Článek
Proč jít studovat pedagogickou fakultu? Kvůli dětem, nadšení do učení nebo téměř třem měsícům volna? Ministerstvo školství by si přirozeně přálo, aby se do školského sektoru hlásili nadšenci do učení, avšak realitou českých škol zůstává fakt, že takových je minimum.
Osobně jsem se s tím setkala, a věřím, že nejsem zdaleka jediná. Učitelé, kteří látku neumějí vysvětlit, přípravy mají staré dvacet let, a bez schopnosti zaujmout. S oblibou jsme jim říkali, že tam sedí „od totáče“. Ono to definuje jakousi pohodlnost: proč se připravovat, proč inovovat, nebo se snažit, když to dotyčný nedělal posledních dvacet let? Značná část odmítá změny osnov, nové přístupy k učení, a schopnost přizpůsobit se přirozenému vývoji je nulová.
Být učitelem je bezesporu opravdu psychicky velmi náročné povolání a není zdaleka pro každého. Ovšem, když budou obměňovány staré kádry novými a stejně zabedněnými, kam to povede dál? U dětí se čím dál častěji objevují poruchy učení, potřebují pro práci ve škole asistenty, a když nejsou přirozeně nadané, mají v přítomnosti neschopného učitele zkrátka smůlu. Zvyšuje se poptávka po doučování. Mnozí v tom dokonce našli byznys, protože vědí, že si takto vydělají víc, než kdyby sami učili ve škole. Vzniká stále více soukromých škol, které se snaží rodičům garantovat kvalitní vzdělání a dávají apel na to, aby si do svých škol mohli vybrat dobré učitele. Tím se rozevírají potenciální sociální nůžky, které naznačují, že kvalitní vzdělání už nebude pro každého, a vzdělávací systém se začne překlápět k problematice, kterou má například americké školství.
Letos se ukázal jako jeden z dalších problémů negativní demografický vývoj, který potvrdil, že pro střední školy a učiliště je problém garantovat místo každému žákovi, pokud budou nastupovat ke studiu silné ročníky. Stát tudíž učitele bezesporu potřebuje, snaží se je nalákat na zvyšování platů, což se opět nelíbí jiným státním zaměstnancům s argumentem, že plat je nepřiměřený pracovní době a zátěži.
Často se setkávám s názorem učitelek, které si pečlivě dělají každý den přípravy, pracovní listy a program pro děti, s tím, že se ani ve vlastním kolektivu právě díky rozdílným přístupům necítí dobře. Ten rozdíl je patrný, pokud někdo vykládá z několik let starých papírů a pokud si udělá na každý rok přípravy nové. Přístupy mají rozdílné, ale plat stejný, když se samozřejmě odmyslí odpracované roky. Tito učitelé často děti vůbec nezapojí do dění, odvykládají látku, oznámí, kdy se bude psát test, a jsou v půl druhé odpoledne doma.
Jak by se ale měla kvalita kontrolovat? Měl by v tomto případě zasahovat ředitel jako manažer instituce? Do škol sice chodí inspekce roky, ale ve většině se nic nemění. Ministerstvo školství ani nemá personální a rozpočtové možnosti na to, aby mohlo kontrolovat kvalitu vzdělání a pedagogů.
Možná je na čase začít na studium dětí šetřit, protože výhledově do budoucna pravděpodobnost, že se dítě ke kvalitnímu vzdělání dostane, velmi ztenčuje, a ti dobří učitelé budou utíkat do soukromého sektoru. Určitě by se místo apelu na zvyšování platů mělo dbát na investici do zvýšení kvality výuky a kontroly jejího dodržování. Až po tomto předpokladu se může přejít k finančnímu ohodnocení. Ano, není to fér vůči těm, kteří se snaží a jejich práce je baví, ale to už je asi realita českého školství, které tu roky velmi vytrvale hnije. Nakonec právě na základě kvality prostředí odejdou dobří učitelé do soukromých škol a státu nastane problém, který nebude moc přehlížet.
