Článek
Málokomu se chce učit. Ze třídních lavic se najednou ozve hlas. Ne hlas rozumu, ale hlas jednoho žáka nebo žačky, který se chce blýsknout. Už nechce být outsider. Chce být chvíli za experta, expertku. Středem pozornosti. Ostatní osloví: „Hele děcka, já vím, co v testu doopravdy bude! Učitel to hraje nefér. Chce vyhodit ty, kteří nejsou jeho oblíbenci! Tohle si přečtěte, to tam bude! Na tohle se s určitostí bude v testu ptát.“
A co udělá třída? Jasně. Poslechne. A pak? Napíšou do testu nesmysly. Dokonce jsem zažil, že studentka napsala a nakopírovala všem taháky s nesprávnými odpověďmi. O blbosti se říká, že se nevyplácí a ani ve škole to nejsou drobné. A tvrdí, že to tak chtěl učitel.“
Možná takhle se poprvé setkáváte s populismem. Akorát ne pouze v školních lavicích, ale i v Parlamentu a veřejném prostoru.“
Znáte knihu Populismus pro začátečníky, rakouských autorů Ötsch a Horaczek. Didakticky pro zjednodušení, kdo že to je ten populista? To je takový chlápek nebo ženština, rozdávající své rozumy kolem, kudy chodí. Ví moc dobře, že vaří z vody, že rozumí jen tomu, co někde zaslechl/a, co nedává moc velkou intelektuální námahu, a proto útočí na média a novináře, kteří najdou jakýkoli protimluv a daného populistu pořádně vykoupají.
„Populismus není o hledání řešení. Je to o hledání pozornosti. Nejde mu o to, co je správné, jde o to, co dobře zní, co podráždí emoce a přibrzdí rozum. Rakouský ekonom Walter Ötsch a novinářka Nina Horaczek to skvěle popsali: populista vytváří příběh, kde lid je ctnostný, elity zkažené, a on sám je spasitel.
Taky to tady v Česku známe. Populisté tvrdí, že mluví za obyčejné lidi. Ale když se jich zeptáte, co tím myslí, zjistíte, že mluví za sebe.“ (To by byl ten „lepší“ případ).
„V českém prostředí má populismus silnou tradici. A. Schillerová je jeho učebnicový příklad, využívá neznalosti, pracuje s jednoduchými, emotivními sděleními, která nemají oporu v realitě. Je to jako když někdo ve třídě křičí: Mám to v hlavě, ‚Nechoďte na matiku, stejně to učitel udělal schválně těžký, aby vás vyhodil!‘ A třída jí tleská, protože jim zrovna přišlo vhod mít výmluvu.“ Angličina? Czenglish je teď trendy a pokud jde o ekonomii? „Co si zase ta úča myslí?!“ mezi půjčkou a dluhem je přece „obrovský“ rozdíl. 2 mega za fotku s pávem? Je to levné a platí to někdo jiný.
Další někdo jako třeba žák třídy. „Karel Havlíček je pak něco jako ten student, co vždycky všechno zkritizuje: ‚Tohle zadání je pitomé, tohle učivo je zastaralé, tohle je celé špatně!‘ Ale když ho požádáte o řešení, vyleze s metodou, která vám způsobí větší škodu než ten původní problém. V politice to má jméno: destruktivní opozice. Nechci lék, který léčí rýmu a způsobí infarkt.“
Babiš, v češtině by byl asi často na konzultacích. Tak ještě jednou a pomaleji, pěkně postupně: podmět – přísudek – předmět a nyní příslovečné určení; nerozumíme si? Syntax a logika sdělení, stále je to slabá stránka, ale to spolu dáme. To právo, to je na reparát.
Vildumetzová, Rédová, Balaštíková, Majerová a Konečná, vy jste jako Google, dokončujete každý výrok jinak, než bylo zamýšleno, rétoricky štěkot plný pochybností, dezinformací, nepravd není politický projev, ale potenciálně trestný čin.
Maláčová, jste na špatné škole. Zkuste změnit obor.
Radim Fiala, Tomio Okamura, Petr Macinka, jedna argumentační zákeřnost za druhou. Za co vám tu platí školné? (Vycházím z toho, že voliči platí své volené zástupce, aby hájili jejich zájmy, ale tito výše jmenovaní, už podle analýzy hlasování, výroků, hájí zájmy Kremlu) Máte hájit zájmy a přání své rodiny, vaší země a voličů, kteří vám dali mandát, ale vy děláte, co chce někdo jiný. To už není školní debata. To je sněm hádajících se náhradníků, kteří chtějí rozhodovat o osnovách, o zákonech. V politice mimochodem máte mandát od českých voličů, ne od ruských politiků. S vámi je to už ne na výchovnou komisi, ale na prolistování trestním zákoníkem.
Turek? Jak jste udělal příjímací zkoušky. Za domácí úkol prosím esej na téma: Prázdné fráze jako program strany.“
Konec ironie
„A jak populismus funguje technicky? Nepotřebuje většinu informovaných voličů. Stačí mu většina těch, kdo se cítí odstrčeni. Voličů, lidí, kteří jsou pod ekonomickým, mediálním, sociálním a existenciálním tlakem. Populista pracuje se strachem, resentimentem, hněvem, často oprávněným, ale zneužitým.
Ptáte-li se jej na řešení, nenabízí vůbec nic. Působí jako pojišťovák vycvičený v šíření strachu a pochybností. Vize, raději žádná, protože ji navrhnout ani neumí. A když se tyto emoce spojí s jednoduchým narativem, třeba o zlém Bruselu, zkorumpované vládě, zlodějských elitách, migrantech, vznikne koktejl, který chutná i lidem, kteří by i snad normálně přemýšleli. Jenže teď jsou pod tlakem. Sociálním, ekonomickým. psychologickým, mediálním, existenciálním. To rozumím, že se nikomu nechce číst účetní údaje, informace ze zpravodajských služeb, statistiky, protože posloucháte vlastní komfortní zónu, o kterou vás populismus připraví svými politickými rozhodnutími. V podstatě z vás dělá děti a sebe staví do role zachránce. Nutno říci, že zachraňuje hlavně sebe, protože tu máme něco faustovského, o čem ten populista mluvit veřejně nebude.
„A co dělá třída, když dostane špatné známky? Nehledá chybu v sobě. Řekne: učitel je blbec. Škola je proti nám. Chceme jiného učitele. A přijde nový. Ten, který sliboval, že písemky zruší. Jenže místo toho zavede diktáty každý den. Ale lidem to nevadí. Hlavně že mluví jako oni. A hlavně že to není ten předchozí.“
Tohle není školní vtip. To je realita české politiky, české mediální scény a českého politického myšlení. A pokud se s tím smíříme, skončíme jako třída, která nikdy neodmaturovala. Jen jsme si to všichni nalepili na Instagram a dali si tam status: odborník na všechno z vysoké školy života. Ironií je, že ti, kteří to mají na Facebooku, o sobě tak veřejnosti sdělují, že si hubu nabili tolikrát, proto si dělají právo ostatním radit stejné pitomosti, aby v tom životním průšvihu nebyli sami.
Populismus není hlas lidu. Je o těch, kdo lidi využívají. Pokud chceme změnu, nesmíme věřit každému, kdo má nejhlasitější hlas, ale tomu, kdo nabízí poctivou práci, ne sliby, Pokud chceme změnu, potřebujeme poctivou práci, a ne líbivé řeči. A pokud se vám to zdá málo sexy, trochu přitvrdím. Čím je člověk nejistější nebo neznalejší, tím snáz podlehne populismu, protože jednoduché lži se poslouchají lépe než složité pravdy. Ve škole taky nevyhrává ten, kdo mluví nejvíc, ale ten, kdo se opravdu něco naučil.
Jo, jsou tu v politice jedinci, kteří by rádi i ten třídní boj. Boj mezi těmi, kteří mají méně tříd proti těm, kteří jich mají více. „A jestli vám to připomíná současnou opozici, nejste sami. Ale u testu, stejně jako u voleb se to pozná. A ten nepíšeme jen ve třídě. Ten píšeme jako společnost.“ Znáte ten aforismus, snad citát, o blbcích, kteří s náruživostí sobě vlastní opakují stejné chyby.
