Článek
Učím už 23 let a je zvláštní sledovat, jak se některé společenské jevy nápadně podobají obyčejné školní třídě. Ne té, která energicky diskutuje, ale té, kde panuje tichá dohoda lenosti: „Snad to někdo vyřeší za nás.“ ,,Výsledky k testu prostě od někoho opíšeme.“ Právě zde začíná psychologický mechanismus, který výstižně popsal už Solomon Asch. Lidé často nevěří vlastním očím, pokud většina kolem nich tvrdí opak. Konformita není slabost jedince; je to hluboko zakořeněný evoluční nástroj přežití. Jenže v politice a informacích může být stejně zrádný jako při opisování u testu.
Příběh facebookového uživatele o babičce, která uvěřila televizi, je ukázkovým příkladem toho, jak funguje tzv. heuristika autority. Když někdo vystupuje sebejistě a s přesvědčivým tónem, mozku se uleví: „Tento člověk ví víc než já.“ Psychologové tomu říkají efekt expertní autority, i když daný člověk ve skutečnosti expertem není. Babička nemusela analyzovat energetické statistiky, protože mozek jí nabídl jednodušší cestu, a to věřit tomu, kdo působí sebejistě. Třeba populistovi.
K tomu se přidává další fenomén. Říká se mu efekt kognitivního šumu. Když jsou fakta komplikovaná, vrstvená a vyžadují soustředění, lidé mají tendenci spoléhat na jednoduché příběhy. Politici typu Babiše, Okamury, Havlíčka, Konečné, Schillerové či Rajchla proto vynikají. Jejich narativ je prostý: „Za všechno může vláda.“ To je věta, kterou mozek zpracuje během zlomku sekundy. Oproti tomu věta: „Energetická krize byla výsledkem souběhu globálních faktorů, tržních mechanismů a mezinárodních intervencí,“ vyžaduje kognitivní úsilí. A úsilí je to, čemu se třída, která se nechce učit, vyhýbá.
Psychologie práce s informacemi ukazuje, že lidé si často nevěří. Vzniká tzv. efekt falešného konsensu: jedinec předpokládá, že druzí vědí víc a lépe. Ne proto, že by měli důkazy, ale proto, že se tak tváří. A když se tento vzorec přenese do společnosti, chová se jako třída, kde nikdo není ochoten otevřít učebnici, ale všichni se tváří, že to „ti druzí to určitě mají načtené“. Ve skutečnosti se neučí nikdo.
Další klíčový fenomén je tzv. difuze odpovědnosti. Stejně jako studenti věří, že příprava testu je společné dílo, které za ně někdo jiný obstaral, mnozí voliči mají pocit, že politická odpovědnost je rozložena na nějaké neurčité „my“. Jenže „my“ se snadno obrátí ve „oni“. A „oni“ se v myslích lidí stávají politikové, média, Evropská unie, kdokoli, kdo je po ruce. Difuze odpovědnosti tak umožňuje kritizovat bez vlastní sebereflexe a zároveň se neptat, zda jsem jako občan nezanedbal svou část práce.
Kognitivní psychologie zde ukazuje ještě jeden klam, a to iluzi explanační hloubky. Hodně lidí si myslí, že něčemu rozumí, dokud nejsou dotázáni na detaily. Senior může tvrdit, že „Fiala zdražil elektřinu“, ale když má vysvětlit mechanismus tvorby cen, najednou zavládne ticho. Mozek si totiž vytváří dojem, že svět je jednodušší, než je ve skutečnosti. A populisté této iluzi dokonale rozumějí. A také hojně zneužívají ve svůj prospěch.
Ani skupinové chování generací není náhodné. Starší lidé jsou náchylnější k tzv. efektu zranitelné identity. Pokud nová fakta ohrožují jejich dosavadní životní přesvědčení, vyvolávají obrannou reakci. Proto babičky i dědečkové někdy reagují podrážděně, když jim někdo ukáže vyúčtování nebo statistiky. Nejde o fakta. Jde o narušení jejich vztahu k sobě samým. Je mnohem snazší odmítnout čísla než připustit vlastní omyl.
A právě zde se vracíme k metaforické třídě. Studenti, kteří opisují, často netvrdí, že opisují. Tvrdí, že „to vlastně věděli“, jen si „nebyli jistí“. Tak funguje i politická a informační rezistence. Člověk odmítne přiznat, že spoléhal na ,,slabého spolužáka.“ Raději zpochybní platnost testu nebo fakta.
Mezigenerační pohled se tedy přirozeně mění. Mladí lidé vidí, jak část starší generace spadla do pasti informační pohodlnosti. Psychologie tomu říká sociální učení. Jedna generace pozoruje druhou. Pokud starší lidé působí zmateně, defenzivně nebo odmítavě vůči realitě, mladí si to zapisují do svého mentálního sešitu: „Takto ne.“
A přesto je v tom i naděje. Psychologie říká, že přijetí pravdy je postupný proces. Je to křivka, nikoli skok. Když člověk dostane informaci, která popírá jeho víru, nastává období odporu, vyjednávání, studu a teprve poté porozumění. To, že se babička divila svému vyúčtování, není projev slabosti. Je to první krok. Je to moment, kdy se student poprvé podívá do učebnice a zjistí, že svět je složitější, ale uchopitelný.
Psychologický rámec nás tedy přivádí k závěru, že společnost není třída, která se odmítá učit, protože by byla nezpůsobilá. Je to třída, která se bojí, že na to nemá. Ale právě proto potřebuje trpělivé vedení, jasné informace, zodpovědné vzory a politické lídry, kteří jí nenabízejí pohodlné lži, nýbrž náročnou pravdu.
A tady začíná skutečná dospělost občanská i lidská.
Slavomír Mácha
