Článek
Jdu okolo školy. Děti opouštějí budovu po odpolední výuce. Kluk se šourá po chodníku, najednou ho doběhne druhý, o hlavu větší, skočí na něj a hodí ho do trávníku. Vyděsím se. Ne, byla to jen legrace, začali se požďuchovat, za chvíli oba vstali a pokračovali spolu. Procházím podchodem. Tam dva kluci, tak patnáctiletí, rozmýšlí, jak posprejují stěnu. Rozpočítávají písmena, aby se nápis hezky vešel. Mezitím mě došli jiní dva žáci. Vyprávějí si o škole. Na toho jednoho si učitelé zasedli, ale rodiče ho v té škole nenechají, když to prostě nepůjde, přeřadí ho jinam. Už mají vymyšlené, kam půjde. Je samá trojka a oni chtějí aby šel na gympl. Jenže v osmičce si už trojky nemůže dovolit, známky se dokládají na přihlášku na střední školy.
Obchod, kde potřebuji nakoupit je vedle nízkoprahového centra. Pravidelně se před ním shromažďují mladiství klienti zařízení. Dnes se snad dvacet různě starých dětí baví na plácku. Kopou do míče, hádají se, sprostě po sobě pokřikují a občas jeden druhému jednu lískne, holky vřeští a piští. Pak pustí hudbu a začnou tancovat. Popíjejí cosi, pokuřují. Raději moc nekoukám co, abych je nedráždila.
Strašidelný podchod je už posprejovaný a dnes tam sedí mladý žebrák, hraje na kytaru a před sebou má čepici. Okolo přisedávají asi čtyři děti, tak z osmé třídy a vyptávají se ho. Hrozně je zajímá. Asi se zhlédly v jeho „kariéře“. Další den jsem se v podchodu na chvíli stala svědkem nějakého večera romské kultury. Dívky za hlasité hudby tančily a hoši je povzbuzovali. Tančily tak divoce přes celý prostor, že jsem raději počkala, až si půjdou loknout energiťáku, bála jsem se, že mě skolí k zemi.
Děti, především ty náctileté, milují také náš dům. Je v něm večerka, kde prodávají nejlepší youtuberské pochoutky. Mají i kompletní sortiment trafiky a alkoholu. A nikdo z vietnamských prodejců věk nezkoumá. Party dětí postávají a posedávají přímo na prahu vchodových dveří. Ta jejich slova, ty výrazy, které používají, jak se oslovují. Občas mám pocit, že si už nadávají a brzy se poperou, ale ne, je to zřejmě jen přátelské potlachání. Konzumují na místě, pojídají, popíjejí, jsou roztažení přes celý chodník, mávají rukama, gestikulují. Abych se dostala ze dveří, nebo naopak vstoupila dovnitř, musím téměř vždy projít jejich chumlem. Je to nepříjemné, nemám z nic dobrý pocit, občas zaslechnu nějaký úsměšek, někdy propadnou v hurónský smích. Já se pak pozoruji v odrazech výloh, jestli třeba netáhnu na podpatku napíchnutý toaletní papír, nebo tak něco, že se tak chechtají. Také mají zálibu ve zvonění na zvonky. Zazvoní na všechny obyvatele domu a mají legraci z toho, jak každý do domovního interkomu volá: Haló! Prosím? No ano, kdo tam je? Někdy si k pochoutkám zakoupí i nějaké práskací kuličky a hází je chodcům pod nohy, jindy se mezi nimi najde sprejer, který nám na dveře vytvoří jakési klikyháky.
Ne, v dnešní době bych učit nechtěla. Šikana ve školách bují, školy přivírají oči. Možná je to běžné ve školním prostředí, že jeden žák druhému vlepí facku, plivne na něj, nebo ho zamkne na záchodě. Možná se i učitelé bojí. Z blízkého okolí znám učitele, kterého kluci z druhého stupně zatarasili v kabinetě nebo na WC a průběžně se mu vysmívali do očí a šikanovali ho. Ani on neměl zastání vedení. A pak už je jen krok, kdy se některým žákům zrodí v hlavě plán na vraždu učitele. Ať už případ na Slovensku, nebo žák ZŠ, který se snažil zastřelit svoji učitelku nebo dívka, která v Hodoníně plánovala vraždu své vyučující. Na tyto děti by možná platil Igor Hnízdo.
Pochopitelně nemluvím plošně o všech náctiletých. Je mezi nimi, alespoň doufám, stále většina těch, kteří jsou bezproblémoví. Dá se s nimi mluvit, uznávají autority, nechají si domluvit. Pak jsou tu takoví, kterým rodiče umetají cestičku, děti nijak neumravňují, naopak mají pocit, že děti jsou neustále v bezpráví. Potomci nemají žádné hranice, jsou přesvědčeni, že oni prostě „mají právo“, jsou ty autority, takto byli vychováni.
