Andrej Babiš, bezpečnost státu a politologie strejcovského rozumu

Existují výroky, které nejsou jen politickým stanoviskem, ale symptomem. Ne symptomem jedné chyby, nýbrž symptomem dlouhodobého způsobu uvažování, v němž se stát redukuje na firmu, bezpečnost na účetní položku a solidarita na obtěžující morální nadstavbu, kterou je vhodné škrtnout, pokud zrovna nepřináší okamžitý volební výnos. Výrok Andreje Babiše o tom, že „s nikým solidární nebudem, za nikoho záruky přebírat nebudeme“ do této kategorie bezpochyby patří.

Z pohledu politologie nejde o náhodnou větu pronesenou v afektu. Jde o destilát určité politické filozofie, která se tváří jako zdravý selský rozum, ale ve skutečnosti je to spíše strejcovská improvizace na téma mezinárodní politiky. Improvizace, která by možná obstála u nedělního oběda, nikoli však v prostoru, kde se rozhoduje o bezpečnosti státu v době největšího geopolitického otřesu v Evropě od roku 1945 a defakto ve stavu předválečném. Andreje Babiše asi baví hrát švejkovskou komedii strejdy, který je chvílemi mimo realitu.

Začněme u základní premisy. Stát existuje proto, aby zajišťoval bezpečnost svých občanů. Ne až „když zbydou peníze“, ne „pokud to neohrozí marketingový rozpočet“, ale jako absolutní prioritu. V moderním světě však bezpečnost není izolovaný projekt jednoho národního státu. Česká republika není geopolitický ostrov, který si může dovolit luxus strategického sobectví. Jsme členem NATO, Evropské unie a širšího západního bezpečnostního společenství. Solidarita v tomto rámci není charita. Je to jako pojištění.

Muniční iniciativa, jakkoli technicky a logisticky komplikovaná, není rozmarem několika „válečných štváčů“, jak by se mohlo zdát z některých populistických zkratek. Je to racionální reakce na fakt, že bezpečnost Ukrajiny je přímo provázána s bezpečností střední Evropy. Kdo toto nechápe, neodhaluje alternativní strategickou genialitu, ale zásadní neporozumění moderní bezpečnostní architektuře. Dost vypovídá o jeho smyslu pro realitu nebo provázanost s nepřítelem státu a s nepřítelem celé Evropy. Evropa ani my jsme si na seznam nepřátel nikoho nezapsali, ale v Kremlu seznam okázale aktualizují a kreslí jednu červenou linii za druhou.

A zde se dostáváme k jádru problému. Andrej Babiš se dlouhodobě prezentuje jako manažer, který „řídí stát jako firmu“. Jenže i každá trochu rozumně vedená firma ví, že investice do ochrany, stability a prevence rizik nejsou zbytečným luxusem. Představa, že lze šetřit na bezpečnosti a současně očekávat stabilní prostředí pro ekonomiku, je nejen politicky, ale i ekonomicky absurdní.

Satirický rozměr celé věci spočívá v tom, že tatáž politická rétorika, která se ohání ochranou „našich lidí“, „našich peněz“ a „naší země“, ve skutečnosti podkopává samotné základy této ochrany. Odmítání solidarity a mezinárodních závazků nevede k posílení suverenity, ale k její erozi. Suverénní stát není ten, který si zakryje oči a řekne „nás se to netýká“, nýbrž ten, který aktivně spoluutváří prostředí, v němž se pohybuje.

Z politologického hlediska je zvláště znepokojivá implicitní shoda této rétoriky s narativy, které dlouhodobě prosazuje Ruská federace, těmi jsou oslabování aliančních vazeb, relativizace kolektivní obrany, zdůrazňování únavy ze solidarity. Nejde o spekulaci nebo přímo o tvrzení, že by někdo „hrál za Rusko“ ve smyslu přímého řízení. Je to konstatování, že tento typ argumentace objektivně slouží ruským strategickým zájmům, ať už si to jeho nositel uvědomuje, nebo nikoli.

Politická kompetence se totiž neměří jen tím, co politik zamýšlí, ale také tím, jaké důsledky mají jeho slova a činy v reálném světě. A pokud premiér, či politik aspirující na tuto roli, opakuje teze, které oslabují důvěru v alianční solidaritu, pak tím oslabuje bezpečnost České republiky, bez ohledu na to, zda to činí z naivity, cynismu, nebo volebního kalkulu.

Zvláštní kapitolou je pak finanční argumentace. Představa, že investice do obrany a mezinárodní bezpečnosti jsou „rozhazováním peněz“, zatímco jiné výdaje jsou automaticky „pomocí lidem“, je ukázkovým příkladem populistické falešné dichotomie. Bez bezpečnosti není sociální stát, není stabilní ekonomika, není dlouhodobá prosperita. Každá koruna „ušetřená“ na obraně se může v budoucnu vrátit jako mnohonásobně vyšší účet.

Satira zde nabízí jednoduchý obraz. Stát podle Andreje Babiše připomíná chalupu, kde se šetří na zámcích, protože „zloději přece chodí jinam“, zatímco se velkoryse utrácí za nové záclony, aby to doma vypadalo hezky před volbami. Problém je, že v mezinárodní politice zloději skutečně chodí tam, kde vidí otevřené dveře.

Na závěr je třeba říci toto: kritika muniční iniciativy není sama o sobě nelegitimní. Legitimní není její odmítání na základě izolacionismu, strategické krátkozrakosti a rétoriky, která redukuje stát na účetní knihu a politiku na permanentní předvolební kampaň. Pokud má Česká republika zůstat suverénním, bezpečným a respektovaným státem, nemůže si dovolit, aby její bezpečnostní politika byla řízena strejcovským pocitem, že „nikomu nic nedlužíme“.

Protože v realitě mezinárodní politiky platí jednoduché pravidlo: kdo dnes odmítá solidaritu, zítra se může dočkat toho, že zůstane sám. Může mít zase cizí tanky na svém území. Mějme na paměti, že Putin se už rozhodl.

Česká republika si rozhodně nemůže dovolit ignorovat spojenecké závazky.