtějí přijít, tak stojí frontu. Raději se nejdou zeptat ani do obchodu, rovnou se řadí do té fronty, přišly by o pozici, jiní by je mezitím předběhli. Tvořily se tehdy před zelinářstvím, masnou, obchody s elektronikou, mototechnou, dlouhé fronty stály před Tuzexem a těch obchodů bylo pochopitelně hodně. Jakmile se začala tvořit fronta, byl to jasný signál pro ostatní, že je na pultu k dostání něco neobvyklého. A lidé ani nezkoumali, co to je. Touha vlastnit tuto neobvyklost je automaticky zařadila na konec fronty. Třeba se i ptali lidí, kteří stáli před nimi: „Prosím vás, co to vlastně dovezli?“ „No já nevím, ale asi to stojí za to, podívejte, kolik tu stojí lidí.“ Dnes je taková fronta k vidění na místech, kde většinou prodej neprobíhá, jde o nějakou speciální nabídku třeba stánku s výjimečně dovezenými lokálními potravinami nebo jiným zbožím. Ano, v těchto případech se tvoří fronta i dnes. Také můžeme vidět frontu třeba před obslužným pultem v supermarketu, ale tam chceme koupit cílené zboží a fronta stojí jen díky tomu, že prodavačky nestíhají. Takovou frontu nebudeme brát v potaz.
Na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity je v rámci přednášky studentům promítaný zfilmovaný experiment, který dokládá existenci tohoto syndromu už před půl stoletím.
Představte si malý obchod ve více frekventované lokalitě. Před obchod se postaví první figurant, po něm přichází další a posléze třetí. Nevcházejí dovnitř, stojí před prodejnou a začínají vytvářet frontu. Ihned je začnou následovat další kolemjdoucí. Někteří frontu obejdou, vklouznou do obchodu, předbíhat nechtějí, ale frontu stát také ne. Jdou si jen ověřit, o co se jedná, buď udělají malý nákup, nebo prostě odcházejí, ale většinu lidí tato možnost vůbec nenapadne a bezhlavě se řadí do fronty. Ta rychle roste, přibývá zákazníků, kteří také touží získat jakési neobvyklé zboží. Napřed není nikomu divné, že fronta nijak neubývá, trpělivě stojí. A konečně se ta fronta pohne. Postupuje celkem rychle. Ale kde mizí? Útroby prodejny to nejsou. To se jen figuranti utrhli a pochodují jako husy za sebou. A fronta poslušně pochoduje za nimi. Figuranti vodí totálně odevzdanou frontu, nikdo si ani nevšimne, že je vlastně odveden od obchodu, pouze tupě kráčí za svými předchůdci. Prostě jako tupé ovce pochodují v řadě za sebou třeba po náměstí.
Jasný důkaz, že FOMO syndrom tu byl dříve, než všechny moderní technologie a sociální sítě. Strach, aby něco důležitého neuniklo, abychom o něco nepřišli. Musíme to prostě mít a bez toho nejde žít.
Zdroj:
